Hospodaření domorodců a sezónnost

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
The printable version is no longer supported and may have rendering errors. Please update your browser bookmarks and please use the default browser print function instead.

V podmínkách australské pouště chudé na potravní zdroje se u Pintupů a Gugadjů vyvinul nomádský způsob života umožňující dlouhodobé udržení populací jedlých hlíz, které tvoří jeden z mála energeticky vydatných zdrojů rostlinného původu v této oblasti. Ve stejném prostředí se také asi nejvíce projevuje faktor sezónnosti. Skladby jídelníčku se u Pintupů a Gugadjů zásadně mění v průběhu celého roku, přičemž v zimních měsících výrazně převládá rostlinná složka a v období sucha naopak složka živočišná. Nomádský život Chalchů v mongolských stepích je rovněž výrazně ovlivněn sezónností klimatických podmínek. Svá kočoviště si vybírají na základě ročního období, dostupnosti vodního zdroje a skladby vegetace pro pastvu stád. Oproti tomu vykazují pralesní podmínky jen malé klimatické výkyvy, teplota i vlhkost zde oscilují minimálně.

Vedle biorytmů můžeme u uvedených etnik vypozorovat také sociorytmy, tedy sezónnost v některých činnostech a uspořádání společnosti. U kočujících etnik spolu biorytmy a sociorytmy často souvisí. Příkladem může být známé shromažďování roztroušených skupin v případě dostatku potravy na jednom místě doprovázené společnými náboženskými či společenskými rituály a slavnostmi[1]. Souvislost biorytmů a sociorytmů se v tomto případě jeví zcela logická, i když existují i případy, kdy se malé skupiny shromažďují v situaci, kdy je nedostatek potravy [2]. Sociorytmy však můžeme najít i v prostředí, které výraznou sezónnost nevykazuje. Typická je v tomto případě oblast deštných lesů mezi obratníky, kde je konstantní fotoperioda. Rozdíly mezi obdobím dešťů a obdobím sucha jsou minimální a pěstované plodiny mohou být sklízeny víceméně v průběhu celého roku. Přestože biorytmy neovlivňují výrazně život pralesních etnik, setkáváme se zde se sezónností, jejímž zdrojem je zřejmě společnost sama.

Například u dajaků Benuaq, kteří v podmínkách deštného lesa praktikují posuvné zemědělství a na suchých polích pěstují rýži, maniok, zeleninu a další plodiny, probíhá zemědělský rok od září do května. V letních měsících se Benuaqové věnují různým rituálům z nichž nejoblíbenější jsou ozdravné a děkovné rituály a honosné druhé pohřby. Přestože by mohli pokračovat v zemědělské práci, rychle založit nové pole nebo osázet stávající, využívají hojnost sklizně a volný čas pro důležité sociální aktivity. Během rituálů je utužována vzájemná spolupráce, setkávají se vzdálení členové rodiny, vznikají nové aliance, dochází k vyjednávání sociálních statusů a rolí. Na to vše není v průběhu zemědělského roku příliš času. Je-li práce na polích, mnozí obyvatelé vesnic se vzdalují na svá pole, kde často stráví i několik dní v dočasných obydlích, než se do vesnice opět vrátí[3].

Zdá se, že střídání období každodenních aktivit a doby uvolnění je důležité pro udržení psycho-sociální pohody. Sociorytmy nemusí probíhat jen v ročních intervalech. Jak ukazuje příklad Tsembagů, rituální cyklus zde může trvat i několik let. Podobně jako nastává u dajaků Benuaq období rituálů v době hojnosti po sklizni, nastává u Tsembagů období kaiko (festival prasat a konec příměří) v době nahromadění dostatečného množství prasat, potřebného k uskutečnění rituálů. Podíváme-li se na situaci z druhé strany, můžeme také říci, že kaiko nastává v době, kdy prasata začnou potravně konkurovat lidem a další nárůst jejich populace je vzhledem ke zdrojům neudržitelný[4]. Období klidu a agrese či válčení, někdy vysvětlované nárůstem populace[5], můžeme nalézt také u Yanomamö. I oni žijí v deštném pralese, kde není významnější klimatický rozdíl mezi ročními obdobími, a jejich „zahrady“ poskytující hlavní zdroj obživy mohou být v podstatě využívány a zakládány kdykoliv.

Reference

  1. viz např. HOEBEL, E. A. The Cheyennes. New York: Holt, Rinehart and Winston., 1960. 
  2. např. LEE, R. B. Kung Bushmen subsistence: An input-output analysis. In: VAYDA, A. P. Environment and cultural behavior. Garden City: Natural History Press, 1969. S. 47-49. (anglicky)
  3. TRNKA, R.; LORENCOVÁ, R. Diskuze sociálních a biologických faktorů ovlivňujících způsoby čerpání ekosystémových zdrojů.. In: TRNKA, R.; LORENCOVÁ, R. Antropoekologický přístup k problematice využívání ekosystémových zdrojů u vybraných mimoevropských společností. [s.l.]: [s.n.], 2008. S. 121-129.
  4. RAPPAPORT, R. A. Pigs for the Ancestors: Ritual in the Ecology of a New Guinea People. Long Grove: Waveland Press, 2000. (anglicky) 
  5. SHAGNON, N. Yąnomamö: the fierce people. Forth Worth: Hercout Brace College Publishers, 1992. (anglicky)