Nepřípustné využití ekologických principů za hranicemi discipliny: Porovnání verzí

Pro pojmy vycházející z [[ekologie]] nalezli využití i radikální ekologové, kteří se snaží o rehabilitaci přírody jako základu nebo zdroje objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.

</ref>.

Ekologie může stát u zrodu pseudovědeckého názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. Bookchin, M. 1987). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K"> </ref>.

Výsledkem může být ideologizace poznání: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.

„Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí. Jejich vzpoura nutně vede k jejich úpadku.“<ref>Hitler,  A. (1925): Mein Kampf</ref>.

[http://www.pedf.cuni.cz/~paideia/index.php?pg=42&id=70 Holismis a totalitarismus]. Kapitola z knihy Keulartz, J.: Zápas o přírodu: kritika radikální ekologie

{{upravit Jana}}