Ekocentrismus

Ekocentrismus (anglicky: ecocentrism) je názor na vztah člověka a přírody opírající se omyšlenku, že více než zachování života jedince je důležitější zachování života jako celku, tzn. v zájmu zachování stability ekosystému je oprávněná a někdy nevyhnutelně nutná smrt jedince.^[1] Jedná se o jeden ze základních postojů environmentální etiky. Opírá se o široký filosoficko-etický systém hodnot, vyznačující se odmítáním technocentrického a antropocentrického přistupu a zdůrazňováním vztahu mezi jednotlivcem a celým biologickým společenstvem^[2] v rámci lokálních i globálních ekosystémů.

Pojem ekocentrismus byl poprvé použit americkým spisovatelem, ekologem a lesníkem Aldo Leopoldem, který ho používal ve smyslu uznání veškerých druhů, včetně lidí, jako produktů dlouhého evolučního procesu, v jehož rámci jsou navzájem rovnocenně propojeni. Svůj názor promítl i do své knihy - a základního díla environmentální etiky - Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky.

Harmonie přírodního celku, tvořící vyvážené vztahy mezi jednotlivými složkami různých společenstev se stala základní hodnotou ekocentrického modelu. Základní ekocentrické premisy jsou do jisté míry podobné těm, jež zastává další směr v rámci environmentální etiky - biocentrismus. Spojuje je především výrazné odmítání vůči antropocentrickému paradigmatu. Hranice mezi ekocentrismem a biocentrismem nejsou pevné, setkáme se i se zaměňováním pojmů, popř. jejich ztotožněním. Přesto jsou uváděny určité rozdíly mezi oběma směry. Biocentrismus bývá chápán jako emotivnější a impulzivnější směr, kterému jde o neubližování a záchranu každého organismu, ekocentrismus naopak preferuje racionálnost a deklaruje nutnost chránit systém jako celek a ne každého jednotlivce; s tím souvisí také předpoklad, že environmentální etika by měla být podložena vědeckým poznáním přírody.^[3]

Odkazy

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Ecocentrism na anglické Wikipedii.

Reference

↑ Braniš, M. ed.: Výkladový slovník vybraných termínů z oblasti OŽP a ekologie, Praha 1999
↑ http://greenaction.cz/teorie/myslenkove-proudy-radikalne-environmentalniho-hnuti.html#more-4836
↑ http://greenaction.cz/teorie/myslenkove-proudy-radikalne-environmentalniho-hnuti.html#more-4836

Literatura

BINKA, Bohuslav. Environmentální etika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 157 s. Svět environmentálních souvislostí. ISBN 978-80-210-4594-1.
KOHÁK, Erazim a SKÝBOVÁ, Marie, ed. Kopí dona Quijota: vybrané přednášky, studie a publicistické články. Vyd. 1. Rychnov nad Kněžnou: Ježek, 2010. 260 s. ISBN 978-80-85996-41-8.
KOHÁK, Erazim, ed., KOLÁŘSKÝ, Rudolf, ed. a MÍCHAL, Igor, ed. Závod s časem: texty z morální ekologie. Vyd. 1. Praha: Torst, 1996. 228 s. ISBN 80-85639-70-X.
KOHÁK, Erazim. Zelená svatozář: kapitoly z ekologické etiky. 2., přeprac. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. 204 s., [8] s. obr. příl. Studijní texty; sv. 17. ISBN 80-85850-86-9.
PŮBALOVÁ, Ludmila a ŠVEJDA, Gabriel. Ekologická etika. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2012. 111 s. Studijní text. ISBN 978-80-87472-44-6.
SKÝBOVÁ, Marie. Etika a příroda: proč brát morální ohledy na přírodu?. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011. 193 s. ISBN 978-80-87378-80-9.
SOKOLÍČKOVÁ, Zdenka. Člověk v pokorném závazku vůči světu: studie z ekologické etiky. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2012. 246 s. ISBN 978-80-7465-042-0.
ŠMAJS, Josef, BINKA, Bohuslav a ROLNÝ, Ivo. Etika, ekonomika, příroda. 1. vyd. Praha: Grada, 2012. 192 s. ISBN 978-80-247-4293-9.