Hodnocení životního cyklu výrobku
Hodnocení životního cyklu výrobku – anglicky Life cycle analysis (LCA) je metoda, která se používá k ohodnocení environmentálních dopadů výrobku za celou dobu jeho života, tj. od těžby surovin potřebných pro jeho výrobu až po jeho použití konečným spotřebitelem. Jedná se o moderní způsob posuzování environmentálních dopadů jednotlivých výrobků a produktů zahrnutý do norem ČSN EN ISO 14040–14049.
LCA umožňuje určit partikulární aspekty, které mají velký dopad na životní prostředí a které by v případě orientování se jen na jednu či několik fázi výroby produktu mohly být přehlédnuty. Díky LCA mohou společnosti lépe identifikovat neefektivnosti a oblasti negativních environmentálních dopadů a mohou podniknout nutné kroky ke zlepšení.
Aplikovat princip LCA znamená zvážit všechny dopady, které činnost podniku má (spotřeba energie, produkce emisí, produkce odpadů, nároky na dopravu atd.), a to:
- směrem k počátku cyklu – těžbě surovin nebo přípravě vstupů pro samotnou činnost podniku,
- v rámci uvažovaného podniku – různá stádia výroby,
- směrem k využití/ použití (a konečně odložení jako odpadu) výrobku nebo služby konečným spotřebitelem.
Historie
První porovnávání dopadů výrobků na životní prostředí se nazývalo „Resource and Environmental Profile Analysis (REPA)“ – Analýza zdrojů a environmentální profil. První studie REPA byla vypracována pro společnost Coca-Cola již v roce 1969. V 70. letech v Evropě bylo vypracováno mnoho studií, které se zabývaly všemi fázemi „života“ výrobků, byly zaměřené především na odpadové hospodářství a obaly. Koncem 80. let zájem o tyto studie narůstal a proto bylo nutné sjednotit metodu, aby byly studie vzájemně porovnatelné. Název LCA (Life Cycle Asessment – česky: posuzování životního cyklu) byl poprvé použitý na workshopu v srpnu roku 1990, výstupem byla kniha, ve které byly definované dodnes platné pojmy. V průběhu 90. let byl vypracován dnes rozšířený způsob, kterým jsou emise do životního prostředí a těžby surovin přiřazovány jednotlivým kategoriím dopadu. V současnosti jsou základní metodické postupy sjednoceny a vytvářejí a doplňují se jednotné databáze.
LCA studie se vypracovávají podle přesně daných standardů. Standardy bylo nutné definovat především z důvodu zneužívání jejich výsledků pro marketingové účely. Některé z první analýz bylo možné v důsledku nedostatečně ustálené podoby interpretovat zavádějícím způsobem. Proto existují jednotné standardy, které popisují, jak by měla LCA studie vypadat a hlavně zavádí část kritického přezkoumání, kdy nezávislý oponent dohlíží na analýzu v průběhu celého zpracování.
Současné platné standardy:
- ČSN EN ISO 14040: Environmentální management - Posuzování životního cyklu - Zásady a osnova
- ČSN EN ISO 14044: Environmentální management - Posuzování životního cyklu - Požadavky a směrnice
- TNI ISO/TR 14047: Environmentální management - Posuzování životního cyklu - Příklady aplikace ISO 14044 na situace posuzování dopadu
- TNI ISO/TR 14049: Environmentální management - Posuzování životního cyklu - Příklady aplikace ISO 14044 pro stanovení cíle a rozsahu inventarizační analýzy
- ČSN P ISO TS 14048: Environmentální management - Posuzování životního cyklu - Formát dokumentace údajů
Principy metody
Posuzování životního cyklu je metoda, která hodnotí dopady lidských činností na životní prostředí ve vztahu k produktům. Proč je zapotřebí vztahovat poškození životního prostředí k produktům a ne jen sledovat vypouštěné látky? Odpovědí je vývoj, jakým se sledování znečištění životního prostředí ubírá. Pravděpodobně na počátku snahy chránit životní prostředí stála neschopnost přírody dodat očekávané zdroje, například úhyn ryb v rybníku. Pak rybáři začali pátrat po příčině a zjistili, že je to v důsledku vypouštění znečištěných odpadních vod nedalekou továrnou. Tento problém byl vyřešen ředěním odpadních vod, ryby se vrátily a pro tuto chvíli na tomto místě byl problém vyřešen – „Sejde z očí, sejde z mysli“.
Znalosti o působení látek v přírodě se rozvíjely a zjistilo se, že sledovat pouze lokální vypouštění látek a funkce prostředí je nedostatečné, ale je nutné sledovat koncentrace jednotlivých látek ve všech částech životního prostředí jako celku, již tedy není důvodem k zákroku konkrétní situace, jakou byl úhyn ryb, ale je sledovaná koncentrace látek obsažených v prostředí. Proto vstupují do hry státní úřady, které sledují koncentrace látek v prostředí.
Jelikož koncentrace znečištění v prostředí narůstá, je nutné hledat zdroje znečištění, a proto se pozornost obrací ke zdrojům znečištění, tedy k výrobcům. Jako první byly stanoveny nejvyšší přípustné koncentrace škodlivých látek vypouštěných do prostředí, následovalo zavádění čistších produkcí.
Současně narůstá spotřeba výrobků a tím i spotřeba surovin (ropa, uhlí, dřevo, kovy, …) a ukázalo se, že tyto suroviny nejsou nekonečně dostupné a mohou dojít. Začalo se tedy mluvit o čistší produkci, kde se dbá především na předcházení vzniku znečištění a odpadů a s tím související úspory surovin. Vznikají právní dokumenty, které se problematice věnují a také seznamy nejlepších dostupných technologií. Do procesu ochrany životního prostředí jsou tak nyní vedle producentů a státních úřadů zapojeni také technologové a inženýři, kteří navrhují nové výrobní postupy.
Výroba stále narůstá, a proto původní limity pro vypouštění znečišťujících látek jsou nedostatečné, jelikož větší množství výrobců zahlcuje životní prostředí. Ukázalo se, že pouhé omezování znečištění z výroby není dostatečné, ale že je nutné snižovat znečištění při všech lidských aktivitách. Je tedy nutné regulovat nejen vypouštěné koncentrace znečišťujících látek, ale také jejich celkové množství v přírodě. Je tedy nezbytné neustále vylepšovat technologie, ale i systémy řízení a kontroly. Začíná se zavádět environmentální management.
Ovšem produkce stále narůstá a s ní narůstá i znečištění v určité lokalitě. Narůstá také znečištění způsobené užíváním výrobků. V 90. letech 20. století se začíná se zaváděním systémového přístupu, kdy se nehodnotí pouze vypouštění znečišťujících látek při výrobě, ale také při používání výrobků. Začíná se tedy hovořit o čistších produktech, kdy je kladen důraz nejen na to, jak jsou vyráběny a jaké je vypouštěno znečištění při výrobě, ale i na to, jak náročný je jejich provoz, například kolik spotřebují elektrické energie, paliva nebo jaké vypouštějí zplodiny při provozu. Zásadním přínosem tohoto přístupu je tzv. rozšířená zodpovědnost, kdy za dopady na životní prostředí spojené s produktem nenese zodpovědnost jen výrobce, ale také uživatel výrobku tedy ten, kvůli komu se produkt vyrobil a rovněž se rozšířená zodpovědnost vztahuje i k odstranění výrobku, když nám doslouží. Rozšířená zodpovědnost se tedy zabývá celým životním cyklem výrobku
Zdroje
- Na následujících stránkách naleznete v angličtině seznamy úkolů a činností (checklisty) pro posouzení činnosti Vašeho podniku: http://www.gemi.org/water/module1.htm http://www.gemi.org/supplychain/D1.htm