Počátky ekologického myšlení: Porovnání verzí

[[Ekologické myšlení]] přispívá k odklonění od výrazně antropogenní přístupu a k vytváření širší perspektivy na život, z tohoto důvodu také později stálo u zrodu konceptu udržitelného rozvoje. Počátky ekologické vědy se obvykle kladou do roku 1866, kdy Ernst Haeckel tento termín poprvé použil či do roku 1910, kdy byla ekologie habilitována na bruselské konference Botaniků.<ref>http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/MZPMSFHV0HSB/$FILE/tur.pdf</ref> Kořeny ekologického smýšlení jsou ale výrazně starší, pokud pomineme antiku, v níž byly učiněny první pokusy o klasifikaci druhů, můžeme počátky ekologického (vědeckého) uvažování položit již do osmnáctého století.  

V počátcích osmnáctého století dominovaly vznikající ekologické disciplíně dvě soupeřící školy (arkádská a imperiální ekologie). S rozvojem a podporou pohledu arkádské ekologie je spojen Gilbert White. Arkádská ekologie obhajovala jednoduchý život a harmonické vztahy mezi lidmi a přírodou (tento způsob myšlení je pak často rozvíjen v beletrii - viz Walden a [[psaní o přírodě]]). Oproti arkádskému pohledu stojí imperiální ekologie Francise Bacona. Zastánci tohoto směru obhajují lidskou dominanci nad přírodou. ''Imperialističtí ekologové'' také věří, že by člověk měl mít převahu nad přírodou a organismy. Tyto pohledy se střetávají v průběhu raného osmnáctého století. Imperialismu posléze vyslovil podporu Carl Linné a díky jeho věhlasu se imperiální ekologie stává hlavním názorovým proudem v rámci vznikající disciplíny. Tento směr byl ve shodě s dobovým přesvědčením o síle člověka a rozumu, které podnítilo vznik průmyslové revoluce (přesvědčení, že nerostné zdroje a příroda má jediný smysl - sloužit člověku).

V 18. a 19. století námořní mocnosti jako Velká Británie, Španělsko a Portugalsko, podnikly po celém světě mnoho výzkumných expedic za účelem rozvoje námořního obchodu s ostatními zeměmi a objevením a zmapováním nových nalezišť nerostných surovin. K těmto expedicím se houfně připojovaly zástupy vědců, včetně botaniků, jako byl německý badatel Alexander von Humboldt. Ten byl prvním kdo se zabýval studiem vztahu mezi organismy a jejich životním prostředím. Osvětlil existující vztahy mezi pozorovanými rostlinami a klimatem a popsal vegetační zóny za pomoci zeměpisné šířky a výšky, což je předmětem zkoumání současné geobotaniky. Pokud je tedy za otce ekologie považován Ernst Haeckel, je možné Humboldta označit za jejího ''dědečka''.