Vliv střelby ze vzduchových pistolí na životní prostředí

Existuje mnoho druhů střelných zbraní, tato práce je však specifikována na zbraně, které jako střelivo využívají vzduch, tedy tzv. vzduchovky. Vzduchovky se dále dělí na vzduchové pušky a vzduchové pistole. Zlomením hlavně (nabíjení) dochází ke stlačení pružiny s pístem a západka s pojistkou ji zajistí před uvolněním. Díky této vykonané práci se v pružině nakumuluje energie. Zmáčknutím spouště střelec pružinu uvolní. Tím vznikne velký tlak na píst, který před sebou stlačí vzduch ve válci. Tento tlak se přepustí do hlavně vzduchové pušky, kde se nachází olověná diabolka nebo ocelový brok. Náboj se díky tlaku vzduchu uvede do pohybu. U kratších vzduchových pistolí se místo zalomení hlavně využívají tzv. CO₂ bombičky, které jsou zpravidla umístěny v rukojeti. Nejznámějším druhem vzduchových pušek je klasická pružinová vzduchovka se zalamovací hlavní. Tato zbraň je schopna vystřelit pouze jeden náboj, poté musí střelec hlaveň znovu zalomit a vložit do hlavně další diabolka. Existují ale také plně automatické vzduchové samopaly, které jsou schopny vystřelit až 20 olověných diabolek za vteřinu. Tento typ zbraní je však pro většinu rekreačních střelců cenově nedostupný. Olověné diabolky se využívá pro vzduchové pušky s hlavňovým drážkováním. Naopak ocelový brok je určen zejména pro střelbu ze zbraní s hladkou hlavní. Nejrozšířenější ráže je 4,5 mm a 4,46 mm. V poslední letech se rozmáhá také využití ráže 5,5 mm. Diabolo se vyrábí v různých tvarech, například se špičatou hlavičkou. Mezi další patří ploché, duté či půlkulaté tvary. Tyto různé tvary ovlivňují aerodynamické vlastnosti a průraznost. Ocelový brok má zpravidla kulovitý tvar.

Vzduchová puška

Otázkou je, do jaké míry střelba ze vzduchových pušek poškozuje životní prostředí. Vzhledem k tomu, že se využívá olovnaté i bezolovnaté střelivo, může se jednat o podstatný problém. Výskyt olova v půdě může mít negativní dopady.

Různé druhy diabolek

Střelba

Střelba ze vzduchových zbraní se provozuje ve formě rekreační střelby, sportovní střelby, cvičné střelby nebo také k lovu drobné zvěře. V České republice legislativa povoluje volný prodej těchto zbraní od 18 let, pouze však se silou napájení do maximálně 16 J. Tato síla umožňuje lov a likvidaci drobných hlodavců. Díky své dostupnosti jsou vzduchové pušky velmi oblíbené zejména mezi rekreačními střelci, neboť k jejich pořízení není potřeba vlastnit zbrojní průkaz. V některých zemích (např. Polská republika) jsou od 18 let volně prodejné vzduchové zbraně i se silnějším napájením, než 16 J. Silnější vzduchová puška již může sloužit i sportovním střelcům či lovcům divoké zvěře. Výhodou je především přesnost a velmi tichý výstřel. Střelba ze vzduchových pušek se může provozovat jak v interiéru, tak v exteriéru. V současné chvíli neexistují žádné masově pořádané akce, které by ve volné přírodě shromažďovali velký počet střelců  (např. více jak 100).  Z podstaty  se  tedy  jedná o volnočasovou aktivitu, kterou provozují jednotlivci a k její realizaci není potřeba většího počtu osob.

Problém střelby ve vztahu k životnímu prostředí

Vzhledem k tomu, že se střelba ze vzduchových pušek provozuje ve velké míře na loukách, v lesích a obecně v přírodě, nastává otázka, do jaké míry tato činnost životní prostředí poškozuje. Důležité je věnovat pozornost zejména vlivu olověného a bezolovnatého střeliva. V případě vnitřních střelnic je riziko pro životní prostředí v podstatě nulové. Veškeré olovo, které je uvnitř vnitřní střelnice vystřeleno, je zachycováno a později recyklováno. V případě venkovních střelnic už odpověď tak jednoznačná není. Ve většině případů však platí, že jsou venkovní střelnice součástí upraveného terénu a veškeré střely jsou zachycovány v hliněném valu. Nejdůležitějším faktorem je kyselost či zásaditost půdy. Po 40 letech provozu střelnice olovo nepronikne do zásadité půdy hlouběji, než 30 cm. Je tedy zřejmé, že i na střelnicích, které jsou vybudovány na kyselé půdě, je možné tomuto úniku olova zamezit právě použitím alespoň tenké vrsty zásadité půdy. Tento princip využití vrstvy zásadité zeminy je při výstavbě a rekonstrukci střelnic využíván. Je to také z toho důvodu, že v případě ukončení provozu střelnice lze tuto vrstvu půdy vytěžit a zrecyklovat, což může být pro majitele půdy z ekonomického hlediska ziskové.

Samostatnou kategorií jsou střelnice brokové. Jsou budovány většinou v otevřených prostorech, kde broky dopadají na zem. Rozdíl je v tom, že v klasických střelnicích dopadají náboje do valu, zatímco ve střelnicích brokových zůstávají volně ležet na zemi. Prostory brokové střelnice mohou být po ukončení činnosti využity jako zemědělská půda. Zpráva ECHA v tomto směru poukázala na případy, kde došlo k otrávení dobytka, který byl krmen z louky dříve používané jako broková střelnice. Přestože je olovo v půdě prakticky pasivní, jeho rozpustnost a penetrace zvyšuje přítomnost oxidů železa. Zákaz využívání olověných broků by střelce přinutil k využití ocelových broků. Ocel je jediná náhrada olova, které z ekonomického hlediska přichází v úvahu.

Vzhledem k tomu, že je střelba ze vzduchových pušek provozována na střelnicích jen minimálně, největší pozornost je třeba věnovat střelbě ve volné přírodě a při lovu drobných hlodavců. Tam platí stejné zásady i problémy, jako při střelbě na brokových střelnicích v otevřeném prostoru. Kvůli škodlivým dopadům výskytu olova v půdě byly provedeny mnohé výzkumy, které hledaly alternativní střelivo. Testován byl například zinek, měď, wolfram nebo bismut. Většina z nich však může být toxická či dokonce jedovatá, nebo mají nevyhovující vlastnosti z hlediska balistiky. Jedinou přípustnou alternativou by mohla být ocel. Bohužel jsou ocelové náboje od mnoha majitelů lesů zakázána, neboť pronikají do kmenů stromů, kde poškozují dřevo. Při zpracování stromů následně ocelové náboje ničí dřevorubecké nástroje. V současné době probíhají další výzkumy, které se zabývají hledáním vhodného alternativního materiálu pro výrobu nábojů.

Závěr

Většina využívaných vzduchových pušek dokáže po zalomení hlavně (nabití) vystřelit pouze jeden náboj. Poté je střelec nucen znovu zalomit hlaveň a vložit do komory jedna diabolka. Tento princip velmi snižuje výsledný počet vystřelených diabolek a broků. Při provozování airsoftu jeden střelec vystřelí během jedné sportovní akce v průměrů 1500 plastových kuliček. Při provozování rekreační či sportovní střelby ze vzduchových pušek je počet vystřelených diabolek několikanásobně menší. Střelec ze vzduchové pušky je během jedné hodiny schopen smysluplně vystřelit maximálně 200 diabolek. Při provozování rekreační, sportovní a lovecké střelby ze vzduchových pušek nedochází k žádnému pořádání masových akcí. Zpravidla se jedná o účast jednoho nebo dvou střelců. Při pořádání airsoftových zájmových akcí, kde se jako střelivo využívají plastové kuličky, je průměrná účast 200 střelců. Na takové akci může být během jednoho dne vystřeleno až 200 000 kuliček. V porovnání s problematikou airsoftu, které se na portálu Enviwiki věnoval jiný autor, je tedy negativní vliv střelby ze vzduchových pušek zanedbatelný. Mnohem vyšší riziko pro životní prostředí představuje masová účast lidí na střeleckých akcích v přírodě, než střelba samotná. Přestože je míra rizika ohrožení životního prostředí střelbou ze vzduchových pušek velmi malá, existují výzkumné týmy, které se snaží najít vhodnou alternativu olovnatých diabolek a broků. Věřím, že se v brzké budoucnosti dočkáme alternativy, která bude vyhovující z hlediska toxicity i balistických vlastností.

Odkazy

Literatura

• MACEK, Petr. O airsoftu. Airsoft.cz [online]. [cit. 2020-05-14]. Dostupné online. 

Externí odkazy

• Vzduchovka na české Wikipedii