Společná znalost

Společná znalost (anglicky: common knowledge) se používá jako označení pro znalost, která je všeobecně známá v rámci určitého společenství.

Pojem

Etymologicky je termín vymezen pojmy ,,společná" a ,,znalost". Znalost můžeme chápat jako praktické osvojení a pochopení nějaké informace v určitém myšlenkovém kontextu. Zatímco vymezení ,,společná" závisí vždy na otázce: ,,Komu (je tato znalost společná)?". Může být společná jak téměř celému lidstvu, např. že na obloze je velký žlutý kotouč, z kterého pochází teplo a světlo (i když ani tato znalost není společná nevidomým, pokud neuvěří někomu, kdo jim ji řekne) či znalost společnou jen úzkému okruhu jednotlivců, např. vědcům, kteří se zabývají kvantovou fyzikou nebo jednoduše v rámci rodiny, v níž má každý člen s ostatními společnou znalost o chodu domácnosti, např. kdo má kdy vynést koš.

Pro společnou znalost se v angličtině používá pojem common knowledge. Setkáme se i s pojmy conventional wisdom či general knowledge, přičemž definice jsou různé. Cambridge Dictionary definuje common knowledge jak jako: ,,něco, co je známo mnoha lidem, ale často se oficiálně neoznámilo”, tak v jiném hesle: ,,fakt, který každý ví.”, ke druhé možnosti se kloní i definice na Wikipedii: ,,Společná znalost je znalost, která je známá všem nebo téměř všem, obvykle s odkazem na komunitu, ve které je termín používán” a jako taková je v angličtině většinou chápaná. Její podstatu ale vyjadřuje již řecký pojem axióm, který označuje to, co se považuje za obecně platné a není třeba to dokazovat. S tímto pojmem se pracuje ve filozofii a v logice, např.: a + b = b + a. Společnou znalost můžeme chápat jak jako znalost konkrétního axiómu, tak množinu obecně známých axiómů.

Podobenství o nevidomých a slonovi ukazuje tendenci pokládat omezené znalosti za celou pravdu.

Axióm je základní kámen pro jakékoliv uvažování. Pokud se ukáže, že výchozí axióm neplatí, vše na něm postavené se zhroutí. Vyvrácení axiómu může mít závažné společenské důsledky. Například za tvrzení, že Země obíhá kolem Slunce dříve hrozila smrt, protože se církevní autority obávaly důsledků, které by dekonstrukce axiómu mohla přinést. Společenské rozpaky vzbuzovalo i přijetí Darwinovy koncepce evoluce. Lidské dějiny souvisí s dějinami víry v různé axiómy. Společenské změny jsou často v korelaci s opuštěním starých axiómů a nalezením nových – ať již v náboženství, politice či ve vědě. Prosazení nového myšlení ale nebývá lehké. Podle vědce Maxe Plancka: ,,Nová vědecká pravda nevítězí díky tomu, že přesvědčí své oponenty a přiměje je vidět světlo, ale spíše proto, že její oponenti zemřou a vyroste nová generace, které je už blízká." Etablování nových axiómů trvá často dlouho. Ještě Tomáš Garrigue Masaryk vzpomíná, jak si na něj matky stěžovaly kvůli tomu, že učil jejich děti, že Země obíhá kolem Slunce.

Problematika společné znalosti

Na určitém stupni poznání můžeme začít chápat, že toho, co nevíme je více, než toho, co víme. Věda hledá odpovědi na otázky ale paradoxně čím více jich zodpovídá, tím více nalézá nových. Vědec, který nalezne odpověď na otázku, tak připomíná Hérakla, který sice usekne hydře hlavu, vzápětí ale zjistí, že jí narostly dvě nové.

Dějiny také ukazují jak se dřívější ,,pravdy" v průběhu času ukázaly směšnými (jako zmíněné dogma, že se Slunce točí kolem Země či že Země je placatá). Znalost se vyvíjí a je možné si proto položit otázku, zda se vůbec snažit na nějakém znalostním kánonu společensky shodnout a raději nepřijmout fakt, že každý může mít ,,svoji pravdu". Otázka zda je pravda objektivní (něco, co je skutečně poznatelné) či subjektivní (věcí konsensu a úhlu pohledu) zaměstnává filozofy od dávných dob. Tento problém vystihuje známá Pilátova otázka při rozhovoru s Ježíšem o pravdě: ,,Co je pravda?"

Sokratés na otázku: ,,(...) Jest něco, co znáš?” odpovídá: ,,Ovšem (...) a to mnoho věcí, arci malých.” Relativizovat je možné vše. Napříč dějinami se objevují úvahy o tom, že náš svět není skutečný. Jeden z prvních popisů této myšlenky pochází od čínského filozofa Čuang-c’. V argumentu snícího motýla, konstatuje, že pokud Čuang-c’ spí a má sen, v němž je motýlem, je v něm opravdu motýlem, který si neuvědomuje, že je ve skutečnosti Čuang-c’. Pokud si ale myslí, že bdí a je Čuang-c’, může to znamenat, že je ve skutečnosti motýlem, který má sen, v němž figuruje jako Čuang-c’. Tezi, že je možné, že žijeme v počítačové simulaci propaguje i jeden z nejznámějších filozofů současnosti Nick Bostrom.

I přes uvědomění, že určité axiómy nemusí platit a mohou být časem zpochybněny či vyvráceny, je potřeba nějaké mít a shodnout se na nich. Jsou klíčové nejen pro vědecké poznání ale i pro fungování společnosti. Uvědomění, že nemusí být pravdivé, je ale důležité pro zachování pokory v našem poznání, stejně jako obrana před dogmatismem a pro svobodné vědecké bádání. Podle Karla Poppera: "In so far as a scientific statement speaks about reality, it must be falsifiable: and insofar as it is not falsifiable, it does not speak about reality." (Tedy pokud se vědecké tvrzení týká reality, musí být potenciálně vyvratitelné, a pokud není potenciálně vyvratitelné, nehovoří o realitě).

,,Co je pravda?" Pilát a Ježíš.(Nikolaj Ge. What is truth?)

Bez základní shody na tom, co je obecně platné, není možné ani učit žáky ve škole číst, psát a počítat. Můžeme si například představit, že nějaká ideologie prohlásí, že jazyk i matematika jsou pouze sociální konstrukt, který ospravedlňuje formy útlaku určitých skupin (např. těch, co jazyk dobře neovládají a neumí počítat). Na základě toho vyhlásí, že psaní i či y je pouze věc názoru, stejně jako celá gramatika. A pokud si někdo myslí, že jedna plus jedna jsou tři, je to jeho názor, který je stejně správný jako názor významného matematika. Tato ideologie by možná mnohé svedla, ale vedla by k anarchii. Na základě ní by vyvstala poptávka po silném systému, který by lidem nabídl, že zavede znovu pevné axiómy. Tedy například, že všichni budou muset uznat, že jedna plus jedna rovná se tři. Podobně absurdní tvrzení razil např. komunistický režim. Ale podobný totalitní režim se také zhroutí, protože je založen na špatném axiómu. Náročný společenský experiment proto znovu etabluje původní axióm, že jedna a jedna jsou dvě.

Určitá společná znalost, tvořená z konkrétních všeobecně uznávaných axiómů, je tedy pro normální život nezbytná. Tato znalost je pak něčím, o čem se předpokládá, že se na tom všichni zúčastnění shodnou. Je to společný jazyk dané skupiny (na pozdrav: ,,Dobrý den" každý Čech ví, že se dá odpovědět také slovy dobrý den). Společná znalost se ale mění a vyvíjí. A již určitá nejasnost v její definici ilustruje závažnější otázku, která spočívá v tom, co můžeme v současném informačním chaosu a rozpadu znalostních kánonů v různých odvětvích považovat za společnou znalost dané skupiny a co ne.

Společná znalost se vytrácí

Sousoší Los portadores de la antorcha (nosiči pochodně) symbolizuje předávání znalosti mezi generacemi (mladý muž na koni přijímá ,,pochodeň znalosti" od slábnoucího starce).

Žijeme v období, kdy se rozpadají dřívější pevné celky (rodina, národ, profesní komunity). Kolektivní společenství jsou na ústupu, roste individualizace. S tím se pojí určitý rozpad dřívější obecně sdílené společné znalosti.

Digitální období přináší další možnosti pro růst individualizace. Jedinec již nemusí koukat na seriály v televizi či číst stejné noviny jako všichni, ale může si vybírat z množství YouTube kanálů či internetových blogů. Roste tak diverzita a každý, kdo surfuje na internetu konzumuje trochu něco jiného, protože je trochu jiný. To ale vede také k tomu, že naši kamarádi neviděli stejná videa či nečetli články. Může se proto vytrácet společné téma k hovoru, (pokud každý chce mluvit o tom svém a druhého to nezajímá, protože o tom nic neví a chce mluvit zase o tom svém). I to může být důvodem proč je pocit osamocení v současnosti nejvyšší u mladé generace (která již vyrostla v digitálním světě): ,,,index samoty' měl za celé Spojené státy hodnotu 44, generace Z (věk 18 až 22 let) dosáhla hodnoty 48,3 (...)." V kontextu problematiky společné znalosti je také zajímavé, že jen 66% mladých Američanů (věk 18-24 let) pevně věří, že Země je kulatá.

Rozpad společné znalosti má důsledky v různých oblastech, např.:

• Ve vzdělávání. Učitel neví, co jeho žáci ví a co ne, ve třídách může růst diverzita a internet může posílit Matoušův efekt, tedy, že nejnadanější žáci vědí díky samostudiu mnohem více a ve třídě se nudí, zatímco ti, co neumí využívat nové informační technologie mohou ztrácet přehled o současném světě. Předvídání toho, co ostatní ví je značný problém. Společná znalost se u studentů mění napříč generacemi. Staří učitelé proto mohou mít pocit, že noví žáci vědí méně. Ti ale nemusí mít méně znalostí, pouze mají jiné. Problematika společné znalosti konkrétních skupin, např. studentů je proto zajímavým námětem na výzkum.
• V politice. Politik neví o jaké témata mají jeho voliči zájem, co je jejich problém a jakým jazykem k nim mluvit. Každý mluví ke svému okruhu, přičemž nemusí vůbec tušit jaké problémy trápí jiné. Prohlubuje se názorová propast mezi centrem a periferiemi. Vzhledem k množství informací mohou začít voliči ztrácet přehled i zájem o politiku. O politice je tak těžké i mluvit, protože společná znalost např. jmen ministrů, důležitých jednání atd. se vytrácí.
• v každodenní komunikaci s lidmi z odlišných sociálních prostředí a generací. Mladí lidé pracující na internetu nejsou třeba již vůbec schopni vysvětlit prarodičům, co že to vlastně dělají, protože s nimi postrádají společnou znalost nejen sociálních sítí ale často také internetu a počítačů. A naopak vůbec nemusí rozumět myšlenkovým světům, v nichž starší generace žijí.

Více v článku

• Důsledky rozpadu společné znalosti

Otázka co citovat

Otázka: ,,Co je společná znalost?" souvisí s otázkou: ,,Co citovat a co ne?", která se často řeší v akademickém prostředí. Za opsání cizích myšlenek, bez uvedení původu, hrozí studentům vyloučení ze studia a akademikům konec kariéry. Přičemž není možné vytvořit žádné univerzální pravidlo, kterého by se dalo držet. Citaci každé myšlenky je třeba posuzovat subjektivně s přihlédnutím k danému žánru, dílu a kontextu. Základní pravidlo, které razí přední světové univerzity jako MIT či Princeton je, že pokud se vyskytnou pochyby, zda zdroj citovat, má se citovat. Toto pravidlo ale předpokládá určitou integritu osobnosti, která si klade otázky a pochybuje. Řada studentů ale nemusí pochybovat nikdy a bezskrupulózně opíše cizí práce.

Více o problematice citování v článcích:

• Co citovat a co ne?
• Co citovat v neanonymním zdroji
• Co citovat v anonymním zdroji

Zdroje k dalšímu studiu problematiky

• Massachusetts Institute of Technology. What is Common Knowledge?
• Princeton University. Not-So-Common Knowledge
• Common knowledge na anglické Wikipedii
• Conventional wisdom na anglické Wikipedii

(možno nainstalovat Google translator do Chromu a jeho pomocí anglické stránky přeložit).

Související články

• Co citovat a co ne?
• Co citovat v neanonymním zdroji
• Co citovat v anonymním zdroji
• Důsledky rozpadu společné znalosti

Afiliace

Tento výstup vznikl na Univerzitě Karlově v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2018 – 260 471.