Co citovat a co ne?

,,Co citovat a co ne?" je otázka, kterou řeší studenti při psaní diplomových prací ale i akademici, novináři a všichni svědomití autoři, kteří ve svých dílech používají myšlenky někoho jiného.

Citovat autory cizích myšlenek nezabraňuje pouze krádeži něčí práce (plagiarismu). Na základě uvedené citace také víme od koho daná práce je a můžeme usoudit na základě reputace autora její důležitost, významnost a relevanci v oboru, o němž píšeme (např. díky počtu citací dané práce). Pokud práci citujeme, tak zároveň oceňujeme její relevanci a významnost pro téma, o němž píšeme. Metody hodnocení vědeckých výsledků jsou často založené právě na počtu citací (impakt faktor, h-index).

Při psaní textu je podstatné si uvědomit, co jsou naše myšlenky a co myšlenky ostatních (námi použité nevlastní by měly být ideálně citované, pokud nejsou společnou znalostí; naše vlastní pak mohou citovat jiní). V určitých případech ale mohou vyvstat pochybnosti, co citovat a co už je zbytečné.

Tato otázka úzce souvisí s řadou faktorů. Můžeme uvést následující:

• Žánr textu (píšeme odborný článek či popularizační text?)
• Pro jakou cílovou skupinu píšeme? (studenti základní školy či vysokoškoláci - souvisí s žánrem)
• Budeme pod naším výtvorem podepsaní? Jiná pravidla můžeme použít v anonymním zdroji a jiná v neanonymním.
• Jsou myšlenky (fakta, údaje) obecně známé (společná znalost) či jde o myšlenku konkrétního jedince (např. výsledek vědeckého experimentu), nekrademe cizí myšlenku?

Ve všech případech bychom měli zvážit dva subjekty, ke kterým máme určitý závazek, když něco píšeme:

• Čtenář. Zvážit můžeme následující aspekty: a) Nemystifikovat ho tím, že vykládáme cizí práci za vlastní (pokud bude pak případně citovat nás a ne původního autora, může mít problém); b) Možnost ověření našeho tvrzení, čtenář si tak může sám udělat úsudek, zda to, co tvrdíme je pravdivé, např. zda to správně parafrázujeme (proto je i vhodné uvést zdroje, ze kterých vycházíme, aby je nemusel složitě hledat); c) Nerozptylování zbytečným citováním, což může mít za následek odrazení od čtení textu (to platí zejména v učebnicích na nižších stupních vzdělávacího systému, kdy se žáci potřebují primárně něco naučit a ne si vše ověřovat).
• Autor (myšlenek, které uvádíme, pokud to nejsme my sami). Velká část našich myšlenek nemusí být naše vlastní ale jedná se o lidovou moudrost. Jako příklad můžeme uvést slavný citát připisovaný Exupérymu, často zmiňovaný v oblasti udržitelného rozvoje: „Zemi nedědíme po předcích, nýbrž si ji jen vypůjčujeme od našich dětí.“ Pokud to ale Exupéry napsal (autorovi tohoto textu se nepodařilo dohledat), nejedná se pouze o jeho myšlenku ale spíše o lidovou moudrost, která se objevuje u různých lidí. Pokud nejde např. o současný objev bývá těžké nalézt autora myšlenky. Ve starých dobách se autoři děl často neuváděli nebo zapomněli. Důraz na autorství a ochranu duševního vlastnictví je až relativně nový fenomén, který souvisí s individualizací.

Již přemýšlení nad tím, co citovat a co ne, může pomoci kvalitě našeho textu. Poznáme třeba, že řadu našich tvrzení nemůžeme nijak doložit, jsou to naše subjektivní pocity, které nemusíme uvádět. Je potřeba si také při psaní pokládat otázky, co pravděpodobně náš čtenář ví (je to naše společná znalost) a není třeba to uvádět a naopak co pravděpodobně neví a co bychom mu rádi sdělili. I v psaní platí zásada, že méně je někdy více a je dobré čtenáře nezatěžovat zbytečnými údaji.

V zásadě můžeme identifikovat tři tvůrce každého tvrzení (které je buď subjektivní úvahou či výsledkem vědeckého experimentu):

• Nás samotné (jedná se o naši úvahu či výsledek námi provedeného experimentu).
• Někoho jiného (ať již jedince či kolektiv autorů, kteří přišli s danou úvahou či provedli experiment).
• Anonymní kolektiv (jedná se o společnou znalost - původcem sice byl jedinec či kolektiv autorů, ty je ale již těžké či zbytečné hledat, protože se jedná o společnou znalost a není třeba je citovat). Co je společná znalost bývá ale problém určit (viz článek Společná znalost).

Univerzální pravidla

Univerzální, resp. obecně příjímané objektivní pravidlo, která by se dalo použít v různých oblastech, neexistuje a ze své podstaty není ani možné ho vytvořit (tedy, co se týče parafrází, něco jiného jsou doslovně přejaté pasáže jako celé části textu, tam platí pravidlo, že by se mělo citovat pokaždé a v uvozovkách). Vždy záleží na konkrétním autorovi (a jeho etické integritě) a konkrétním textu a na jeho subjektivním pocitu u každého tvrzení. V zásadě ale můžeme vymezit dvě pravidla, která mají univerzální platnost pro problematiku citování napříč kontexty a žánry (ač jejich aplikace v konkrétních případech je subjektivní):

• Když pochybujete, citujte. Pokud vyvstanou při uvedení konkrétního tvrzení pochybnosti, zda je potřeba citovat autora, tak ho ocitujte. K tomuto pravidlu se kloní přední světové univerzity jako Massachusetts Institute of Technology (MIT) a Princeton University. I v tomto případě je ale třeba použít selský rozum a přemýšlet, protože někdo může pochybovat až příliš a citovat i že Mount Everest je nejvyšší hora světa, zatímco jiný nepochybuje vůbec a opíše celou diplomku.
• Zlaté pravidlo (Golden rule). Jedná se o základní pravidlo mezilidských vztahů pro řešení problémů, které se dá použít i v oblasti citování. A to jak ve vztahu k předpokládané cílové skupině čtenářů, tak případně u autorů, jejichž myšlenky uvádíme. Zlaté pravidlo předpokládá značnou míru empatie. Například, pokud píšeme text pro žáky základních škol, tak si položit otázku, zda bychom v jejich věku chtěli být zatíženi citačním aparátem; popř. v případě autorů - jejichž myšlenky využíváme - pokud bychom byli na jejich místě, zda bychom požadovali, abychom byli v textu, který píšeme, citovaní. I v tomto případě ale platí, že je potřeba zachovat si zdravý úsudek. Jedinec s radikálním komunistickým myšlením může např. dojít k závěru, že mu nevadí, když ho nikdo necituje, tak by to nemělo vadit ani nikomu jinému, protože všechno vlastnictví (i duševní) je společné; a naopak egoista, který chce být všude vidět, může chtít citovat vše, co napsal, i v případě, že se nejedná o jeho vlastní úvahy ale o společnou znalost. A stejně tak bude přistupovat i k druhým a citovat i to, co není potřeba.

Zdroje k dalšímu studiu problematiky

• Massachusetts Institute of Technology. What is Common Knowledge?
• Princeton University. Not-So-Common Knowledge
• Common knowledge na anglické Wikipedii
• Conventional wisdom na anglické Wikipedii

(možno nainstalovat Google translator do Chromu a jeho pomocí anglické stránky přeložit).

Související články

• Důsledky rozpadu společné znalosti
• Co citovat v neanonymním zdroji
• Co citovat v anonymním zdroji
• Společná znalost

Afiliace

Tento výstup vznikl na Univerzitě Karlově v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2018 – 260 471.