Bariéry k proenvironmentální činnosti

Bariéry v proenvironmentální činnosti vysvětlují velkou mezeru, která se ukazuje mezi environmentálními postoji a proenvironmentálním chováním. Překážky při změně chování mohou být vnější i vnitřní. Působení těch vnitřních, tedy psychologických, je často podceňováno. Jejich zvědomění a překonání může vést k jednodušší cestě ke změně chování.

Mezera mezi postojem a chováním

Mnoho lidí má obavy z klimatických změn a považuje je za důležité a aktuální téma. Tyto postoje však často nekorespondují s chováním těchto jedinců, kteří se buď vůbec nesnaží změnit své konání k zelenější alternativě nebo se o to pokouší, ale nedaří se jim to. V nejznámější metaanalýze i její replikaci se ukazuje, že vztahy mezi environmentálními znalostmi a postoji, postoji a záměry a záměry a proenvironmentálním chováním jsou v nejlepším případě slabé.

Mezera mezi znalostí, postojem, záměrem a chováním je tak široká právě kvůli různým překážkám. Ty můžeme rozdělit na vnitřní, intrapersonální bariéry (např. temperament) a vnější sníženou možnost proveditelnosti (např. nedostatek peněz, času). Některé z těchto překážek nejsou jedincem ovlivnitelné; např. malý plat na zakoupení solárních panelů, neexistence dobře fungující veřejné dopravy na malém městě, velmi mrazivé zimy a nutnost intenzivně využívat topení.

Draci nečinnosti

Napříč tomu mnoho jedinců má finanční i další kapacity ke změně chování a stejně se jim to dlouhodobě nedaří. Proto se nyní mnoho výzkumů zaměřuje na intrapsychické bariéry. Výzkumník Robert Gifford se v jedné studii zeptal na otázku „Když je tak mnoho lidí pro životní prostředí, jakto že dělají tak málo?“ a následně v odborné literatuře dohledal odpovědi. Výsledky pak popisují 30 psychologických překážek (přezdívaných jako draci nečinnosti, angl. dragons of inaction). Gifford ale netvrdí, že jde o kompletní seznam a počítá s tím, že v budoucnu se bude doplňovat. Prozatím je to však nejkomplexnější vysvětlení nečinnosti jedinců, které máme.

Kategorie bariér

Gifford rozdělil seznam 30 překážek do 7 kategorií:

1) Omezená kognice

Lidé nejsou racionální stvoření, i když si to o sobě často myslí. To popisuje i slavný citát: „Člověk není racionální zvíře, ale racionalizující zvíře.“ To platí i pro uvažování a prožívání klimatických a environmentálních problémů.

• Starodávný mozek = Lidský mozek se za posledních tisíc let o mnoho neproměnil. Fyziologie našeho současného mozku je podobná orgánu z dob, kdy byla pro jedince nejdůležitější ochrana nejbližšího kmene, akutní rizika a přítomné krize. Zaměření na tady a teď je ale nekompatibilní s uvažováním nad dlouhodobými riziky a opožděnými následky environmentálních problémů.
• Ignorace = Dnes už není skoro nikdo, kdo by neměl alespoň nějaké povědomí o environmentálních problémech. Avšak často jsou tito jedinci paralyzováni nedostatkem znalostí o tom, co podniknout, jak to poté provést a jak porovnat efektivitu a výhody jednotlivých alternativ chování.
• Environmentální otupělost = Náš mozek pečlivě vybírá, které podněty přenést do vědomí, aby nebylo zahlceno. Proto často selektuje zprávy o nebezpečí, které se v médiích, od vlády nebo vědců opakují moc často nebo jsou příliš podobné.
• Nejistota = Mnoho jedinců si vysvětluje nejisté, rozporuplné nebo měnící se závěry vědců jako odůvodnění k tomu jednat pro svůj vlastní zájem. Například když v jedné studii nebyl jasný počet ryb v rybníku, docházelo mnohem častěji k přehnanému lovu.
• Podceňování = Lidé podceňují geograficky a časově vzdálená rizika. Myslí si, že problém je horší všude jinde než u nich v zemi. Tím jsou i méně motivováni měnit jejich vlastní životní prostředí. Stejně tak, když se mají dopady projevit až v budoucnosti, motivace konat teď je menší.
• Optimistické zkreslení = Lidé mají tendenci být příliš optimističtí i v situacích, které jsou nebezpečné (např. únik plynu uvnitř budov nebo zemětřesení) a nemají tak potřebu a motivaci se snažit těmto situacím předcházet nebo vyhýbat.
• Vnímaná nemožnost něco ovlivnit = Protože se environmentální problémy a klimatické změny odehrávají na globální úrovni, jsou lidé přesvědčení, že jako jednotlivci nemohou nic změnit. Bez vnímané sebe-účinnosti chybí motivace k jednání.

2) Ideologie

Politické, náboženské nebo jiné přesvědčení mohou být silnými překážkami pro změnu chování.

• Politický a ekonomický náhled = Jedním ze zdrojů nečinnosti může být víra v neomezeně svobodné podnikání a kapitalismus. Oblasti, ve kterých lidé zastávají tento pohled na svět, mají tendenci využívat přírodní zdroje co nejrychleji, jak jim to dovolují finance a technologie. V těchto místech jsou také větší emise skleníkových plynů.
• Obhajování systému = Jedná se o tendenci, při které je obhajován existující systém. Vychází částečně ze strachu, že při změně systému dojde i ke zmenšení kvality nebo komfortu žití jedince. Proto pak jedinec není motivován cokoliv měnit.
• Nadpozemské síly = Mnoho jedinců věří v některé z božstev (alternativně v Matku přírodu), které mají aktuální environmentálními problémy pod kontrolou. Proto jsou přesvědčeni, že jejich konání nic nezmění.
• Technologická spása = I když technologie v rámci proenvironmentální pomoci pokročily, nejsou jediným řešením. V to však mnoho lidí věří a myslí si, že není nutné, aby něco dělali oni samotní.

3) Blízké osoby

Jedním z podmínek přežití je pro člověka přítomnost druhých lidí a srovnávání se s nimi pro lepší životní úroveň. Evoluční mechanismus sociálního srovnání s ostatními však často přináší i negativní důsledky, jako např. setrvávání v starých vzorcích chování.

• Sociální normy = Existuje rozdíl mezi deskriptivními normami (ty popisují chování, které je pro ostatní běžné) a preskriptivními normami (způsoby chování, které jsou prezentovány jako ty správné). Jedinec začíná jednat na základě toho, co ostatní již dělají (tedy norem deskriptivních). Když však nikdo z komunity nezačne jednat na základě preskriptivních norem, bude dále pokračovat bludný kruh nečinnosti.
• Sociální srovnávání = Srovnávání může probíhat i s jednotlivcem. Silnější vliv jednotlivce můžeme pozorovat např. při jeho vysokém sociálním statutu. Takže když se proenvironmentálně nechovají známé osobnosti, tak jsou jednotlivci přesvědčení, že to od nich také není třeba.
• Vnímaná nespravedlnost = Vnímaná nespravedlnost posouvá sociální srovnávání na další úroveň. Přidává pocit ne/férovosti. „Proč bych se měl měnit já, když on také nic nedělá?“

4) Utopené náklady

Některé z finančních, časových či jiných investic mohou být nepříznivé pro přírodu. Pro jednotlivce je velmi náročné si to přiznat a začít znovu a jinak.

• Finanční investice = Odejít od nějaké finanční investice je velmi náročné. Pro příklad si jedinec pořídí auto, platí pojištění, opravy a další náklady. Je pak těžké nevyužívat komfortu tohoto vozidla. Stejné i náročnější to může být v situaci, kdy jedinec profituje z environmentálně problematických organizací.
• Behaviorální momentum = Mnoha zvyků je těžké se vzdát. U některých z nich, které nejvíce přispívají k degradaci životního prostředí (např. na mase založené stravování, neúsporné využívání energie, řízení auta), je třeba mnoho času a trpělivosti k odnaučení.
• Konfliktní cíle a aspirace = Proti aspiraci chránit životní prostředí může stát mnoho jiných cílů, které mohou být silnější nebo déle promýšlené (např. pořídit si větší dům, novou elektroniku). Je tak velmi náročné vzdát se původních cílů.
• Místní vazba = Mnoho lidí, kteří mají silnou emocionální vazbu na místo bydliště, mohou být proti jakýmkoliv změnám. Pro příklad pro ně může být nepředstavitelné postavit větrné turbíny na místě, které je pro ně vzácné (na rozdíl od člověka, který má vazbu k místu mnohem slabší). Naopak lidé bez kořenů, kteří se neustále přemisťují, mohou pociťovat utopené náklady ve vzdání se možnosti využívat energii k přemisťování.

5) Nedůvěryhodnost

Když lidé předem nevěří expertům a autoritám, není pravděpodobné, že by se nechali vést jejich doporučeními. Proto jsou často vzkazy vědců a politiků širokou veřejností ignorovány.

• Nedůvěra = Důvěra je základem zdravé autority, bez ní tedy nemůžou být doporučení vyslyšeny a respektovány.
• Nedostatečnost programů = V historii již bylo vytvořeno mnoho programů pro podporu chování jedinců v oblasti chránění životního prostředí, a to na úrovni státní až městské. Avšak občané si vybírají mezi množstvím těchto programů. A některé z nich pro ně „nejsou dost dobré“.
• Omezení svobody = Někteří lidé jsou velmi citliví na omezování jejich svobody, tím i na programy a zákony, které by jejich svobodu ukrátily. V případě implementace takových opatření je pak ignorují nebo se dokonce posunou ke škodlivějším variantám daného chování.
• Popření = Nedůvěra a omezování svobody často pokračují až do popírání. To může zahrnovat popření, že se odehrávají nějaké klimatické změny nebo že jsou způsobeny člověkem. Lidé odmítají to, že by jakýmkoliv způsobem přispívali k prohlubování environmentálních problémů.

6) Vnímané riziko

Lidé se chtějí vyhýbat rizikům. Každá změna chování však přináší určitá nebezpečí.

• Riziko funkce = „Bude to fungovat?“ Obavy ohledně např. funkčnosti elektrických vozidel nebo dostatku bílkovin v rostlinné stravě jsou časté.
• Fyzická rizika = „Neohrožuje to nějak mě nebo mé okolí?“ Jedinec se může sám sebe ptát, zda je elektrické auto stejně bezpečné jako jeho původní auto. Nebo zda cyklistická přeprava nezpůsobí jeho dětem nějaký vážný úraz.
• Finanční rizika = Některá z proenvironmentálních chování vyžadují počáteční finanční investice. Jedinec neví, zda se mu peníze, které investoval při zakoupení a instalaci, brzy či vůbec někdy vrátí.
• Sociální rizika = Ostatní si všímají našich voleb. To nechává prostor pro soudy od naší rodiny, přátel či kolegů, což může vést ke zhoršení reputace. „Když se stanu vegetariánem, nebudou mě ostatní pomlouvat za mými zády?“
• Psychologická rizika = Spolu se ztrátou dobré reputace u ostatních se může pojit i snížení sebevědomí. Zvláště v případech, kdy je jedinec za své proenvironmentální volby kritizován, obtěžován či šikanován. V takové chvíli je snadné sejít z cesty k zelenému chování.
• Časová rizika = Čas, který strávíme plánováním, nemusí vést k očekávaným výsledkům. Někteří lidé nechtějí svůj drahocenný čas plýtvat, když by nemusel vést k tomu, co by rádi.

7) Omezené chování

Mnoho lidí již dělá malé zelené kroky. Ale většina z nich by mohla dělat víc. Jak si pro sebe obhajujeme, že děláme méně než bychom mohli?

• Tokenismus = Jedná se o povrchní až symbolickou snahu chovat se proenvironmentálně. „Recykluji, tak už jsem svou část práce odvedl.“ Často si jedinci vybírají tu nejjednodušší možnou akci, která však není tak efektivní jako jiné, náročnější konání.
• Efekt zpětného nárazu = Po nějaké snaze o zelenější život je často výsledek tohoto chování vyrovnán nazpět navazujícím konáním. Pro příklad lidé, co si kupují vozidla s efektivnějším využíváním paliva, jezdí delší vzdálenosti .

Odkazy

Související stránky

• Proměnné ovlivňující environmentální postoje
• Environmentální hodnotová orientace
• Vliv jedince na klimatické změny

Tato stránka vznikla, či byla výrazně rozšířena v rámci projektu "Odpovědná spotřeba – podklady pro vzdělávání k udržitelnému životnímu stylu“, podpořeného v letech 2018–2021 Technologickou agenturou České republiky. Podrobnosti o projektu.