Ekonomická škoda ze znehodnocování životního prostředí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Historie[editovat | editovat zdroj]

V historii docházelo k oceňování přírodních zdrojů, zejména půdy, podle skutečných a očekávaných výnosů z využívání těchto zdrojů. Neoceňoval se tedy zdroj samotný, ale suma efektů, kterou bylo možné očekávat za dobu využívání tohoto zdroje. Klasičtí ekonomové vycházejí při oceňování z pracovní teorie hodnoty, podle níž jsou cena a hodnota určeny množstvím práce nutné k vytvoření určité komodity. V pol. 19. století přichází J. S. Mill s myšlenkou, že přírodní zdroje nejsou využívány jen pro zemědělskou výrobu a k težbě, ale že také vytváří prostředí pro život a uspokojení z hlediska přírodních krás. V pol. 20.století se objevuje Ricardova teorie renty, která je přiznávána majiteli půdy "za užívání původních a nezničitelných sil půdy" (Ricardo, 1956). Marxova ekonomická teorie naopak považovala cenu půdy za iracionální, přírodní zdroje byly viděny jako bezplatné dary společnosti. V centrálně plánovaných ekonomikách bylo Marxovo vyloučení renty a rentních vztahů z cenového systému realizováno, což vedlo k celkově nižším cenám přírodních zdrojů, plýtvavému využívání zdrojů a k devastaci přírody a životního prostředí. Neoklasická ekonomie koncept hodnoty zakládá jednostranně pouze na preferencích jednotlivce. K přírodě přistupuje utilitárně, jako k zásobárně přírodních zdrojů, směňovaných na trzích. Netržními funkcemi přírodního prostředí se nezabývá. Environmentální ekonomie uvažuje vedle užitné hodnoty statku (use value) také neužitnou složku, která se skládá z možnosti ponechání volby (option value), hodnoty odkazu (bequest value) a existenční hodnoty (existence value).[1]

Pojem[editovat | editovat zdroj]

Ekonomická škoda ze znehodnocování životního prostředí představuje ekonomický dopad znehodnocování životního prostředí, které pocítí různé ekonomické subjekty. Celková ekonomická škoda je částí celkových environmentálních nákladů a skládá se z následujících komponent: [1]

  • ekonomická ztráta ze znehodnocování životního prostředí - představuje hodnoty, které z důvodu znehodnoceného životního prostředí nebyly vyprodukovány, a tudíž nemohou být ani spotřebovány (např. ušlá zemědělská produkce v důsledku znečištění půdy škodlivinami)
  • náklady na odstranění/zmírnění negativních důsledků znehodnocování životního prostředí - náklady na odstranění/zmírnění již vzniklých škod (např. zvýšené náklady na léčbu obyvatel z oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší)
  • náklady vyhnutí se negativním důsledkům znehodnocování životního prostředí - náklady na předejití následků možného znehodnocení (např. zvýšený počet nátěrů proti korozi).[2]

Metody oceňování[editovat | editovat zdroj]

Pro stanovení výše ekonomické škody ze znehodnocování životního prostředí neexistuje jednoznačný postup, přesto je stanovení její výše potřebné v celé řadě oblastí (internalizace škod, stanovení výše daní a poplatků, efektivní využití přírodních zdrojů, Cost Benefit Analýza v životním prostředí, EIA, environmentální politika, soudní spory, restituce, makroekonomické indikátory aj.). Pokusy o vyčíslení ekonomických škod vyplývajících ze znehodnocování životního prostředí lze pozorovat od 70.let. Zpočátku docházelo zejména ke kvantifikaci škod po ekologických katastrofách (např.ropné skvrny) a k propočtům dopadů vzniklých realizací některých projektů (např. v roce 1972 autoři A. C. Fischer a Ch. Cicchetti v American Economic Review počítali ztráty rekreační hodnoty v případě realizace přehrady v Hell's Canyon v USA). Dnes používaná metodika se opírá zejména o teorii environmentální ekonomie.

K ocenění většiny statků dochází na trhu srovnáním nabídky a poptávky po nich. Pro přírodní statky a služby ale trhy neexistují (nebo jsou nedokonalé). K jejich oceňování tedy většinou používáme tzv. mimotržní metody oceňování. Existují i tržní metody oceňování, kdy se k vyčíslení škod použijí ekonomická čísla z běžně fungujících trhů (např.zemědělská produkce), ale používají se málo. Mimotržní metody rozdělujeme na preferenční a nepreferenční.

Preferenční metody[editovat | editovat zdroj]

Tyto metody se zakládají na lidských preferencích, vycházejí tudíž pouze z poptávkové strany. Tyto dále rozdělujeme:

Metody odhalených preferencí[editovat | editovat zdroj]

Metody nejvíce se podobající tržním metodám. Používají reálná ekonomická čísla z existujících trhů, která nějak souvisejí s oceňovaným přírodním statkem. Někdy se nazývají také „metody souvisejících, resp. zástupných trhů“. Patří sem:

Metody vyjádřených preferencí[editovat | editovat zdroj]

Jsou založeny na přímém zjišťování jednotlivců dotazováním, šetřením či průzkumy veřejného mínění. Mezi ně patří:

Nepreferenční metody[editovat | editovat zdroj]

Metody založené na zjišťování nákladů a rizik. Sem patří:

Německo, Holandsko, Francie a další země preferují oceňovací techniky, které mají co nejblíže k cenám generovaných trhem. Protipólem jsou skandinávské země a V. Británie, které akceptují ve větším měřítku i kontingenční metody a další přístupy, založené na subjektivních preferencích spotřebitelů. Asi 90 % z celkového objemu škod tvoří škody z postupného „průběžného znečišťování“, zbylých 10 % případá na ekologické havárie.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 1,0 1,1 SEJÁK, J. a kol.: Oceňování pozemků a přírodních zdrojů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999
  2. ŠAUER, P.: Introduction to Environental Economics and Policy, Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského semináře, Praha 2007
  3. ŠTĚPÁNEK, Z.,MOLDAN, B.: Nástin metodiky ekonomické kvantifikace poškození životního prostředí, Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze, Praha 1999