Ekonomické pojmy

Antroposféra

prostředí, které je uzpůsobeno pro lidský život a je relativně nezávislé na přírodě – je výsledkem výroby (a spotřeby) hmotných statků. Podmínkou dobré kvality antroposféry a tedy i lidského života je vyspělá ekonomika. Její výrobní cyklus představuje zátěž pro životní prostředí, současně však dobře fungující hospodářství vytváří prostředky na ochranná opatření nebo čistší technologie. V posledních letech se tak obecně dochází k poznání, že integrace ekonomiky a ochrany prostředí je nutná a také uskutečnitelná. Tento přístup výstižně charakterizuje heslo Komise OECD pro integraci ekonomiky a životního prostředí: „Silná ekonomika vyžaduje zdravé životní prostředí a zdravé životní prostředí vyžaduje silnou ekonomiku.“ Pojem antroposféra však zahrnuje nejen dostatek zboží, ale i vysokou kvalitu služeb například v oblasti zdravotnictví, školství, sociálního zabezpečení atd.

Černá schránka (black box)

hmotný systém ( objekt, proces, jev) s vnitřní organizací, strukturou a chováním prvků, o kterých nemá pozorovatel žádné informace; má ale možnost ovlivňovat celý systém prostřednictvím jeho vstupů a registrovat jeho reakce prostřednictvím výstupů. Proto se zkoumání černé skříňky uskutečňuje behavioristicky. Pozorovatel působí na černou skříňku skrze vstupy a dostává informace z výstupů, tj. umožňuje, aby skříňka na něj a jeho registrační zařízení působila. Pozorovatel a černá skříňka vytvářejí systém se zpětnou vazbou.

Ekonomie

se zabývá způsoby, kterými se lidská společnost organizuje pro zajištění produkce výrobků a služeb, jež poskytují blahobyt. Popisuje vztahy vznikající ve výrobních procesech. Ekonomie je tak vědou o volbě mezi různými způsoby využití omezených výrobních zdrojů, mezi možnostmi vyrábět různé výrobky a poskytovat služby a rozdělovat tyto statky různým členům společnosti k jejich spotřebě.

Rozhodování mezi různými možnostmi čerpání zdrojů, výroby a spotřeby však není neomezené – naráží na limity. Omezujícími výrobními vstupy je práce (lidská pracovní síla), kapitál a přírodní zdroje. Nutnost rozhodování lze v každém ekonomickém systému popsat třemi základními otázkami:

• co vyrábět a v jakém množství;
• jak vyrábět;
• pro koho vyrábět.

Různé ekonomické systémy odpovídají na tyto otázky různým způsobem. Například

Ekonomika v tržních vztazích

je definována tak, že základní ekonomické otázky ("co", "jak", "pro koho") jsou výhradně řešeny prostřednictvím nabídky a poptávky na trzích. V tržním prostředí je konkrétní podoba výroby, ale také spotřeby, určována prostřednictvím peněžních hlasů kupujících. Na otázku týkající se zdrojů a způsobu výroby dává odpověď hledisko zisku – určuje suroviny a výrobní postup s nejnižšími náklady. Možnosti spotřeby jsou dány výší důchodů (příjmů); její konkrétní podoba zájmem spotřebitelů. Vzájemné působení finální nabídky podniků a poptávky domácností určuje ceny, množství a druh vyráběných statků. Celkově převažují aspekty okamžité výhodnosti pro obě strany – výrobce i spotřebitele.

Tržní vztahy jsou předpokladem účinnosti a pružnosti ekonomického systému. Proto ekonomiky všech současných úspěšných zemí mají tržní charakter. Hospodářství založené na tržních principech je nejefektivnějším prostředkem k uspokojování společenských a individuálních potřeb, ale také podmínkou vysoké úrovně ochrany prostředí.

Ekonomické optimum znečištění

Ekonomicky efektivní způsob ochrany prostředí je založen na analýze nákladů ochranu prostředí a škod ze znečištění, jejímž výsledkem je nalezení tzv. minima celkových nákladů na ochranu prostředí. Pokud by takto stanovená ochrana přesto vedla k nenávratným škodám na lidském zdraví či přírodě, je oprávněné stanovit vědecky podložený limit znečištění (tzv. ekologický či sociální limit znečištění), jehož dosažení bude vyžadovat náklady vyšší.

Externality

Vznik "environmentálního problému" ve volné tržní ekonomice je dnes převážně vysvětlován na základě teorie externalit. Tržní ekonomika produkuje – mimo jiné – nechtěně také tzv. vnější efekty neboli externality. K tomu dochází tehdy, když výroba nebo spotřeba některých subjektů způsobuje nedobrovolné náklady nebo přínosy jiným. Jinak řečeno, náklady nebo přínosy jsou přenášeny na jiné subjekty, aniž ti, kteří tyto náklady způsobují, nebo ti, kteří tyto přínosy získávají, za to platí. Trh neregistruje tyto vedlejší efekty výroby nebo spotřeby; chybí odpovídající cenové signály, které by vnější, externí náklady odrážely.

Negativní externality

vznikají například v případě, že ekonomický subjekt (znečišťovatel) omezuje doprovodnými efekty své ekonomické činnosti (znečištěním) hospodářský výsledek jiného subjektu (například chemický podnik na horním toku řeky vypouští znečištěné odpadní vody a tím negativně ovlivňuje podniky na dolním úseku toku, které vodu využívají pro výrobní či jiné účely). V rozšířeném smyslu mohou být negativní externality spojovány s veřejnými a globálními přírodními statky, a ovlivňovat nejen hospodářské subjekty, ale i obyvatelstvo, a to místně i časově vzdálené (budoucí generace). Internalizací externalit, jejich začleněním do výrobních nákladů jednotlivých znečišťovatelů i do makroekonomických nákladů charakterizujících výkonnost ekonomiky, se vytvářejí podmínky pro ekonomické řešení problémů prostředí.

Oceňování nákladů a užitků

usiluje o vyjádření ekologických nákladů a přínosů ve stejných jednotkách, jako je tomu u nákladů a přínosů ekonomických. Ekonomické ocenění prostředí se proto zakládá na analýze cost-benefit (náklady – užitky) a vede k přijímání takových projektů, ve kterých souhrn všech užitků převyšuje úhrn nákladů Ocenění ekologických užitků, zásob přírodních statků a škod ze znečištění prostředí je metodologickým problémem a vyžaduje užití rozmanitých technik oceňování.

Přírodní kapitál

má podle ekologických ekonomů vyšší hodnotu, než jen hodnotu užitnou. Zahrnuje potenciální užitky (související s potřebami budoucích generací) a vnitřní hodnotu existence přírodních statků jako součásti přírodního bohatství.

Veřejné statky

Ekosystémové statky a služby (vzduch, voda, fauna a flóra, krajinný reliéf atd. atd.) se postupně staly v důsledku enormní spotřeby postupně omezenými, nedostatkovými. Jak přitom působil tržní mechanismus? U soukromých statků se jejich nedostatkovost odráží v ceně. Čím omezenější, "vzácnější" je statek, tím vyšší je jeho cena. Cena odděluje ty, kteří si určitý statek mohou – a chtějí – koupit a využívat, od těch, kteří si jej koupit nemohou – nebo nechtějí, a proto jej využívat nemohou. Cena tedy funguje nejen jako indikátor "vzácnosti", resp. nedostatkovosti, ale i vylučovací mechanismus. Zabezpečuje alokaci statku v situaci, kdy je větší potřeba (poptávka) než disponibilní množství daného statku (nabídka). Environmentální statky však nejsou většinou statky soukromé, ale tzv. statky veřejné. Veřejné statky – na rozdíl od soukromých statků – mají některé specifické rysy, které neumožňují volné působení cenového mechanismu. Je to zejména nevylučitelnost: žádný jedinec nemůže být vyloučen ze spotřeby environmentálního statku, ať již technicky nebo eticky. Proto jsou v neregulované (= fakticky jen ideální) volné tržní ekonomice veřejné statky k dispozici bezplatně.

Jestliže není přístup k veřejným statkům nějakým mechanismem omezován či jinak kontrolován, mohou být využívány jakýmkoli způsobem – tedy i společensky nežádoucím. Při působení aktivní poptávky a neomezeném přístupu dochází v naprosté většině případů k jejich drancování. To platí zvláště pro globální veřejné statky, jejichž užívání není regulováno legislativou na národní úrovni.

Literatura

Publikace Ministerstva životního prostředí: Štěpánek, Z., Jílková, J. (1998): Malý výkladový slovník z oblasti ekonomiky ŽP. MŽP Praha.

Remtová, K. Výkladový slovník odborných termínů USV. [Citováno 2007-01-26] Dostupné z www: <http://www.slovnik-usv.info/index.php?option=com_glossary&Itemid=26> - nejdůležitější a nejčastěji se vyskytující pojmy v oblasti strategie udržitelného rozvoje.