Strategie řešení globálních problémů

Další návrhy na řešení konkrétních globálních problémů představují potenciál regionální spolupráce – jako pátý model k modelovému výčtu Memoranda.

Návrhy na řešení globálních problémů představuje koncept Globálního Marshallova plánu z roku 2003. Obsahem návrhu je realizace cílů přijatých právě na milleniovém zasedání OSN v r. 2000 , tzv. MDGs, Millenium Development Goals:

• Snížení počtu lidí, žijících ve světovém měřítku za méně než 1 USD na den na polovinu (nyní víc než 1 mld).
• Možnost dosáhnout úplné základní školní vzdělání pro všechny děti.
• Podpora dosažení rovného postavení žen.
• Snížení dětské úmrtnosti na třetinu současných hodnot.
• Podstatné zlepšení zdravotního stavu matek.
• Obrácení trendů výskytu HIV/AIDS, malárie jakož i ostatních epidemických chorob.
• Obrácení trendů ztrát přírodních zdrojů a snížení počtu lidí, kteří nemají přístup k čisté pitné voda o polovinu (dnes víc jak jedna miliarda).
• Zřízení nového partnerství pro rozvoj:
  • rozvoj otevřeného světového obchodního a finančního systému ve vhodných rámcových podmínkách,
  • aktivity k překonání chudoby, např. vzhledem k problematice zvláště chudých zemí,
  • vytváření produktivních pracovních příležitostí,
  • zajištění cenově dostupného přístupu k lékům,
  • zajištění všem přístupu k moderním technologiím.

Klíčovou otázku tohoto projektu představuje jeho finanční zajištění: navrhuje tři formy získávání potřebných finančních prostředků, a to jednak prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu (IMF), jednak prostřednictvím tzv. Tobinovy daně, známého finančního projektu. Konečně třetí formou by měl být poplatek z objemu světového obchodu. Pro uskutečnění cílů projektu by se měly zavést standardy; jejich dodržování a kontrola by měly být věcí jak hospodářských aktérů, tak aktérů občanské společnosti. Na počátku by se měly uplatňovat standardy Mezinárodní organizace práce (ILO) a standardy mezinárodních smluv. Klíčovou roli by měla sehrát Světová obchodí organizace (WTO).

Poslední, svým způsobem nejdůležitější formou udržování a nastolování globální stability jsou Strategie udržitelného rozvoje. Podle doporučení OSN vyslovených poprvé na Konferenci OSN o životním prostředí v Rio de Janeiru v r. 1992 (UNCED) a naposledy na Světovém summitu o životním prostředí v Johannesburku v r. 2002 by je měly přijmout všechny státy světa. Jakýmsi vodítkem pro jejich zpracování je dokument přijatý právě na konferenci v Rio de Janeiru, a to Agenda 21, doporučení vládám k přijetí opatření ve všech relevantních oblastech, jež by umožnila nastolování udržitelného rozvoje. Strategie by měly zahrnout tři pilíře, a to ekonomický, sociální a environmentální. Jejich základní smysl by bylo možné vyjádřit jako měření spotřeby zdrojovými možnostmi (tzv. ekologická stopa) a přizpůsobování spotřeby zjištěným limitům (tzv. environmentální prostor).

Tato myšlenka navazuje na dříve zmíněné prognózy. Celkem logicky lze předpokládat, že strategie by se mohly stávat úběžníkem především regionální spolupráce. Příkladem, jako i v mnoha jiných směrech, je Göteborgská Strategie udržitelného rozvoje Evropské unie z roku 2001, na jejíž rekoncepci se intenzivně pracuje v rámci Evropské komise. V Memorandu několikrát apostrofovaný význam spolupráce států by tak mohl dostat konkrétní smysl při dalším rozvíjení jejich regionální spolupráce.

Je třeba zmínit, že proměny světa po roce 1989 volají především po reformách OSN, mezinárodního práva a institucí touto organizací představovaných a řízených. Poslední zasedání VS OSN ovšem ukázalo, že nalézt konsensus na globální úrovni bude víc než obtížné. Ve skutečnosti se, v souladu s modely prezentovanými Memorandem, dostávají do konfliktu idea suverénních států svědčící především rozvojovým zemím s ideou „koncertu velmocí“. Poslední může stále víc komplikovat budoucí vývoj Číny, jak jako potenciálního hegemona ve východní Asii, tak jako „nemocného muže“ východoasijské pevniny. Sázet tedy jen na jeden z modelů by zřejmě nebylo prozíravé.

Nicméně je zřejmě třeba teprve hledat řešení globálních problémů a „globálního řízení“. Všechny dříve uvedené náměty by proto zasluhovaly zhodnocení věcných obsahů a v souvislosti s tím i definování požadavků kladených na jejich institucionální a mezinárodněprávní zajištění. I ze střízlivého hodnocení stávající situace světa, jeho globalizace, globálních problémů vyplývá, že Evropané by takový úkol měli realizovat především na půdě jejich identitě nejbližší – tj. v rámci Evropské unie.

Zdroje

• GMP. Global Marshall Plan, http://www.globalmarschallplan.org.
• Mezřický, V. Povaha globalizace, základní problémy, její pozitiva a negativa. In:Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005–2007. pp 11–24. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>
• NIC (2004). Mapping the Global Future. Report of the National Intelligence Council‘s 2020 Project. Washington: National Intelligence Council, 2004. In: http://www.dni.gov/nic/NIC_globaltrend2020.html
• OECD (2001). Směrnice OECD pro nadnárodní společnosti. EKONOM 34 /2001