Terapie divočinou: Porovnání verzí

'''Terapie divočinou''' (angl. wilderness therapy) je forma skupinové léčby v oblasti duševního zdraví, která využívá terapeutického potenciálu pobytu v přírodě dohromady se strukturovanou individuální a skupinovou psychoterapeutickou prací.

Terapie divočinou vychází z větší skupiny terapií zaměřených na dobrodružství a zážitek, jež se nejvíce rozvíjely ve Spojených státech na konci 20. století. Od té doby se terapie dobrodružstvím začala využívat po celém světě hlavně pro práci s dětmi v pubertálním věku a adolescenty. Terapie divočinou se vyčleňuje ze skupiny dobrodružných terapií velkým důrazem na pobyt v opuštěné krajině a sžívání se s ní. Tato léčba slaví největší úspěchy v práci s adolescenty s emocionálními a psychickými problémy, poruchami chování nebo s problémy se zneužíváním návykových látek.

V každé zemi i účastnické skupině probíhá program výpravy velmi odlišně. To i proto, že se terapie odehrává v nepředvídatelném prostředí přírody. Avšak některé znaky výprav se často podobají. Většinou bývají skupiny vedeny a facilitovány multidisciplinárním terapeutickým týmem. Program je založený na životě v přírodě, kdy se jedinec musí naučit respektovat některá pravidla, aby měl kde spát, co jíst a s kým být. Dále jsou do výpravy zakomponované různé úkoly a výzvy. Takový program může trvat od několika dní (min. 3 dny) po několik týdnů (povětšinou se účastníci vypravují na 2-3 týdny).

Mnoho studií zkoumajících efektivitu terapie divočinou se ptá po tom, co je na této terapii tak speciálního, že produkuje tak dobré výsledky <ref>{{Citace periodika

| příjmení = Bettmann

}}</ref>. V terapii divočinou figurují tři hlavní faktory, které při své přítomnosti na programu facilitují změnu. Tyto faktory se objevují v rámci výpravy postupně a od začátku do konce kolísá jejích důležitost pro změnu osobnosti, postojů a chování účastníka:

Samotná divočina může mít restorativní efekt na účastníky hlavně u jedinců s vysokou mírou úzkosti. Přiměje člověka zaměřovat pozornost na přítomný okamžik, což pomáhá redukovat stres i depresivní symptomy. Účastník je navíc nucen často jednat sám, spolehnout se na své vlastní síly. To mu může pomoci získat vyšší sebehodnocení a pocit sebe-účinnosti. Faktor přírody je nejdůležitější na začátku výpravy.

Fyzické Self sestává z nutnosti jednat ve spolupráci s přírodou, využívat své fyzické síly na úkoly a výzvy. Díky fyzické aktivitě se účastníci cítí energičtěji a klidněji. V rámci náročných úkolů dochází i k hubnutí a nárůstu svalové hmoty, což účastníkům pomáhá ve zlepšení jejich sebeobrazu. Plnění výzev zadávaných terapeuty navíc přidává možnost okamžité zpětné vazby a zážitku úspěchu získaného na základě vlastního úsilí a práce. Tento faktor je nejdůležitější uprostřed až na konci výpravy.

Sociální Self je založeno na probíhajících sociálních interakcích ve skupině mezi účastníky i s terapeuty a vůdci skupiny. V rámci výpravy prožívají účastníci jedinečnou zkušenost komunitního soužití, které jim může pomoci v nácviku sociálních dovedností, rozvoji empatie a pochopení některých sociálních norem. Navíc se v rámci zadaných výzev podporuje schopnost spolupráce, bez které není možné různé úkoly splnit. V rámci skupinové terapie se dále pracuje se zažitými předsudky a stereotypy, jejichž odstranění může pomoci účastníkům navazovat blízká přátelství. Faktor sociálního Self je nejúčinnější během poslední fáze výpravy <ref>{{Citace periodika

| příjmení = Fernee

<br />

<references />

* [[Benefity cvičení venku]]

* [[Sport a pohyb v přírodě jako součást životního stylu]]