Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Ochrana přírody a životního prostředí/Ochrana přírody a vymezení vztahu člověka k přírodě po první světové válce

Po první světové válce graduje technizace společnosti a ekonomika tzv. vyspělých států řeší hospodářskou krizi 30. let nadprodukcí. Od té doby lidstvo zaplavuje stále vzrůstající vlna konzumu a také představa „všemocnosti“ člověka a techniky a urbanizace.

Druhá světová válka demonstrovala moc člověka a techniky a zároveň i lidskou bezohlednost. Vyvrcholením krutosti na konci druhé světové války bylo svržení jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. Tato jaderná katastrofa je považována za zásadní podnět pro vznik Světového svazu ochrany přírody – The World Conservation Union (IUCN) v roce 1948. Světový svaz ochrany přírody sdružuje vládní organizace, odborné instituce i nevládní organizace (NGO). Náš stát se do činnosti IUCN zapojoval od roku 1958, ale členem se stal až v roce 2000. (Dalšími členy IUCN z České republiky jsou Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Česká a slovenská asociace zoologických zahrad, Český svaz ochránců přírody a Správa Krkonošského národního parku.) Na přelomu 50. a 60. let se (jako důsledek technizace a chemizace průmyslu) objevuje celá řada nemocí ze závadného životního prostředí. Modelovým příkladem je život ohrožující nemoc Itai-itai, která se v té době objevila v Japonsku a která se vymykala znalostem tamějších i světových lékařů. Po intenzivním studiu této nemoci se ukázalo, že je způsobena otravou kadmiem. Z dolu Kamioka vytékala celou řadu let voda obohacená kadmiem do řeky Jintsu. Vodou z této řeky zavlažovali zemědělci rýžová pole, lidé konzumující kontaminovanou rýži onemocněli (Hadač, 1987). Množství záhadných „nových nemocí“ ze znečištěného životního prostředí bylo obrovské a šokující (více např. Hadač, 1987 nebo Carsonová, 2000). IUCN v roce 1961 iniciuje vznik Světového fondu na ochranu přírody – World Wildlife Fund (WWF). Se vznikem IUCN je spojena první etapa tzv. zeleného hnutí.

V první etapě zeleného hnutí se lidé snažili vymezit území, kde by "divoká" příroda mohla přežít. Ochrana přírody se soustředila na ochranu vybraných území a na ochranu vzácných druhů živočichů a rostlin. Byly masivně zakládány národní parky a přírodní rezervace. Začaly se sepisovat Červené knihy ohrožených druhů rostlin, hub a živočichů. Dnes je první etapě zeleného hnutí vytýkáno, že filosofie naprosté většiny ochránců přírody této první etapy byla založena na konzumu a schvalování neomezeného rozvoje ekonomiky („více je vždy lépe“). Tato etapa končí v 70. letech 20. století zprávou manželů Meadowsových Meze růstu. Na základě výzkumné zprávy Římského klubu napsali D. Meadows a D. Meadowsová v roce 1972 popularizující knihu Limits to Growth (Meze růstu), ve které širokou veřejnost upozornili na nemožnost nekonečného ekonomického rozvoje v konečném světě. Kniha Meze růstu byla záhy (díky Josefu Vavrouškovi a Bedřichu Moldanovi) přeložena do češtiny a kolovala mezi zájemci o tuto problematiku jako „samizdat“ (Meadows, 1972). Na výzkum manželů Meadowsových a na knihu Meze růstu reagovali odborníci s požadavkem „trvale udržitelného rozvoje“ a později „trvale udržitelného života“ (Kolářová, 2006); byly zavedeny termíny jako dobrovolná skromnost. Filosofové, např. E. Fromm (1997, 2001), M. Buber (1995), E. Kohák (2000) a další upozorňují na existenci a význam nehmotných hodnot.

V roce 1974 propukla první světová ropná krize. Ačkoli měla jiné příčiny než vyčerpání zásob, svět dostal příležitost prožít fatální závislost moderní společnosti na zdrojích (nejen) ropy.

V roce 1976 se další ekologická katastrofa, únik dioxinů v italském Sevesu, stala symbolem, resp. demonstrací důležitosti legislativního zakotvení práva na pravdivé informace o stavu životního prostředí v listině základních lidských práv a svobod.

Koncem 20. století se problémy životního prostředí začaly řešit globálně (Dlouhá aj., 2006).