Lyžování a ochrana přírody
Lyžování je nejoblíbenější zimní aktivitou v horském prostředí. Počátky novodobého lyžování sahají na počátek 19. století, kde se o rozvoj zasloužil Josef Rossler-Ořovský. Lyžování je sportem prováděným v přírodním prostředí a velmi ho ovlivňuje. Při rozvoji tohoto sportu se začali stavět lyžařské areály, příjezdové komunikace do lyžařských areálů, lanovky, vleky a budovy pro stravování a ubytování. Pro provoz se budují vodní nádrže, upravují se tratě pomocí roleb a využívá se umělého zasněžování.[1]
Zasněžování[editovat | editovat zdroj]
V Česku jsou lyžařské areály v poměrně malých nadmořských výškách, a proto areály využívají při nedostatku přírodního sněhu umělého zasněžování pomocí sněžných děl. V některých místech je to jediná možnost pro lyžování. I ve vyšších nadmořských výškách se technický sníh využívá ke zpevnění tratě a k udržení sněhu pro delší lyžařskou sezónu. Zajímavostí je, že pokud chce majitel ski areálu žádat o úvěr na modernizaci areálu, je nutností mít zajištěné umělé zasněžování. Rozdíly mezi přírodním a technickým (umělým sněhem) jsou zásadní. Jedná se hlavně o dopad na životní prostředí.[2] Mezi negativní dopady patří rozdílná intenzita dekompozice, změna vegetačního pokryvu, změny v koloběhu uhlíku a dusíku a změna v půdních parametrech.[3] Technický sníh se vyrábí z povrchových minerálních vod z přírodních zdrojů. Do vody jsou přidávána různá aditiva, která technický sníh vyžaduje, aby měl požadované vlastnosti. Umělý sníh má vyšší hustotu, odvádí teplo, propouští méně vzduchu k půdě pod ním. To má vliv na půdu a rostliny pod vrstvou technického sněhu. Umělý sníh je více odolný vůči vyšším teplotám a proto vydrží průměrně o 2-6 týdnů déle než sníh přírodní.[4]
Odčerpávání vody[editovat | editovat zdroj]
Odčerpávání vody je spojeno s umělým zasněžováním. Voda se odčerpává z povrchových minerálních vod ve velkém množství, což je nepřirozené a jde o velký zásah do přírody. Pokud se jedná o velké toky, není takové odčerpávání výrazným zásahem, ale pokud se jedná o malé vodní toky, už to může způsobovat komplikace pro fungování krajiny. Hlavním problémem je snižování výšky hladiny vodních toků a zmenšování průtoku vody, kdy voda snáze promrzne. Promrznutí vodních toků je nebezpečné pro živočichy, kterým může hrozit uhynutí. Kolik vody se odčerpá pro výrobu umělého sněhu pro potřeby lyžařských areálů, nikdo nezná. Jediné co musí odběratelé dodržovat, je stanovený limit minimálního zůstatku průtoku.[2] Spotřeba vody je závislá na rozloze sjezdových tratí a výkonnosti sněžných děl od 4 až po 90 litrů za sekundu při zasněžování.[5] Pro představu je například v Krkonoších 550 ha sjezdových tratí, kde je skoro 2/3 uměle zasněžováno pomocí sněžných děl. Pokud se v zimě teploty pohybují vysoko, je zasněžování nutné provádět několikrát za zimu.[2]
Hluková zátěž[editovat | editovat zdroj]
Hluk je neoddělitelnou součástí provozu lyžařských areálů a jejich údržbou. Bohužel zasahuje i do vzdálenějšího okolí, kde má další dopady na životní prostředí. Při běžném denním provozu je lyžování spojeno s hlukem vleků a hudebního ozvučení. Při večerním a nočním provozu je hluková zátěž navíc spojena s údržbou sjezdových tratí pomocí roleb a skútrů. Při nočním provozu jsou využívána i sněžná děla pro výrobu technického sněhu, která mají hlučnost 60 až 115 dB.[4]
Světelná zátěž[editovat | editovat zdroj]
Světelné znečištění je spojeno s osvětlováním sjezdových tratí, které bývá vyšší, než je nutné. Toto je hlavní problém večerního lyžování, které je velmi oblíbené u návštěvníků ski areálů. Je osvětlována ještě větší plocha, než je plocha sjezdovek, což má dopad na zvěř aktivní hlavně v noci.[4] Příkladem jsou šelmy či sovy, které ožívají s příchodem soumraku. Noční osvětlení sjezdových tratí mění pravidelný režim střídání světla a tmy. Norma pro osvětlování sportovišť a sjezdových tratí stanovuje podobnou intenzitu světla, jako se používá pro osvětlení fotbalových stadionů, což je přibližně 20 lux.[6]
Fauna[editovat | editovat zdroj]
Pokud jsou sjezdovky nad horní hranicí lesa, snižuje se diverzita a četnost druhů ptactva ve srovnání s oblastmi neovlivněnými lyžařským průmyslem. Tento jev je spojen s menším počtem členovců, kteří poskytují potravu pro dané druhy ptactva. Okraje sjezdovek mají negativní dopad na ekotonová společenstva ptáků, což je způsobeno náhlým přechodem mezi biotopem lesa a sjezdové trati.[7]
Flóra a vegetace[editovat | editovat zdroj]
Při stavbě ski areálů dochází k mnoha terénním úpravám a zásahům do krajiny, jako je výstavba vleků, lanovek a dalších objektů. To všechno poškozuje vegetační pokryv. Při terénních úpravách by se měl povrch zarovnávat bez převrstvení, aby nedocházelo k likvidaci humusové vrstvy, která se tvoří v horském prostředí až 100 let. K poškozování půdy a vegetace v okolí sjezdovek dochází též při provozu sjezdovek a úpravou tratí pomocí roleb při nedostatku sněhové pokrývky. I v Česku máme v národních parcích omezení. Například v Národní přírodní rezervaci Praděd je povoleno lyžování až při výšce sněhu minimálně 80 cm.[5]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Historie lyžování - www.kolemkola.cz. www.kolemkola.cz [online]. [cit. 2019-04-08]. Dostupné online.
- ↑ Skočit nahoru k: 2,0 2,1 2,2 DROBILÍKOVÁ, E. Lyžařské sjezdové areály v chráněných územích. Bakalářská práce [online]. Brno: MUNI.
- ↑ ZEIDLER, Miroslav; BANAŠ, Marek. Důsledky sjezdového lyžování nejen pro dekompozici. Ochrana přírody. , roč. 2014, čís. 6, s. 24-27. Dostupné online.
- ↑ Skočit nahoru k: 4,0 4,1 4,2 Sjezdové lyžování a ochrana přírody. www.casopis.ochranaprirody.cz [online]. [cit. 2019-04-08]. Dostupné online.
- ↑ Skočit nahoru k: 5,0 5,1 Lyžování ve světle ochrany přírody. www.casopis.ochranaprirody.cz [online]. [cit. 2019-04-08]. Dostupné online.
- ↑ Beskydský zpravodaj 2012. Beskydský Zpravodaj. 2012. Dostupné online.
- ↑ LAIOLO, Paola; ROLANDO, Antonio. Forest bird diversity and ski-runs: a case of negative edge effect. Animal Conservation. 2005-2, roč. 8, čís. 1, s. 9–16. Dostupné online [cit. 2019-04-08]. ISSN 1367-9430. DOI:10.1017/S1367943004001611. (anglicky)
Lyžaři v Jilemnici 1902
Lyžování je nejoblíbenější zimní aktivitou v horském prostředí. Počátky novodobého lyžování sahají na počátek 19. století, kde se o rozvoj zasloužil Josef Rossler-Ořovský
. Lyžování je sportem prováděným v přírodním prostředí a velmi ho ovlivňuje. Při rozvoji tohoto sportu se začali stavět lyžařské areály, příjezdové komunikace do lyžařských areálů, lanovky, vleky a budovy pro stravování a ubytování. Pro provoz se budují vodní nádrže, upravují se tratě pomocí roleb a využívá se
umělého zasněžování
.[1]
Skiareál Monínec
Zasněžování
V Česku jsou lyžařské areály v poměrně malých nadmořských výškách, a proto areály využívají při nedostatku přírodního sněhu umělého zasněžování pomocí sněžných děl
. V některých místech je to jediná možnost pro lyžování. I ve vyšších nadmořských výškách se
technický sníh
využívá ke zpevnění tratě a k udržení sněhu pro delší lyžařskou sezónu. Zajímavostí je, že pokud chce majitel ski areálu žádat o úvěr na modernizaci areálu, je nutností mít zajištěné umělé zasněžování. Rozdíly mezi přírodním a technickým (umělým sněhem) jsou zásadní. Jedná se hlavně o dopad na životní prostředí.[2] Mezi negativní dopady patří rozdílná intenzita dekompozice, změna vegetačního pokryvu, změny v koloběhu uhlíku a dusíku a změna v půdních parametrech.[3] Technický sníh se vyrábí z povrchových minerálních vod z přírodních zdrojů. Do vody jsou přidávána různá aditiva, která technický sníh vyžaduje, aby měl požadované vlastnosti. Umělý sníh má vyšší hustotu, odvádí teplo, propouští méně vzduchu k půdě pod ním. To má vliv na půdu a rostliny pod vrstvou technického sněhu. Umělý sníh je více odolný vůči vyšším teplotám a proto vydrží průměrně o 2-6 týdnů déle než sníh přírodní.[4]
Odčerpávání vody
Odčerpávání vody je spojeno s umělým zasněžováním. Voda se odčerpává z povrchových minerálních vod ve velkém množství, což je nepřirozené a jde o velký zásah do přírody. Pokud se jedná o velké toky, není takové odčerpávání výrazným zásahem, ale pokud se jedná o malé vodní toky, už to může způsobovat komplikace pro fungování krajiny. Hlavním problémem je snižování výšky hladiny vodních toků a zmenšování průtoku vody, kdy voda snáze promrzne. Promrznutí vodních toků je nebezpečné pro živočichy, kterým může hrozit uhynutí. Kolik vody se odčerpá pro výrobu umělého sněhu pro potřeby lyžařských areálů, nikdo nezná. Jediné co musí odběratelé dodržovat, je stanovený limit minimálního zůstatku průtoku.[2] Spotřeba vody je závislá na rozloze sjezdových tratí a výkonnosti sněžných děl od 4 až po 90 litrů za sekundu při zasněžování.[5] Pro představu je například v Krkonoších 550 ha sjezdových tratí, kde je skoro 2/3 uměle zasněžováno pomocí sněžných děl. Pokud se v zimě teploty pohybují vysoko, je zasněžování nutné provádět několikrát za zimu.[2]
Sněžné dělo v akci
Hluková zátěž
Hluk je neoddělitelnou součástí provozu lyžařských areálů a jejich údržbou. Bohužel zasahuje i do vzdálenějšího okolí, kde má další dopady na životní prostředí. Při běžném denním provozu je lyžování spojeno s hlukem vleků a hudebního ozvučení. Při večerním a nočním provozu je hluková zátěž navíc spojena s údržbou sjezdových tratí pomocí roleb a skútrů. Při nočním provozu jsou využívána i sněžná děla pro výrobu technického sněhu, která mají hlučnost 60 až 115 dB.[4]
Světelná zátěž
Světelné znečištění je spojeno s osvětlováním sjezdových tratí, které bývá vyšší, než je nutné. Toto je hlavní problém večerního lyžování, které je velmi oblíbené u návštěvníků ski areálů. Je osvětlována ještě větší plocha, než je plocha sjezdovek, což má dopad na zvěř aktivní hlavně v noci.[4] Příkladem jsou šelmy či sovy, které ožívají s příchodem soumraku. Noční osvětlení sjezdových tratí mění pravidelný režim střídání světla a tmy. Norma pro osvětlování sportovišť a sjezdových tratí stanovuje podobnou intenzitu světla, jako se používá pro osvětlení fotbalových stadionů, což je přibližně 20 lux.[6]
Sněžné dělo v noci
Fauna
Pokud jsou sjezdovky nad horní hranicí lesa, snižuje se diverzita a četnost druhů ptactva ve srovnání s oblastmi neovlivněnými lyžařským průmyslem. Tento jev je spojen s menším počtem členovců
, kteří poskytují potravu pro dané druhy ptactva. Okraje sjezdovek mají negativní dopad na ekotonová společenstva ptáků, což je způsobeno náhlým přechodem mezi biotopem lesa a sjezdové trati.[7]
Flóra a vegetace
Při stavbě ski areálů dochází k mnoha terénním úpravám a zásahům do krajiny, jako je výstavba vleků, lanovek a dalších objektů. To všechno poškozuje vegetační pokryv. Při terénních úpravách by se měl povrch zarovnávat bez převrstvení, aby nedocházelo k likvidaci humusové vrstvy, která se tvoří v horském prostředí až 100 let. K poškozování půdy a vegetace v okolí sjezdovek dochází též při provozu sjezdovek a úpravou tratí pomocí roleb při nedostatku sněhové pokrývky. I v Česku máme v národních parcích omezení. Například v Národní přírodní rezervaci Praděd
je povoleno lyžování až při výšce sněhu minimálně 80 cm.[5]