Praktické principy udržitelného rozvoje

s příklady evropské politiky:

• Základním předpokladem je přísné dodržování veškerých norem, limitů a jiných předpisů. Příklad: soubor evropského zákonodárství věnovaný životnímu prostředí, tzv. environmental acquis, obsahuje stovky jednotlivých směrnic a jiných zákonných předpisů. Podrobně jsou upraveny prakticky všechny složky životního prostředí.
• Postupně se přestávají zdůrazňovat opatření vedoucí ke koncovým technologiím a naopak se uplatňují preventivní postupy. Příklad: charakteristickým přístupem k ochraně životního prostředí v rámci Evropské unie je uplatnění postupů v rámci tzv. procesu EIA).
• Důležitým stupněm jsou opatření založená na moderních technologiích nenáročných na suroviny, energii a minimalizujících škodlivé emise. Příklad: typickou směrnicí v tomto směru je směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC), která je založena na koncepci nejlepší dostupné techniky.
• Dostatečné a přístupné informace jsou součástí účinné politiky. Důležité jsou informace o stavu prostředí, o prováděných opatřeních, o rozvojových záměrech a podobně; klíčové pro politická rozhodnutí jsou informace o zátěži prostředí z výrobních postupů, jako je například registr emisí a zdrojů znečištění.
• Součástí politiky je stanovení cílů, které by měly být kvantifikovány. To souvisí s potřebou uplatnění souboru kvantitativních informací ve formě jasně specifikovaných indikátorů udržitelného rozvoje.
• Účast veřejnosti a elementů občanské společnosti je nutnou podmínkou. Předpokládá to jednak zájem a angažovanost, jednak dostatečnou úroveň informovanosti a vzdělanosti celé veřejnosti i jednotlivých specifických skupin.
• Nejdůležitějším nástrojem účinné politiky ochrany prostředí je integrace environmentálních zřetelů do hospodářských a jiných aktivit v souladu s článkem 6 Amsterodamské smlouvy. Této integrace lze dosáhnout uplatněním řady nástrojů.
• Důležitou kategorií nástrojů jsou nástroje ekonomické, které směřují k tomu, aby byly odstraněny nepříznivé ekologické externality ekonomické činnosti. Znamená to především co možná jednoznačné řešení otázky vlastnických práv a plné uplatnění principu „znečišťovatel platí“ s cílem, aby „ceny vypovídaly ekologickou pravdu“. Jednotlivé ekonomické nástroje mají nejrůznější podobu, jako jsou různé poplatkové systémy a v poslední době stále více zdůrazňovaná ekologická daňová reforma. Rovněž se postupně uplatňují tržně kompatibilní nástroje, například obchodovatelná povolení. Jednoznačným požadavkem je v této souvislosti zrušení ekologicky škodlivých dotací, které stále ještě existují prakticky ve všech státech v oblasti energetiky a dopravy.
• Významnými nástroji jsou dobrovolné aktivity průmyslu, charakterizované celou řadou iniciativ jako je EMAS, normy řady ISO 14000, ekoefektivita, ekodesign. Důležité místo mají dobrovolné dohody mezi vládou a průmyslem a systémy značení ekologicky šetrných výrobků.
• Konečným klíčem k přechodu na trajektorii udržitelného rozvoje je celková změna vzorců spotřeby a výroby. Týká se to tedy nejen produkčních metod, což je především záležitost průmyslu, ale zejména a v hlavní míře domácností, to znamená všech kategorií spotřebitelů. Nelze vystačit pouze s moderními technologiemi, byť by byly jakkoliv ekoefektivní. Především spotřebitelé sami si musí uvědomit, že prakticky každá spotřeba kterýchkoliv výrobků či služeb s sebou do určité míry nese zátěž prostředí a že tuto zátěž je třeba minimalizovat spotřebou rozumnou a uvědoměle skromnou.

Zdroj

• Moldan, B. (2003). (Ne)udržitelný rozvoj, ekologie, hrozba i naděje. Praha: Karolinum. COŽP UK. Udržitelný rozvoj jako klíčový princip v rozvojových strategiích mezinárodního společenství.