Chov masných býků - Jiří Toncar
| Chov masných býků - Jiří Toncar | |
| Název organizace | Jiří Toncar |
|---|---|
| Typ podnikatelské činnosti | Zemědělský podnikatel – chov jiného skotu |
| Počet zaměstnanců | 0 |
| Rok založení | 1995 |
| Adresa | Paračov 16, 38601 Strakonice |
| Kontakt | ToncarkaH12@seznam.cz |
| Další údaje | |
| Název obce/města/regionu | Paračov |
| Obec s rozšířenou působností | Strakonice |
| Katastrální výměra obce (km2) | 4,58 |
| Počet obyvatel | 101 (2016) |
Jiří Toncar s manželkou jsou vlastníky zemědělské farmy v jižních Čechách na samém prahu Šumavy. Zemědělské činnosti se zaměřením na chov masného dobytka se společně začali věnovat již po revoluci. Jejich býci dosahují nejlepších masných hodnot a jsou prvotřídním zbožím zejména pro německou klientelu. V současnosti se rodina Toncarů stará o téměř 110 hlavé stádo plemene Angus.
Východisko pro začátek podnikání
Podnikání rodiny Toncarů začalo již v roce 1990 těsně po revoluci. V té době byly totiž vystaveni před otázku jak naložit s pozemky, které byly v restituci vráceny prarodičům paní Toncarové. Pro paní Toncarovou, kterou to vždy k zemědělství táhlo, nebyla otázka složitá. Věděla, že zemědělství je to co chce v životě dělat: „Já jsem vždy měla úzký vztah k zemědělství k zvířatům apod. Ještě za komunistů jsme tu měli jednu krávu a koně. To byl rok 1985. Pak nám družstvo vrátilo společně s pozemky i 5 mléčných krav a hříbě. Hříbě ale bohužel pošlo. Nejdříve jsme si mysleli, že budeme dělat mléko. S tím co všichni víme dnes, považuji za velké štěstí, že jsme se v té době rozhodli pro chov masného dobytka“.
Problematika restitucí v ČR neprobíhala vždy podle představ restituentů. I paní Toncarová k tomu tématu uvádí: „Restituce neproběhly tak jak měly, mělo nám být vráceno o mnoho více, ale bohužel mnoho pohledávek zůstalo nevyřízeno. Ze všeho jsme ovšem museli zaplatit dědickou daň, a to i z věcí a pozemků, které nám nikdy vráceny nebyly.“
„Pak už jsme ale do zemědělství skočili rovnýma nohama. Pro mne to takový šok nebyl, mám vystudovanou zemědělskou školu. Za to můj muž pracoval u dráhy a zemědělství v krvi příliš neměl. Vše jsme se ale naučili za pochodu. Někdy bohužel metodou pokusu a omylu.“
„Začali jsme tedy hospodařit na pozemcích mé babičky. Na těch vrácených 5 krav jsme začali pouštět masné býky a pomalu přecházeli na 100% masnou produkci a rozšiřovali stádo. Věděli jsme, že chceme chovat Anguse. Je to totiž mírumilovné masné plemeno skotu, které se hodí do našich trochu drsnějších klimatických podmínek.“
„Když se dnes ohlédnu na to co je všechno za námi, mám skutečně radost, kolik jsme toho byli schopní s rodinou vybudovat. Z 9 hektarů, na kterých jsme začínali hospodařit je nyní 89 hektarů a naše usedlost se nám také pomalu proměňuje k našemu obrazu. Je to hezký pocit, obzvláště když víte, že jste si na všechno poctivě vydělali.“
Nápad a originalita
Rodina Toncarů se vždy zaměřovala na chov masného skotu plemene Angus. Toto plemeno se vybrali pro jeho mírnou povahu a schopnost obstát i v nepříznivých klimatických podmínkách. To rodině Toncarů ušetří mnoho starostí a nákladů na veterináře. Býci dorůstají v tomto čistém prostředí úctyhodných rozměrů a tak bylo snadné prorazit s odbytem i na Německý trh. Paní Toncarová své býky prodává už jen tam. Jak sama říká: „Němci si dokáží vážit kvality a na rozdíl od českých překupníků, nikdy nelicitují o ceně masa.“
Rizika a pozitivní okamžiky v procesu realizace
I na statků Toncarových zavládla několikrát během podnikání finanční krize. Naštěstí, vše vždy dobře dopadlo. Co ale paní a pan Toncarů trápí je byrokracie: “Papírování je také hrozná věc. Celý den lítám kolem dobytka, večer bych si chtěla trochu odpočinout, ale většinou ještě musím prát, vařit uklízet, a obstarávat věci, které jsou nutné v každé domácnosti. Klid mi ale tímto nenastává. Po tomto celodenním kolotoči se musím ještě posadit k počítači a dělat papíry. Je to pro mě těžké, pořád musím číst nějaké návody, pořád mi chodí nějaké hlášení a musím hlídat termíny. Nejsem nadaná na počítač a tím je to ještě horší. Nechápu, jak může podobné věci zastat např. někdo starší, kdo s počítačem vůbec neumí. Zemědělci navíc nemají čas chodit na školení, které jsou jim nabízeny. Vím, že problémy s vyplňováním elektronických žádostí nemám samotná. Problémů má každý mnoho, ale to nikoho nezajíme. Při tom my na tom strávíme tolik času, deprimuje mě, že mi to nejde a že mám termíny, které musím plnit. Z celého podnikání je to pro mne největší stres.“
„Osobní svoboda je pro mě pozitivním aspektem podnikání. Jsem zodpovědná za své činy“, říká paní Toncarová na otázku co je pro ní v podnikání pozitivní.
Ekonomická stabilita a předpoklady udržitelnosti
Farma rodiny Toncarových je úspěšným podnikatelským subjektem. Toncarovi se vše sice učili za pochodu, ale jejich selský český rozum je navedl tím správným směrem a to i bez počátečního podnikatelského plánu: „Plánovat se v zemědělství příliš nedá. Plánování je vždy stejně primárně určeno počasím. Člověk v tomto oboru spíše musí být schopen se přizpůsobit“, uvádí paní Toncarová.
Toncarovi by své podnikání rádi rozšířili. V tom jim, ale bohužel brání problematika pozemkového hospodaření, které je v současnosti ovlivněno dotační politikou: „Rádi bychom se rozšířili, ale nesmíme. Nemáme totiž potřebné hektary. Vše je závislé na dotacích. Ty určují počet dobytčích jednotek na hektar. A tak i když vím, že bych uživila daleko více dobytka, nemohu, protože by mi byly při překročení dané dobytčí jednotky sebrány dotace. Ráda bych tedy pronajala více, ale díky současnému lobby za prodejem a pronájem pozemků nejsou žádné pozemky k dostání. Lidé, kteří pozemky vlastní většinou podepisují nájemní smlouvy s velkými zemědělskými podniky a to i klidně s lhůtou na 10 let. Lidé si ovšem neuvědomují, jaké to pak má následky. Ne jen že s půdou nemohou 10 let nic dělat, ale navíc je na jejich půdu aplikováno nepřiměřené množství chemie, která má sice okamžitý efekt, ale v dlouhodobém horizontu půdu ničí. Dochází k erozi k a k degradaci. Řeči o ochraně půdy jsou jen řeči. Takto ošetřená zemědělská půda je mrtvá, nenajdete tam jedinou žížalu.“
U Toncarů se tedy často přemýšlí, jakým postupem pokračovat dále: „S pozemky je to tedy u nás složité a tak často uvažujeme nad ekologickým zemědělstvím. My totiž prakticky ekologicky už děláme. Jediný postřik, který používáme je aplikován na pšenici – ta by se bez postřiků snad ani pěstovat nedala. Jinak tedy děláme ekologické maso. Certifikát by mi pomohl zvýšit cenu za kg prodaného masa. Ale získat certifikát ekologického zemědělce, by opět přineslo administraci a kontroly. Z toho máme strach. Navíc je těžké dopátrat se informací a úředník nám poradit nechce.“
„I při současném stavu však vidím naše podnikání jako velice úspěšné“, pokračuje paní Toncarová. „Vidím kolik toho už za námi stojí, kolik jsme toho vybudovali. Je jasné, že je to vždy spojené s dřinou a odříkáním – na statku jsme prakticky pořád, ale ani tak bych neměnila. Nedovedla bych si představit dělat pro někoho cizího, někoho poslouchat. Teď jsem svým pánem a jsem svobodná.“
Vztah podnikatele k okolnímu prostředí
„S obcí máme dobrý vztah, v zásadě si my nevšímáme jich a oni si nevšímají nás“, s úsměvem vypráví paní Toncarová. „Ale snažíme se i pomáhat. Půjčujeme např. našeho poníka na dětský den, já osobně dělám správce hřbitova a moje dcera dělá výzdobu obce. Co nám ale opravdu není lhostejné, je péče o okolní krajinu. Vysazujeme stromy a remízky, vše na farmě děláme tak, aby nebylo zatíženo životní prostředí.“
Doporučení a inspirace
Rodina Toncarů bere inspiraci pro své podnikání v zahraničí. Pravidelně jezdí např. na exkurze do Německých farem, kde čerpají informace a nové zemědělské praktiky. Paní Toncarovou tyto návštěvy vždy povzbudí, ale zároveň přivedou na myšlenku současného stavu českého zemědělství: „Přála bych si, aby si Češi uměli více bránit vlastní zájmy. Mrzí mě, že v zahraničí je zemědělství ceněno a podporováno všemi možnými prostředky, zatímco u nás je vždy posunuto na druhou kolej. Např. sankce na Rusko mělo dopad jen na evropskou – respektive českou produkci. Navíc mám pocit, že český člověk vidí v zemědělství jen čerpání dotací. Já na to každému říkám, ať si to jde zkusit. A co se týče dotací, tak ať klidně nejsou, ale jsem zvědavá, kdo by pak z konzumentů byl za býka ochoten zaplatit reálnou cenu.“
Doporučení paní Toncarové zní: „Vydržet a nezaleknout se. Jděte do toho, nebojte se. Podnikat na venkově má smysl. Podnikejte s čistým štítem, ne na úkor těch druhých, pak Vás bude práce těšit.“
Pozitiva a negativa podnikání na venkově
„Já negativa nepociťuji. Na venkově mně nic nechybí."
Média a propagace
Propagace v našem podnikán není třeba.
Tato stránka vznikla za podpory fondů EHP a Norských fondů - Program Spolupráce škol a stipendia (CZ07)
