Střední narušení: Porovnání verzí

Hypotéza středního narušení (The Intermediate Disturbance Hypothesis) předpokládá, že největší druhová diverzita ekologických společenstev je spojena se středními hodnotami narušení. <ref name="IDH">Connell, J. H. (1978): Diversity in Tropical Rain Forests and Coral Reefs. Science 199 (4335): 1302-1310</ref> Brzy po [[disturbance|disturbanci]] se do uvolněného prostoru dostávají různé organismy především ve formě rostlinných diaspor (například semena a spory) nebo jsou již v daném místě přítomny v [http://www.priroda.cz/slovnik.php?detail=731 dormantním] stavu a po změně podmínek se začnou rozvíjet. <ref name="Begon">Begon, M., Harper, J. L., Townsend, C. R. (1997): Ekologie: jedinci, populace a společenstva, 1. vydání – Vydavatelství Univezity Palackého v Olomouci, Olomouc</ref> Jejich úspěšnost závisí především na čtyřech faktorech disturbance:

Frekvence disturbance udává, jak často k narušení dochází a uvádí se jako reciproká hodnota času mezi dvěma po sobě následujícími disturbancemi. Jsou-li narušení příliš častá, nemůže sukcese na disturbovaných plochách dospět do vyšších stádií. V systému pak převládají krátkověké druhy, zatímco druhy dlouhověké se nestihnou uchytit a celková druhová diverzita je nízká. V opačném případě, při nízké frekvenci disturbancí, dojde k vytlačení [[pionýrský druh|pionýrských druhů]] konkurenčně silnějšími, převážně dlouhověkými druhy. Po čase zůstane v systému pouze několik nejúspěšnějších druhů, což opět vede k nízké [[diverzita společenstev|diverzitě]]. Systém tedy může dosáhnou nejvyšší druhové diverzity při střední fekvenci disturbancí. <ref name="Shea">Shea, K., Roxburgh, S. H., Rauschert, E. S. J. (2004): Moving from pattern to process: coexistence mechanisms under intermediate disturbance regimes. Ecology Letters (2004) 7: 491–508</ref>