Hospodaření domorodců a sezónnost

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Verze k tisku již není podporovaná a může obsahovat chyby s vykreslováním. Aktualizujte si prosím záložky ve svém prohlížeči a použijte prosím zabudovanou funkci prohlížeče pro tisknutí.

V podmínkách australské pouště chudé na potravní zdroje se u Pintupů a Gugadjů vyvinul nomádský způsob života umožňující dlouhodobé udržení populací jedlých hlíz, které tvoří jeden z mála energeticky vydatných zdrojů rostlinného původu v této oblasti. Ve stejném prostředí se také asi nejvíce projevuje faktor sezónnosti. Skladby jídelníčku se u Pintupů a Gugadjů zásadně mění v průběhu celého roku, přičemž v zimních měsících výrazně převládá rostlinná složka a v období sucha naopak složka živočišná. Nomádský život Chalchů v mongolských stepích je rovněž výrazně ovlivněn sezónností klimatických podmínek. Svá kočoviště si vybírají na základě ročního období, dostupnosti vodního zdroje a skladby vegetace pro pastvu stád. Oproti tomu vykazují pralesní podmínky jen malé klimatické výkyvy, teplota i vlhkost zde oscilují minimálně.

Vedle biorytmů můžeme u uvedených etnik vypozorovat také sociorytmy, tedy sezónnost v některých činnostech a uspořádání společnosti. U kočujících etnik spolu biorytmy a sociorytmy často souvisí. Příkladem může být známé shromažďování roztroušených skupin v případě dostatku potravy na jednom místě doprovázené společnými náboženskými či společenskými rituály a slavnostmi[1]. Souvislost biorytmů a sociorytmů se v tomto případě jeví zcela logická, i když existují i případy, kdy se malé skupiny shromažďují v situaci, kdy je nedostatek potravy [2]. Sociorytmy však můžeme najít i v prostředí, které výraznou sezónnost nevykazuje. Typická je v tomto případě oblast deštných lesů mezi obratníky, kde je konstantní fotoperioda. Rozdíly mezi obdobím dešťů a obdobím sucha jsou minimální a pěstované plodiny mohou být sklízeny víceméně v průběhu celého roku. Přestože biorytmy neovlivňují výrazně život pralesních etnik, setkáváme se zde se sezónností, jejímž zdrojem je zřejmě společnost sama.

Například u dajaků Benuaq, kteří v podmínkách deštného lesa praktikují posuvné zemědělství a na suchých polích pěstují rýži, maniok, zeleninu a další plodiny, probíhá zemědělský rok od září do května. V letních měsících se Benuaqové věnují různým rituálům z nichž nejoblíbenější jsou ozdravné a děkovné rituály a honosné druhé pohřby. Přestože by mohli pokračovat v zemědělské práci, rychle založit nové pole nebo osázet stávající, využívají hojnost sklizně a volný čas pro důležité sociální aktivity. Během rituálů je utužována vzájemná spolupráce, setkávají se vzdálení členové rodiny, vznikají nové aliance, dochází k vyjednávání sociálních statusů a rolí. Na to vše není v průběhu zemědělského roku příliš času. Je-li práce na polích, mnozí obyvatelé vesnic se vzdalují na svá pole, kde často stráví i několik dní v dočasných obydlích, než se do vesnice opět vrátí[3].

Zdá se, že střídání období každodenních aktivit a doby uvolnění je důležité pro udržení psycho-sociální pohody. Sociorytmy nemusí probíhat jen v ročních intervalech. Jak ukazuje příklad Tsembagů, rituální cyklus zde může trvat i několik let. Podobně jako nastává u dajaků Benuaq období rituálů v době hojnosti po sklizni, nastává u Tsembagů období kaiko (festival prasat a konec příměří) v době nahromadění dostatečného množství prasat, potřebného k uskutečnění rituálů. Podíváme-li se na situaci z druhé strany, můžeme také říci, že kaiko nastává v době, kdy prasata začnou potravně konkurovat lidem a další nárůst jejich populace je vzhledem ke zdrojům neudržitelný[4]. Období klidu a agrese či válčení, někdy vysvětlované nárůstem populace[5], můžeme nalézt také u Yanomamö. I oni žijí v deštném pralese, kde není významnější klimatický rozdíl mezi ročními obdobími, a jejich „zahrady“ poskytující hlavní zdroj obživy mohou být v podstatě využívány a zakládány kdykoliv.

Reference

  1. viz např. HOEBEL, E. A. The Cheyennes. New York: Holt, Rinehart and Winston., 1960. 
  2. např. LEE, R. B. Kung Bushmen subsistence: An input-output analysis. In: VAYDA, A. P. Environment and cultural behavior. Garden City: Natural History Press, 1969. S. 47-49. (anglicky)
  3. TRNKA, R.; LORENCOVÁ, R. Diskuze sociálních a biologických faktorů ovlivňujících způsoby čerpání ekosystémových zdrojů.. In: TRNKA, R.; LORENCOVÁ, R. Antropoekologický přístup k problematice využívání ekosystémových zdrojů u vybraných mimoevropských společností. [s.l.]: [s.n.], 2008. S. 121-129.
  4. RAPPAPORT, R. A. Pigs for the Ancestors: Ritual in the Ecology of a New Guinea People. Long Grove: Waveland Press, 2000. (anglicky) 
  5. SHAGNON, N. Yąnomamö: the fierce people. Forth Worth: Hercout Brace College Publishers, 1992. (anglicky)