Filosofické a antropologické aspekty globalizace

Žijeme dnes ve věku, jehož základní charakteristiku nelze odvozovat z vlastností člověka současné epochy, ale je spíše třeba ji hledat v povaze technologií, které určují základní prostor lidského jednání i myšlení. Právě vývoj moderních technologií vytvořil podmínky k tomu, aby se prosadila tendence k ustavení jednoho systému globalizovaného světa.

Tendence k ustavení jednoho světa, jednotného systému, přehlédnutelného, kontrolova­telného, ovladatelného jistě není nová. V dějinách bylo učiněno mnoho pokusů víceméně zdařile uskutečněných. Řada z nich měla násilnou imperiální povahu případně byla výluč­ně dobyvačná, zaměřená k maximálnímu prospěchu pro centra imperiálního působení. Z dnešního hlediska, reflektujícího globalizační tendence současnosti, byly dosavadní pokusy omezeny vždy pouze na určitá, poměrně přesně vymezená území světa. Dnešní globalizace se týká celé planety, postihuje celou civilizaci člověka a přesahuje či směřuje mimo rozmanité nároky multikulturního světa.

Globalizace je i není dědicem či pokračovatelem imperiální politiky. Je jím v tom smyslu, že veškeré pokusy o vytvoření jednotného systému civilizace musí překonávat překážky, jež jsou kladeny těmi, kteří se takovému pokusu brání. Zpravidla se překonávání překážek uskutečňovalo násilím, lstí, případně snahou dosáhnout konsensu za podmínek, které prosazuje a jejichž povahu určuje rozpínající se síla imperiální. Ta je vždy movens agens, skrytou či zjevnou silou prosazující se moci.

Prosazování imperiální moci mělo zpravidla jednoznačně stanovený cíl, k němuž byly hledány co nejvhodnější prostředky. Tímto cílem bylo ustavení a upevnění cen­trální moci. Imperiální politika vykazovala vždy znaky prosazování účelově racionál­ního jednání subjektu sledujícího svůj maximální prospěch. Tímto subjektem byla vždy určitá mocenská elita, která své zájmy prosazovala ve jménu určitého konceptu ideologického. Imperiální politika byla tak doprovázena určitou ideologií nábožen­skou, nacionální, politickou. Budování impéria bylo zdůvodňováno a legitimováno vyššími zájmy a cíli sloužícími fakticky především prospěchu určitých sociálních skupin.

K prosazování imperiální politiky bylo nezbytné disponovat mocenskými prostředky. Imperiální politika se prováděla především násilným způsobem. Za ní vždy stála silná, centralizovaná moc (Arendtová, 1996). Zájmy centrální moci určovaly povahu vztahů na periferiích impéria a stávaly se příčinou napětí mezi centrem a periferií.

Témata

• Nástroje a metody globální politiky
• Vliv globalizace na lidskou kulturu
• Planetární technověda
• Uplatnění systémové teorie

Nezamýšlené důsledky globalizace

Na počátku vývoje moderní společnosti, která se dnes nachází v podobě globalizované společnosti, byla idea, že vědění je moc, která dokáže přetvářet svět k potřebám člověka, tedy také, že vědění tento akt legitimuje. Rozhodující silou usměrňující takovou přeměnu jsou ideje. Celá tato koncepce stojí na prosazování hodnotového vzorce, jemuž je třeba podřídit veškeré úsilí. Každá kultura si stanoví ideály, hodnoty, své vzorce chování, které legitimují úsilí po jejich naplnění, což zároveň vyžaduje disciplinované jednání, sebeovlá­dání, sebeomezování a plnění povinností, které z požadavků kulturního vzorce vyplývají. Ideje, hodnotové vzorce kultury, určují životní orientaci člověka a jejich respektování je předpokladem aktivního zapojení jedince do společného díla. Ideální vzorce kulturních hodnot vznikají reduktivním způsobem selekcí možností v co věřit, jak jednat, myslit, cítit a co chtít. Dynamický? vývoj moderní civilizace, jejíž hodnotový vzorec preferuje přeměnu světa, přírody a společnosti k potřebám a zájmům člověka, naráží v posledních desetiletích na nečekané překážky.

Již v počátcích formování industriální společnosti se stupňovalo napětí mezi vývojem tech­nické civilizace a rezidui humanistické kultury, především v tom smyslu, že vývoj technic­ké civilizace vytvářel zcela jiné perspektivy, než bylo možné očekávat. Změny způsobené vývojem průmyslové společnosti ostře kontrastovaly s reduktivním obrazem humanistické kultury, který zpočátku tyto postupy legitimoval. Zastánci civilizačně-technického vývoje zdůrazňovali postupné zlepšování sociálních a ekonomických podmínek a považovali je za důsledek prosazování reálného humanismu. Průmyslová revoluce byla v jejich očích před­pokladem k možnosti naplnění ideálů humanity v nových podmínkách. Nově se vytváře­jící poměry sociální, politické a ekonomické zavdaly řadu podnětů k pokusům definovat podstatné vlastnosti člověka moderní doby, které se lišily od příliš abstraktního filosofic­kého pojetí humanity a filosoficko antropologického pojetí člověka. Především přírodní vědy, biologie, fyziologie, ale také psychoanalýza a sociologie se pokoušely nově zodpo­vědět kantovskou otázku co je člověk, bez ohledu na filosoficko-humanistické koncepty člověka. Tím se nepřímo dostávají do jiného světla i otázky etické a estetické, správného jednání či v nejširším smyslu slova percepce reality.

• Důsledky pro vztah k přírodě
• Důsledky pro sociální vztahy

Zdroje

Mucha, I. (2006) Člověk, věda a technika ve věku globalizace In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 303 - 311. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X.

Literatura

Arendtová, H. (1996). Původ totalitarismu I-III. Praha: OIKOYMENH.

Augé, M. (1999). Antropologie současných světů. Brno: Atlantis.

Bataille, G. (1998). Prokletá část. Teorie náboženství. Praha: Hermann a synové.

Baumann, Z. (1999). Globalizace. Praha: Mladá fronta.

Baumann, Z. (2002). Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta.

Beck, U. (2004). Riziková společnost. Praha: SLON.

Capra, F. (2004). Tkáň života. Praha: ACADEMIA.

Heidegger, M. (2004). Věda, technika a zamyšlení. Praha: OIKOIMENH.

Lipovetsky, G. (1999). Soumrak povinnosti. Praha: PROSTOR.

Luhmann, N. (1984). Soziale Systeme. Frankfurt a. M.: Suhrkamp.

Luhmann, N. (1996). Die Gesellschaft der Gesellschaft. Frankfurt a. M.: Suhrkamp..