Obchodovatelná práva na znečištění: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 14: | Řádek 14: | ||
=== Princip fungování | === Princip fungování systému obchodovatelných povolení === | ||
<ref name="Jílková">Jílková, J.: Daně, dotace a obchodovatelná povolení - nástroje ochrany ovzduší a klimatu, Praha : IREAS, 2003, ISBN 80-86684-04-0</ref> | |||
Na grafu 1 máme názorně ukázaný princip fungování systému obchodovatelných povolení na emise. Na ose y je vyjádřené množství emisí a osa x znázorňuje časovou osu. Uvažujme 2 firmy A a B. V roce t každá z firem vypustí 20 jednotek škodlivých látek. Na následujícím období (t+1) veřejná autorita stanoví, že každá z firem obdrží polovinu svých historických (předchozích) emisí z prvního období (t) tzn. každá firma 10 jednotek. Těchto 10 jednotek je maximální množství škodlivin, které může jedna firma vypustit. Předpokládejme, že druhá firma (F2) má nižší náklady na zamezení (mezní náklady jsou nižší než je tržní cena povolenky), což znamená, že bude snižovat více | |||
=== Mechanismus úspory nákladů === | === Mechanismus úspory nákladů === | ||
Verze z 11. 4. 2010, 18:19
Obchodovatelná práva na znečištění (tradable allowances, tradable permits) jsou ekonomickým nástrojem, jehož cílem je kontrola množství znečištění a s pomocí ekonomické pobídky snížení množství znečišťujících látek (nejčastěji skleníkových plynů). [1] Za skleníkové plyny se považují oxid uhličitý (CO2), oxid dusný (N20), vodní páry (H2O), methan (CH4), ozon (O3) a freony.
Tento systém obchodování s právy na znečištění byl jako první zaveden v USA a poprvé jej formuloval J. H. Dales. [1] Obchodovatelných práv na znečištění se využívá nejen při snižování znečištění ovzduší, ale i při znečišťování vody (určování maximálního množství znečišťujících látek), dokonce i při rybaření (stanovování celkového přípustného množství vylovených ryb). Ovšem nejčastějším a nejznámějším jejich využití v oblasti ochrany ovzduší. [2]
Základní rysy obchodovatelných emisních povolení
Abychom mohli využívat tento systém, je nutné, aby nějaká vyšší autorita stanovila cíl. Tento cíl může být ve formě buď celkového přípustného množství emisí, které lze emitovat za určitou dobu na určitém území nebo intenzity výstupu, snížení emisí na obyvatele. [3] Dále je nutné určit pravidla pro rozdělení emisních práv a následný proces obchodu s nimi mezi jednotlivými znečišťovateli. [1] V případě, že dojde k porušení pravidel - např. znečišťovatelé, kteří překročí určené limity bez vlastnictví příslušného počtu povolenek jsou povinni zaplatit pokutu jejíž výše by převyšovala tržní hodnotu emisních práv. Svého závazku se ovšem nezbaví a převede se mu do dalšího období, kdy má možnost nakoupit emisní povolenky od subjektů, kteří jich mají více než sami potřebují. [2] a zároveň ztratí právo účastnit se dalšího obchodování s právy??? Předmětem obchodování nejsou emisní látky jako takové, ale právo emitovat určité látky. Vzhledem k tomu, že se jedná o ekonomicky orientovaný nástroj, cena těchto emisních povolenek není stanovena direktivně, ale vychází z nabídky a poptávky na trhu. Znečišťovatel pak porovnává cenu emisního práva s výší mezních nákladů, které by musel vynaložit na snížení znečištění (mezní náklady na zamezení) Tím, že dochází k porovnání jednotlivých variant, dojde k efektivní alokaci (ke snížení znečištění dojde s nejnižšími možnými náklady). Aby bylo snižování znečištění co nejefektivnější, je třeba aby do obchodu s emisními povoleními bylo zařazeno co nejvíce znečišťovatelů. [1]
- Obchodovatelná práva na znečištění je možné použít v případě, kdy lze určit původce znečištění a množství daného znečištění - nástroj obchodov. emisních povolení má tím větší smysl, čím více subjektů (např. států) je do systému zapojeno - tento systém vyžaduje důsledný a nákladný monitoring (emisní audit = verifikace) - lze použít jak na světové úrovni, tak i lokální či podnikové úrovni - definování programu může být buď pomocí jednodušeji a často využívaných emisních ukazatelů (např. ETS v EU) nebo pomocí imisních ukazatelů (je potřeba odhadnout vztah mezi emisemi zdrojů a imisním zatížením území [3]
Princip fungování systému obchodovatelných povolení
[1] Na grafu 1 máme názorně ukázaný princip fungování systému obchodovatelných povolení na emise. Na ose y je vyjádřené množství emisí a osa x znázorňuje časovou osu. Uvažujme 2 firmy A a B. V roce t každá z firem vypustí 20 jednotek škodlivých látek. Na následujícím období (t+1) veřejná autorita stanoví, že každá z firem obdrží polovinu svých historických (předchozích) emisí z prvního období (t) tzn. každá firma 10 jednotek. Těchto 10 jednotek je maximální množství škodlivin, které může jedna firma vypustit. Předpokládejme, že druhá firma (F2) má nižší náklady na zamezení (mezní náklady jsou nižší než je tržní cena povolenky), což znamená, že bude snižovat více
Mechanismus úspory nákladů
Formy obchodování
Princip přidělování
Zákon č. 695/2004 Sb. o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 Jílková, J.: Daně, dotace a obchodovatelná povolení - nástroje ochrany ovzduší a klimatu, Praha : IREAS, 2003, ISBN 80-86684-04-0
- ↑ 2,0 2,1 Tietenberg, T.: The Tradable Permits Approach to Protecting the Commons: What Have We Learned?, FEEM Working Paper [online]. 2002, 36, [cit. 2010-04-05]. Dostupný z WWW: <http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.18.3071&rep=rep1&type=pdf>
- ↑ 3,0 3,1 Kreuz, J., Vojáček, O.: Firma a životní prostředí, Praha : Oeconomica, 2007, ISBN 978-80-245-1254-9