Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Základy ekologie/Strategie u živočichů

Různé druhy se s konkurencí a s nepříznivými faktory životního prostředí (stresory) vyrovnávají různě. Zoologové rozlišují hlavní dvě strategie zajišťující přežití dané populace na daném území.

Strategie r

r-stratégové se rychle množí, mají velké množství potomků, kterým věnují malou nebo žádnou péči. Obvykle jsou krátkověcí a pochopitelně velká část potomků umírá ve věku prereprodukčním, a to ačkoli reprodukčních schopností jsou r-stratégové schopni velmi záhy. Příkladem r-stratégů jsou potkani nebo kočky.

Strategie K

K-stratégové se množí pomalu, mají obvykle jednoho potomka, kterému věnují velkou péči. Úmrtnost potomků je proto (v přirozených podmínkách) malá. K-stratégové jsou dlouhověcí, pohlavní zralosti dosahují poměrně pozdě. K-stratégové jsou v situaci, kdy do jejich režimu zasáhne člověk např. neomezeným lovem, logicky v ohrožení. Příkladem K-stratégů jsou sloni, netopýři, primáti.

Mezi oběma strategiemi je přechodová škála, hovoříme o „r – K kontinuu“. Ovšem pojmy K-stratég a r-stratég jsou velmi relativní, jejich použití závisí vždy na kontextu. Sociobiologové například někdy uvažují tyto strategie v rámci lidské (tedy jedné) populace. (Nepochybně se každému z nás vybaví nějaký pečlivý otec, který by se dal označit za K-stratéga, a ploditel, který má typické rysy r-stratéga. Ovšem lidský druh jako celek je typický K-stratég.)

O strategiích můžeme hovořit v jakékoli jiné situaci. Každou a především nebezpečnou situaci je třeba nějak řešit a různé druhy zaujímají různé strategie. Modelovým příkladem může být řešení problému, jak se napít u napajedla. U napajedla v savaně číhají masožravé šelmy (to je jejich strategie, jak nalézt kořist) – je to nebezpečné místo. Mezi býložravými zvířaty byly pozorovány tyto strategie:

• chodit k napajedlu mnohokrát a krátce se napít a co nejdříve od něj odběhnout pryč – tato strategie spoléhá na malou pravděpodobnost toho, že hladový predátor bude v krátkém okamžiku pití připraven zaútočit. Tuto strategii má většina afrických býložravců.
• chodit k napajedlu málo a pít dlouze (antilopa vraná) – tato strategie spoléhá na malou pravděpodobnost setkání s predátorem u napajedla.
• nepít prakticky vůbec (Adax).

Vnitrodruhová x mezidruhová

Někdy se jedinec dostává do kleští mezi požadavky vnitrodruhové konkurence a požadavky konkurence mezidruhové. Modelovým příkladem je jelen. Čím větší paroží jelen na hlavě nosí, tím má větší naději uspět ve vnitrodruhové konkurenci v boji o laně. Zároveň ale čím mohutnější paroží, tím se mu hůře utíká před predátory (váha paroží, omezený prostor k pohybu mezi větvemi stromů). Obdobně samec páva královského láká samice na velikost a mohutnost a barevnost svého ocasu. Ovšem čím větší ocas, tím hůře se mu utíká před nepřáteli.

Optimalizace chování v tlaku vnitrodruhové a mezidruhové konkurence je náročný proces, který se vyvíjel celá staletí či tisíciletí a který bývá často vybalancován velmi přesně. Stačí malá změna v ekosystému a dojde k nerovnovážnému stavu, který může přítomné populace vážně ohrozit. V 60. letech 20. století byla zdevastována populace sobů Karibů v kanadské tundře a také na ni závisející populace kanadských vnitrozemních Inuitů.

Strategie u rostlin

Botanici rozlišují na rozdíl od zoologů tři hlavní strategie zajišťující přežití dané populace na daném území.

Strategie C

C-stratégové jsou „konkurence schopní“ – svou velikostí (pokryvností, biomasou) si vybojují místo v prostředí obecně pro růst rostlin příznivém (dostatečná vláha, dostatek záření, kvalitní půda). Semena C-stratégů jsou obvykle velká, s velkou hmotou živného pletiva, které zaručuje semenáčku kvalitní výživu po značně dlouhou dobu. C-stratégové si životní prostřední významným způsobem „upravují“ (např. opad listí zkvalitňuje půdu). Příkladem C-stratégů jsou stromy, např. cedr, lípa, dub.

Strategie S

S-stratégové jsou adaptovaní se na stres. Jsou to rostliny, které žijí v prostředí pro růst rostlin obecně nepříznivém (nedostatek vláky, půdy, v extrémních klimatických podmínkách). S-stratégové jsou obvykle schopní žít v prostředí pro růst rostlin obecně příznivém, ale nejsou schopni se vyrovnávat s konkurenčním (tj. v prostředí pro růst rostlin obecně příznivém rostou, jen když tam nejsou rostliny konkurence schopné (C-stratégové). Příkladem S-stratégů jsou sukulenty, kaktusy, horské nebo mokřadní rostliny, lišejníky.

Strategie R

(na rozdíl od zoostrategií se používá v botanických kruzích „velké“ R) R-stratégové jsou adaptovaní na disturbance, tedy jsou to rostliny, které jsou spojeny s prvními fázemi ekologické sukcese. Většina populace je v podobě semen, v tzv. semenné bance v půdě, a čeká třeba i desetiletí na příležitost k růstu a rozmnožení. Semena R-stratégů jsou malá s malou hmotou živného pletiva. Příkladem jsou všechny jednoleté byliny, nebo rmen, maliník, kopřiva a další ruderální rostliny.

Mezi těmito třemi strategiemi existují přechody, které se vyznačují graficky v CSR trojúhelníku. Například většina trvalých bylin by se nacházela ve středu rovnoramenného RCS trojúhelníku.

Obr. CSR trojúhelník – trvalky.

Princip „Pán hory“

Princip „Pán hory“ říká: „Ten, kdo chce vytlačit Pána hory, musí být silnější, schopnější než on.“ V praxi populace druhu, který se v daném území již vyskytuje, je v konkurenčním boji s druhem s podobnou ekologickou nikou, který se v daném území nevyskytuje, ve velké výhodě. Pokud by druh invazní pouze stejně silný a schopný, v konkurenčním boji neuspěje. Vytlačit zavedený druh z obsazené (jeho) niky je těžké, chce to nějaké speciální schopnosti (např. výše zmíněné alelopathie).

Příkladem další rostlinné strategie je rozšiřování semen. Děje se tak buď biotickými cestami: v srsti savců (např. svízel přítula, pcháč), ve střevech savců, ptáků (např. malina, šípek), v nevyzvednutých spižírnách veverek (např. žalud, kaštan, lískový oříšek), na nohou vodních ptáků (např. kotvice), činností mravenců (např. vlaštovičník), nebo cestami abiotickými: větrem (např. javor, smetánka), vodou (např. kakost smrdutý).