Autorské právo

Autorské právo - copyright je

1. souhrn právních předpisů, které upravují vztahy vznikající v souvislosti s vytvořením literárních či jiných uměleckých a vědeckých děl a jejich užitím.
2. souhrn osobnostních a majetkových práv autora zahrnující práva osobnostní (právo na zveřejnění, na autorství a na autorský dohled) a práva majetková (právo dílo užívat a udělit oprávnění k jeho užívání). Autor se může domáhat ochrany, jsou-li jeho práva porušována či ohrožena, a to např. formou určení autorství, zákazu ohrožení jeho práva, odstranění či zničení neoprávněně zhotovené rozmnoženiny, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění omluvou nebo zadostiučinění v penězích a náhrady vzniklé škody.

Znak © je označení zajišťující ochranu autorských práv k autorskému dílu, uvedené v publikovaných dílech následovaným jménem autora a rokem prvního vydání dokumentu. I když tento znak v dokumentu není, nic to nemění na tom, že dílo je chráněno ze zákona.

Copyright znamená, že všechna práva autora jsou vyhrazena a takto označené dílo je určeno jen pro osobní užití. Autorské právo nechrání myšlenku, ale její vyjádření

Pokud tedy pro tvorbu vlastní práce využíváte autorská díla je nutné naplnit podmínky autorského práva. Práva k titulu a jeho dílu upravuje autorský zákon. Text zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů a text zákona č. 216/2006, kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a některých dalších předpisů najdete na webových stránkách národní knihovny v sekci informací pro knihovny http://knihovnam.nkp.cz/sekce.php3?page=03_Leg/01_LegPod/03_index.htm

Mezinárodní ochrana autorských práv je řešena tzv. Bernskou úmluvou z roku 1886 a Všeobecnou úmluvou o autorském právu z roku 1952.

Autor díla má výlučná práva na nedotknutelnost díla a na jeho zveřejnění a také rozhoduje o jeho užití. Jiná osoba má právo na užití díla pouze se svolením autora. Existují však omezení autorských práv stanovená zákonem. Mezi ně patří mimo jiné citace – zákon povoluje citovat díla jiných autorů za podmínky, že uvede jméno autora, název díla a zdroj. Dílo lze také užít ke vědeckým a vzdělávacím účelům.

Při použití díla nebo jeho části pro vlastní odbornou činnost je nutné dodržovat citační etiku tj. etické normy týkající se citování ve vědecké komunikaci. Všeobecně uznávaným principem citační etiky je morální povinnost autora publikované vědecké práce uvést v této práci ty výsledky svých myšlenkových předchůdců, na které ve své práci bezprostředně a vědomě navázal, a odlišit zřetelně své vlastní výsledky od výsledků jiných autorů. Za tímto účelem má autor práce těchto svých předchůdců citovat, zejména pak ty práce, jejichž výsledků využil (konstruktivní citace). Na druhé straně není správné spekulativně zatěžovat vědecké práce prestižními citacemi, jako jsou některé nekonstruktivní autoritativní citace a nekonstruktivní autocitace.

Nutnost uvádění původního zdroje informace je třeba si uvědomovat nejen při využívání tištěných dokumentů, ale i při použití elektronických zdrojů. Na internetu se můžete setkat se značkou cc v kroužku – jde o licenci Creative Commons. Creative commons licence definují, která práva si autor ponechává a kterých se vzdává. Podrobněji http://www.biolib.cz/cz/help/id223/. Informace o tomto zajímavém projektu najdete také ve Wikipedii http://cs.wikipedia.org/wiki/Creative_Commons. V rámci českého právního řádu jde však o symbolickou záležitost.