Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Prostředky environmentální výchovy a podmínky vyučování/Třídní (školní) zahrady
Školní zahrady mají na našem území tradici. Za Rakouska-Uherska patřila školní zahrada snad ke každé škole. Učitelé spolu s žáky na školní zahradě pěstovali ovoce a zeleninu. Produkty putovaly do školní kuchyně. Tato tradice se od 50. let 20. století transformuje (Řehák, 1967).
Hodinová dotace věnovaná pěstitelským pracím při každé školské reformě klesá, na mnohých školách dnes nejsou pěstitelské práce realizovány vůbec. Produkty z pěstitelských prací nekončí ve školní jídelně – pokud se vůbec vyprodukují, nemohou být snědeny, protože hygienické normy Evropské Unie zakazují využívat (nejen masné výrobky, ale i) ovoce a zeleninu ze školních zahrad. Školní jídelna nesmí od přistoupení ČR k EU vydávat jablka ze školní zahrady, může vydávat jen jablka kupovaná. A tak proces odcizení a vyšší energetické náročnosti a ekologické zátěže společnost svými nástroji podporuje. Návrat k přirozenému stavu, pokud je vůbec možný, bude velmi těžký.
Z výzkumů (Burešová, 2007) vyplývá, že i když v posledních letech došlo k mnohým odprodejům školních pozemků, stále ještě přibližně 70 % škol školní pozemek vlastní.
Skutečnost, že by to možné bylo, dokládá skupina zanícených učitelů – „zahradníků“, která vznikla kolem bývalé učitelky a zakladatelky ekocentra Chaloupky Květoslavy Burešové. Tito učitelé pod vedením K. Burešové jednak vylepšují vlastní školní zahrady a také se snaží propagovat myšlenku školních zahrad mezi svými kolegy. Každoročně navštěvují nejlepší školní zahrady, vzájemně se inspirují atd. V několika posledních letech přejel jejich Toulavý autobus i hranice a navštívili školní zahrady v několika školách v Německu (více Burešová, 2007: str. 445 – 476). Na školních zahradách vznikají altánky jako možnost úkrytu před deštěm nebo sluncem, skalky, záhony léčivek, rybníčky a mokřady, skleníky, meteorologické stanice, záhony slunečnic, ale také např. zákoutí se špalky a průřezy dřevem (možnost počítání letokruhů) nebo také „hřbitov odpadu“. Na mnohých školních zahradách učitelů-zahradníků naprosto chybí dříve tradiční záhonky se zeleninou. To K. Burešová kritizovala a snažila se, aby učitelé poskytli každému dítěti možnost „sníst co si vypěstuje“. V praxi tento požadavek naráží na naprostou neznalost většiny žáků (i některých učitelů) semenáčků zeleniny (což znemožňuje pletí), na problém se zajištěním dostatečné péče o víkendech, svátcích a především prázdninách a také na nedostatečné zajištění proti krádežím.
E. Strejčková (2005) upozorňuje na skutečnost, že školy obecně inklinují k tomu vyřešit problém s údržbou zeleně náhradou přirozeného povrchu za povrch umělý (umělý trávník nebo asfalt). Paradoxně totiž na vyklučení a vybudování hřiště s umělým povrchem školy peníze od zřizovatele dostávají, na zahradnické úpravy živého trávníku, keřů a stromů ne (Strejčková, 2005).
