Důsledky rozpadu společné znalosti: Porovnání verzí

Žijeme v období, kdy se rozpadají dřívější pevné celky (rodina, národ, profesní komunity) a všemi oblastmi prostupuje individualizace. S tím se pojí rozpad dřívější obecně sdílené společné znalosti. Digitální období přináší další možnosti pro růst individualizace. Jedinec již nemusí koukat na seriály v televizi či číst noviny, co všichni ale může si vybírat z ohromného množství YouTube kanálů či internetových blogů. Roste tak diverzita, každý, kdo surfuje na internetu konzumuje trochu něco jiného, protože je trochu jiný. To ale vede také k tomu, že se vytrácí společná řeč, protože narážíme na to, že kamarádi neviděli videa či nečetli články jako my. Nemáme proto často společné téma k hovoru, každý chceme mluvit o tom našem, přičemž toho druhého to často nezajímá, protože chce mluvit o tom svém. 

 

Rozpad společné znalosti má důsledky napříč společností, např. ve vzdělávání (učitel neví, co jeho žáci ví a co ne, ve třídách roste diverzita znalostí a internet může posílit [https://cs.wikipedia.org/wiki/Matou%C5%A1%C5%AFv_efekt Matoušův efekt], tedy, že nejnadanější žáci vědí díky samostudiu mnohem více a ve třídě se nudí); v politice (politik neví o jaké témata mají jeho voliči zájem, co je jejich problém a jakým jazykem k nim mluvit) či v každodenní komunikaci s lidmi z odlišných sociálních sféry, kdy mladí lidé pracující na internetu nejsou třeba již vůbec schopni vysvětlit prarodičům, co že to vlastně dělají, protože s nimi postrádají společnou znalost nejen sociálních sítí ale často také internetu a vůbec počítačů.  

 

Rozpad společenství, společného jazyka a znalostí vede k nedorozuměním, je proto nahlížen většinou negativně. Může mít ale i pozitivní aspekty.  

Rozpad společné znalosti souvisí s rozpadem kolektivů. Dřívější vesnická či městská pospolitost je již minulostí. Stejně tak se vytrácí i pospolitost národní a rodinná. Rozpad společné znalosti byl sice původně vyvolaný touto změnou, funguje zde ale také zpětná vazba a ztráta společné znalosti pospolitost dále nabourává. Často z této změny panují obavy. Proto se objevují politici, kteří slibují návrat k dřívějším hodnotám a obnovu tradičních rodin a modelů uspořádání lidské společnosti.  

Tento návrat ale již není možný, pokud nevznikne totalitní režim. Společenské změny totiž nejsou řízeny svobodnými zednáři ani dalšími organizacemi, jak tomu chtějí věřit příznivci konspiračních teorií. Vznikají spontánně na základě konkrétních rozhodnutí obyčejných lidí. Uvědomění si, že dnešní svět nikdo neřídí, ani řídit nemůže, může vzbudit ale větší úzkost než obvinění ze spiknutí Sorose. Zmizí jak nepřítel, tak víra v to, že alespoň někdo ví, jak to se světem je a úplně ho nezničí, protože na něm sám žije.

Rozpad obecné znalosti souvisí s rozpadem selského rozumu (common sense). Můžeme spekulovat, že za tím stojí částečně i odtržení člověka z přírodních vazeb ''(např. Sedlákovi bylo jasné, že zvířata je třeba nakrmit aby nechcípla. Když nenaštípe dříví v létě, v zimě zmrzne)''. Lidé žili dříve v souladu s přirozeným rytmem života, viděli rození a umírání zvířat i lidí. Současné znovuobjevené myšlenky jako cirkulární ekonomika jim byly vlastní, potřebovali zužitkovat vše, co se dalo. Na druhou stranu je třeba podotknout, že tvrzení, že lidé dříve žili v předindustriálním období souladu s přírodou je idealizované. I oni ničili často své životní prostředí, jen neměli prostředky jako máme my dnes.  

Na vesnici tedy panovala shoda na obecné znalosti. Málokdo věděl o mnoho více než ostatní. Kněz a učitel byli autoritami, kteří věděli něco více. To se začalo měnit s industriální revolucí a příchodem do měst. Další prohloubení přinesla globalizace a digitalizace.

Určitá ztráta původní pospolitosti a společné znalosti je pravděpodobně nutná na cestě k individuální svobodě a otevřené společnosti jak ji popsal Karl Popper: „Magickou, kmenovou či kolektivistickou společnost budu nadále nazývat uzavřenou společností, zatímco společnost, v níž jsou jednotlivci vystaveni nutnosti rozhodovat osobně, budu nazývat společností otevřenou.“<ref>http://ceskapozice.lidovky.cz/otevrena-spolecnost-je-cestou-po-ostri-noze-fmq-/recenze.aspx?c=A170924_232628_pozice-recenze_lube</ref> Jedním z hlavních rysů otevřené společnosti je v Popperově pojetí nutnost rozhodovat sám o sobě a přijmout zodpovědnost za svoje rozhodnutí. Za dospělého jedince již nerozhoduje vrchnost či rodiče ale pouze on sám. Rozhodování bolí, hlavně zpočátku. S rostoucím počtem vědomých rozhodnutí ale roste i sebedůvěra a integrita. Přijetí zodpovědnosti za sebe a svá rozhodnutí je cesta ke zralé osobnosti a etickému chování, které je založeno na vnitřní motivaci.

Jedinec, který žije v otevřené společnosti, bývá více ztracený. Jeho životní cesta a znalosti při ní nabyté bývají odlišné od okolí. Ztrácí společnou znalost a nabývá individuální. Vzhledem k tomu, že jednou z podstatných lidských potřeb je sdílení, nemá svoje znalosti a životní momenty často ani s kým sdílet. To právě může být i příčinou popularity různých sociálních sítí. Samotné sociální sítě ale nemusí pomoci pocitu odcizení a osamocení. Ukazuje se, že lidé se cítí čím dál tím více osamocenější, přičemž paradoxně nejméně osamocení se cítí staří lidé a nejvíce ti nejmladší (generace Z - věk 18 až 22 let).<ref>https://roklen24.cz/a/SUvvp/samota-epidemie-mladych-generaci-ktera-leze-na-mozek</ref>  

Díky ztrátě společné znalosti si lidé přestávají rozumět jak mezi generacemi, tak i mezi vrstevníky. Rozpadá se pocit národní sounáležitosti národní, lokální i rodinný. To může mít i pozitivní důsledky, vzhledem k tomu, že jedinec se neoznačuje primárně jako ,,my" ale jako ,,já" a nahrazuje kolektivní svědomí individuálním. Pak již nemusí slepě poslouchat příkazy ať již otce rodiny, faráře či vojenského velitele a pochybuje např. o tom, jestli má jít skutečně do války a zabíjet tam jiné či položit život za ,,boha" či ,,Císaře pána a jeho rodinu".<ref>https://cs.wikisource.org/wiki/M%C3%BDm_N%C3%A1rod%C5%AFm!_(1866)</ref> Na druhou stranu může propadnout jiným bludům, které šíří pochybné autority na síti. Na internetu se ale může setkat s množstvím různých názorů a argumentací, což může alespoň částečně probudit kritické myšlení. Jedinec v budoucnu již také možná nebude vědět zda je více členem své lokální kultury či té globální.<ref>http://ceskapozice.lidovky.cz/jak-deset-trendu-zmeni-lidstvo-a-svet-dwe-/tema.aspx?c=A180426_012101_pozice-tema_lube</ref> 

Jedním z největších problémů rozpadu společné znalosti je, že nevíme jakou znalost můžeme očekávat od jakého jedince. To je problém zejména u mladších generací, která nebyla vychována v pevném znalostním kánonu a např. pro učitele může být obtížné pochopit, co je jejich společný ,,background" co vědí a nevědí, co jim má říkat a co ne. Tento problém se řeší často v citacích ať již v médiích (vědí mladí čtenáři, že Václav Havel byl první prezident České republiky nebo je jim to potřeba sdělit? popř. vědí vůbec, že to byl prezident?) či v akademických pracích, kdy není zřejmé, co na daném pracovišti a v kontextu konkrétní práce považuje za společnou znalost a co je již třeba citovat (viz článek [[Co citovat a co ne?]]).

Dřívější pevně uzavřená kolektivní společenství, která se shodla na společné znalosti jsou již minulostí. Znalosti těchto společenství byly ale často spíše iracionálními dogmaty (Země je placatá) než racionální znalostí, kterou je možné empiricky ověřit (Země je kulatá). Industrializace ale zejména později globalizace a digitalizace světa vedla k fragmentarizaci znalostí a zásadním způsobem změnila to, co se považuje za obecnou znalost. Obecná znalost se tak v řadě oblastí dekonstruovala a je těžké shodnout se na základních pojmech a vědomostech.  

Jako hlavní negativní aspekt můžeme vymezit právě ztrátu společného jazyka a problémy v komunikaci, protože nevíme, co ten druhý ví či neví. Jako pozitivní aspekt je naopak možné vyzdvihnout fakt, že díky protichůdným informacím je na jedince kladen tlak samostatně přemýšlet a kriticky myslet v souvislostech. Může tak pochopit, že na řadu otázek není jednoduchá odpověď (někdy platí a i b a záleží jen na kontextu), stejně jako v těžkých situacích není často dopředu jasné, co je dobré či špatné rozhodnutí. To může přispět vést k větší pokoře, hledání pravdy i solidaritě s těmi, kteří udělali špatné rozhodnutí.

Digitalizace a globální spolupráce ale může také pomoci k vytvoření nové společné znalosti lidstva. To je například motto Wikipedie: „Představte si svět, kde mají všichni lidé přístup k veškerým lidským znalostem. Právě na tom pracujeme.“ Právě služby jako Wikipedie pomáhají rekonstrukci společné znalosti, která je více založena na konsensu. Dobře udělaný článek na Wikipedii by neměl podávat odpověď na otázku (např. Co je to Bůh?) ale popsat, co hodnotného o tomto tématu napsali významní jedinci z různých oblastí, kteří se tímto tématem zabývají. Čtenář tak získá novou ,,společnou znalost" lidských tvrzení o [https://en.wikipedia.org/wiki/God Bohu], které může porovnat, srovnat se svými předešlými znalostmi a udělat si na tomto základě individuální vlastní znalost. Není již odkázán pouze na to, co mu řekne kazatel v kostele. Podobnou definici obecného ,,kolektivního povědomí" plní obrázky na Googlu, které dané slovo zobrazí tak jak je ve společnosti chápáno, resp. co si s tímto pojmem lidé mohou vybavit (např. Bůh v anglickém vyhledávání [https://www.google.cz/search?rlz=1CAACAO_enCZ797CZ797&biw=1536&bih=744&tbm=isch&sa=1&ei=W2PhW8PxMoS1sAfJw5jgAw&q=god&oq=god&gs_l=img.3..0i67k1j0l7j0i67k1j0.3596.4268.0.4614.4.4.0.0.0.0.105.289.3j1.4.0....0...1c.1.64.img..0.4.286...0i10i19k1j0i19k1j0i7i30i takto]). Digitální svět nám také může pomoci lépe nalézt zda to, co si myslíme je naše originální myšlenka, či zda ji řekl někdo konkrétní nebo je jí ''plný internet'' bez uvádění původu. Stačí zadat správně zvolená klíčová slova do Googlu.  

Prostředí internetu může ale pomoci pouze pokud zůstane demokratické a otevřené novým směrům a nápadům. Což není samozřejmostí a i zde platí, že o svobodu je potřeba neustále usilovat a odolávat snahám o zbytečnou cenzuru a regulace.