Tekutá modernita
Vztahy mezi globalizací a proměnou významu a funkce národního státu jsou velmi často netransparentní. Tempo těchto proměn se zvýšilo zejména po rozpadu bipolárního světa, jejich kořeny jsou však často hlubší a kauzalita složitější než odpovídá vztahu stát – globalizace.
Bauman spatřuje základ změn sítě politických vztahů v proměně obsahu lidské svobody. „Přestože nebyla ještě opuštěna představa zdokonalování (nebo jakékoliv další modernizace statu quo) prostřednictvím legislativních zásahů společnosti jako celku, důraz se zásadním způsobem přenesl (a je důležité, že spolu s břemenem odpovědnosti) směrem k sebeuplatnění jedince. Tento fatální odklon se odrazil v převedení eticko-politického diskurzu z kontextu „spravedlivé společnosti“ do kontextu „lidských práv“, který tento diskurz zaměřuje na právo jedinců lišit se a podle svého si vybírat a volit vlastní modely štěstí a vhodný životní styl.“ Na první pohled takový závěr se týká jen těch společností, jejichž potřeby jsou uspokojovány v dostatečné či více než dostatečné míře, tedy průmyslově rozvinutých zemí. Ve skutečnosti vědomí práva jako nároku na všestranné zajištění základních materiálních a kulturních potřeb a požadavků se stále více prosazuje i v postojích obyvatel zemí méně rozvinutých a rozvojových.
Obtíž při hledání základních vztahů stát – globalizace spočívá především v tom, že šíře, mnohovrstevnatost a dynamika procesů společenských proměn vyvolávaných globalizací nedovoluje vytvořit jejich jednotný teoretický koncept. Je příznačné, že nejserioznější soubory odborných studií na dané téma člení autory do dvou základních skupin, a to na „skeptiky“ a „globalisty“ (Held & McGrew, 2000).
Baumanova myšlenka odkazuje navíc k tomu, že řada společenských proměn v původně členských zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále jen OECD) nastala jako důsledek přechodu od modernity k postmodernitě a tedy jako důsledek proměn orientací a hodnot „nasycených“ společností, jejichž vztah k politice a politickému systému poznamenalo zlhostejnění. To byl ovšem vývoj podstatně odlišný od situace většiny rozvojových či rozvíjejících se zemí zasahovaných procesy globalizace.
Není přitom naděje, že procesy změn se zpomalí a že se základní vztahy v rámci státní organizace a politických systémů ustálí. Spíše naopak. Prognózy zejména amerických výzkumných ústavů předpovídají možnosti jak pozitivních tak negativních změn ekonomických, sociálních i environmentálních. Ty ovšem budou určovat i změny a podobu politických systémů, politických režimů, funkcí států. Globalizace v tomto směru není tedy jedinou a dokonce ani ne hlavní determinantou dalšího vývoje (Hammond, 1998, Rischard, 2002).
Nelze ani předvídat možné důsledky politických událostí jako byl teroristický útok na World Trade Center v New Yorku v r. 2001, válka v Afghánistánu nebo v Iráku, které mohou do stávajícího vývoje dramaticky zasáhnout. Hrozby iránského prezidenta Ahmandínežáda na adresu Izraele a trvání Iránu na domácím obohacování jaderného paliva, které lze pak využít pro výrobu jaderných zbraní, patří k transparentnějším potencím takových komplikací. Z těchto nejistot plyne, že obecná hodnocení stávajících vztahů stát – globalizace mohou být vždy jen přibližná.
Literatura
Hammond, A. (1998). Which World, Washington D. C.: Island Press.
Mezřický, V. Národní stát a globalizace. In:Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005–2007. pp 73-84. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X.