Koloběh vody
Existence hydrosféry a vodního koloběhu je jednou z největších zvláštností naší planety. Na žádném jiném tělese sluneční soustavy nic podobného zcela určitě neexistuje. Za svou „planetu vody“ vděčíme souhře příznivých okolností, zejména kombinaci velikosti Země a poloze ve Sluneční soustavě, které zabránily úniku těkavé vody do kosmu a umožnily vznik atmosféry. Výsledkem je příznivá, málo kolísavá teplota zemského povrchu v průměru okolo 15 stupňů Celsia. Vzhledem k úzkému teplotnímu rozpětí, ve kterém je voda ve stavu tekutém a ve kterém si jedině dovedeme představit život, je tato teplota téměř ideální.
Globální hydrologický oběh je nejmohutnější ze všech přirozených látkových cyklů planety. Množství vody, které se ho účastní, je o více než 4 řády vyšší než je tok látek sedimentárním či tektonickým cyklem. Přibližně 5x1020 ročně. Měřeno na krychlové kilometry je to 500 tisíc kilometrů čtverečních, což je stokrát více než je v jezeře Michiganském. Celé toto množství se ročně vypaří, je přeneseno atmosférou a spadne ve formě vodních srážek. Větší část se vypaří z moří a větší část vody zde opět spadne. Menší část je přenesena na pevninu a tento atmosférický transport je vyrovnán tokem vody řekami z pevniny do moří a oceánů.
Voda na zemském povrchu není stacionární, ale je v neustálém koloběhu (cirkulaci). Ročně se z oceánů vypaří cca 430 000 km3 vody, z níž většina spadne opět ve formě srážek do oceánů. Dalších 70 000 km3 se vypaří z pevnin. Ve formě srážek dopadne na pevninu ročně pouze cca 110 000 km3 vody, z níž největší část se vypaří, část odteče řekami (40 000 km3 - tzv. stabilní roční odtok) a část dosáhne moře jako podzemní voda. Převážné množství srážek spadne zpět do oceánu a jen asi 8,3% dopadne na pevninu. Ze zeměpisného hlediska rozlišujeme dva oběhy:
- Velký vodní oběh - výměna nastává mezi oceánem a pevninou
- Malý vodní oběh - výměna probíhá nad oceánem, či jenom nad pevninou