Diskurzivní podoba vzdělání: Porovnání verzí

Ve vzdělání jde o dva procesy legitimizace, které se navzájem odlišují: jednak vědění samo o sobě musí prokázat všeobecnou přijatelnost principů, které jsou pro ně konstitutivní, a teprve takové vědění je uváděno do legitimního vztahu k člověku – tento vztah formuje, utváří člověka do jeho lidské, všeobecně přijatelné podoby, a tedy musí být též postaven na legitimních základech. Oprávněnost tak podléhá nejen kritériím samotného diskurzu vědění (například vědeckého), ale také diskurzu pedagogického. Oba způsoby legitimizace mají svá specifika, jsou jistého druhu „řečovou hrou“ o zcela určitých pravidlech (Wittgenstein, L., 1998): teprve znalost těchto pravidel převádí ono jisté či normativní ve vzdělání na zakládající vztah a otevírá tak možnost v tomto vztahu být jako spolutvůrce (nikoli jej jen reprodukovat). Dodržovat „pravidla hry“ v každém tahu – ať už jde o vytváření závazné formy vědění (např. ve vědě) či o předávání takového vědění ve výuce – znamená uvědomovat si legitimizační proces.

Pluralita řečových her „...je závazným důsledkem vědeckých revolucí minulého století. Nelze již vycházet z jednoty celku, ale z mnohosti samostatných celků, které popírají všeobecně platná pravidla. Myšlení, které překonává tradiční nauku o absolutním a neměnném rozumu, je v souladu se závaznými objevy „hard sciences“ a má také závažné důsledky v oblasti scientistické. Postmoderní myšlení se věnuje prokazování zvláštního charakteru, svébytnosti a nepřevoditelnosti všech forem a koncepcí v oblasti estetické, vědecké i sociální.“ (Welsch, W. 1993, str. 41, 28). Je třeba respektovat postmoderní způsob nakládání s diskurzy a připustit radikální pluralitu her jako cestu, jak se vyhnout totalitě – „... čisté světlo pravdy námi spatřeno jedině jakožto množství různě lomených paprsků“ (Dilthey, 1924). K celkovému smyslu může vést jen složitá cesta postupné explikace pravidel, vymezování řečové hry. Zkoumání půdy, ze které vyrůstá (vědecké) poznání a která je tak předpokladem výkonu současného vzdělávání je metodickým přístupem popisovaným jako epoché.

Dilthey, W. (1924): Gesammelte Schriften. Teubner, Leipzig/Berlin. 324 s.