Globalizmus

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
The printable version is no longer supported and may have rendering errors. Please update your browser bookmarks and please use the default browser print function instead.

Globalismus je v podstatě způsob myšlení sociálně jednajících a rozhodujících jednotlivců a skupin, organizací či institucí, který je doprovázen úsilím reflektovat vlastní možnosti, prostředky a cíle – jako rostoucí měrou ovlivněné globalizační vzájemnou závislostí. Globální vzájemné ovlivňování, směna informací a hodnot způsobují reakce v podobě různých forem reflexivity. „Globalismus“ – jako lidské uvědomování a zobrazování globalizace – může být pozitivně například vědomím globální sounáležitosti a solidarity i odpovědnosti. Může být také zkreslenou ideologickou konstrukcí a vyprávěním o tom, co je to globalizace a jakou roli mají její aktéři.

Globalismus jako reflexivní vědomí současné globalizace se rozvíjel již od 60. let 20. století a jeho nositeli byli jednotlivci, skupiny (např. vědců), státy i kapitalistické podniky. Byly reflektovány intenzivnější kontakty lidí a myšlenek, stoupající objemy celosvětového obchodu, nadnárodní rozšiřování výrobních systémů a industrializace, vývoj mezinárodního společenství států, rozšiřování nadnárodních organizací, globalizace finančních toků. Růst nadnárodní mobility kapitálových operací, spolu s ukončením studené války, a soustavy bipolárních mezinárodních vztahů inspirovaly také vznik globalistické neoliberální ideologie „kapitalismu bez hranic“ směřujícího k transformacím na předpis s pomocí léčebných kůr pro periferie a poloperiferie méně rozvinutých a rozvojových společností, zemí, regionů, přičemž deset let transformace skýtá naději na vstupenku do klubu „vyspělých společností“. Po deseti letech, po roce 2000, se toto vyprávění o globalizaci dostalo do krize. Proti této verzi globalismu a v konfrontaci s praktickými problémy a sociálními důsledky reálných transformací se zformovala globální rezistence volající po alternativní konstrukci. Antiglobalistické protesty se mohou jevit jako odmítání praxe zdánlivě svobodné soutěže, za kterou se však ukrývají nejrůznější motivy a mocenské zájmy. Protesty proti globalismu mohou také odrážet širší nespokojenost občanů a voličů, které znepokojují takové sociální jevy jako rostoucí asymetrie moci mezi globálními menšinami a lokálními většinami, neprůhlednost klíčového rozhodování mocných globálních aktérů s globálními a lokálními dopady, korupce či omezená suverenita vlád národních států. Informační, ekonomické i kulturní interakce soudobé globality vytvářejí pro politické rozhodování i pro demokratický proces nové situace nejistot a rizik.

Strategie globalizmu

Výsledkem globalistického diskurzu 90. let bylo několik zjednodušujících tezí o globalizaci – zejména tvrzení o její přirozenosti, samozřejmosti, fatalitě a nezvratnosti, popřípadě o anonymní neodpovědnosti nadnárodních sil a složitých transakcí, zvláště centrální otázka kolem omezení suverenity států a perspektiv instituce národního státu v budoucnosti. Realita omezené suverenity byla historickým plodem dlouhodobé oligarchické hegemonie a konfliktů velmocí (jež vyvrcholily ve 20. století – století války) spíš než nějakým nenadálým přesunem světové moci do rukou finančních a nadnárodních monopolů, na něž se nevztahuje politická kontrola. Ideologie globalismu hlásající svět bez hranic a možný zánik státu jako instituce neodráží realitu, neboť kapitál jako mobilní a globalizující moc stále potřebuje státy – například: k disciplinizaci poměrů směny a akumulace, k pacifikaci odporu sociální nespokojenosti, k omezení migrace pracovní síly, k právnímu pořádku a zajištění vlastnických práv a vymahatelnosti smlouvy, k zajištění infrastruktury území a k finanční sanaci sociálních a ekologických důsledků.

Kultura globálního konzumerismu

je součástí globalistických ideologií - obsahuje mýtus kapitalismu jako světa nadbytku, lákavého svádění, příslibů růstu očekávání i nápodoby vzorů životního stylu hedonických radovánek, k nimž jakoby není již potřeba práce. Nezaměstnanost v různých podobách je však reálným problémem, jenž ruší možnost konzumu pro postižené lidi a stává se faktorem jejich sociálního vyloučení. Paradoxem je zde to, že upřednostňování konzumu před hodnotami práce v lidském životě bylo historicky složitým důsledkem kapitalismu organizovaného v rámci státní regulace trhu k vytváření masové koupěschopné poptávky, nikoli kapitalismu „volné soutěže“. Paradoxně soudobý neoliberální globalismus i metody globalizovaného kapitálu a jejich hodnotové strategické priority chtějí sloučit dvě neslučitelné věci – podporovat další neomezené šíření globální spotřeby a hodnot konzumerismu – a přitom víceméně ignorovat či reprodukovat nezaměstnanost, nerovnosti a chudobu v globálním měřítku. V podmínkách vyvazování mobilního kapitálu ze sociálních a kulturních i politických rámců je mýtus „kapitalismu spotřeby bez práce“ maskou krátkozraké „technické“ politiky zhodnocování kapitálu (a krátkodobých zisků) a degradace práce bez globální demokratické politiky širšího konsenzu o lokálních podmínkách života lidí. Rovněž nové vědeckotechnické možnosti byly implementovány v mnoha případech do rámce racionalizace efektivity produkování nikoli výrobků, ale zisků při zmenšování objemu zaměstnávané práce. Je otázkou, čemu slouží udržování a globální eskalace kultury konzumerismu v situaci prohlubovaných nerovností mezi zeměmi i uvnitř jednotlivých zemí.

Výzva globální sociální spravedlnosti

Jak ukazují například U. Beck a Z. Bauman, mobilní kapitál se stává globálním vítězem; lokální podniky, občané – obyvatelé národních států – musí platit vše a nést náklady tzv. externalit – musí hradit sociální stát i fungující demokracii. Globální vítězové unikají daním a odpovědnosti za budoucnost demokracie – to je rubem globalismu. Přitom však manažeři nadnárodních podniků žijí hlavně tam, kde fungují sociální infrastruktury, vzdělání, zdravotnictví, chtějí, aby jejich děti studovaly na špičkových univerzitách podporovaných z veřejných prostředků. Pro sebe požadují vysoce nákladná politická, občanská a sociální práva – ale přitom torpedují veřejné finance. V těchto podmínkách nemá sociální stát dostatek prostředků (zvětšuje se propast mezi bohatými a chudými). Neexistuje však nadnárodní rámec pro řešení tohoto vše pronikajícího konfliktu globální spravedlnosti. U. Beck k této situaci konstatuje – „Diagnóza zní: kapitalismus bez práce jen vytvoří obrovskou nezaměstnanost a historické spojení tržního hospodářství, demokracie a sociálního státu bude rozbito.“ (Beck, 2000, str. 8).