Ekonomická škoda ze znehodnocování životního prostředí: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{studenti VŠE}} | {{studenti VŠE}} | ||
== Historie == | == Historie == | ||
V historii docházelo k oceňování přírodních zdrojů, zejména půdy, podle skutečných a očekávaných výnosů z využívání těchto zdrojů. Neoceňoval se tedy zdroj samotný, ale suma efektů, kterou bylo možné očekávat za dobu využívání tohoto zdroje. V pol. 19.století přichází J.S.Mill s myšlenkou, že přírodní zdroje nejsou využívány jen pro zemědělskou výrobu a k težbě, ale že také vytváří prostředí pro život a uspokojení z hlediska přírodních krás. Klasiční ekonomové vycházejí při oceňování z pracovní teorie hodnoty, podle níž jsou cena a hodnota určeny množstvím práce nutné k vytvoření určité komodity. V pol. 20.století se objevuje Ricardova teorie renty, která je přiznávána majiteli půdy "za užívání původních a nezničitelných sil půdy" (Ricardo, 1956). Marxova ekonomická teorie naopak považovala cenu půdy za iracionální, přírodní zdroje byly viděny jako bezplatné dary společnosti. V centrálně plánovaných ekonomikách bylo Marxovo vyloučení renty a rentních vztahů z cenového systému realizováno, což vedlo k celkově nižším cenám přírodních zdrojů, plýtvavému využívání zdrojů a k devastaci přírody a životního prostředí. Neoklasická ekonomie koncept hodnoty zakládá jednostranně pouze na preferencích jednotlivce. K přírodě přistupuje utilitárně, jako k zásobárně přírodních zdrojů, směňovaných na trzích. Netržními funkcemi přírodního prostředí se nezabývá. Environmentální ekonomie uvažuje vedle užitné hodnoty statku (use value) také neužitnou složku, která se skládá z možnosti ponechání volby (option value), hodnoty odkazu (bequest value) a existenční hodnoty (existence value).<ref>Seják a kol.Oceňování pozemků a přírodních zdrojů</ref> <br><br>Pojem | V historii docházelo k oceňování přírodních zdrojů, zejména půdy, podle skutečných a očekávaných výnosů z využívání těchto zdrojů. Neoceňoval se tedy zdroj samotný, ale suma efektů, kterou bylo možné očekávat za dobu využívání tohoto zdroje. V pol. 19.století přichází J.S.Mill s myšlenkou, že přírodní zdroje nejsou využívány jen pro zemědělskou výrobu a k težbě, ale že také vytváří prostředí pro život a uspokojení z hlediska přírodních krás. Klasiční ekonomové vycházejí při oceňování z pracovní teorie hodnoty, podle níž jsou cena a hodnota určeny množstvím práce nutné k vytvoření určité komodity. V pol. 20.století se objevuje Ricardova teorie renty, která je přiznávána majiteli půdy "za užívání původních a nezničitelných sil půdy" (Ricardo, 1956). Marxova ekonomická teorie naopak považovala cenu půdy za iracionální, přírodní zdroje byly viděny jako bezplatné dary společnosti. V centrálně plánovaných ekonomikách bylo Marxovo vyloučení renty a rentních vztahů z cenového systému realizováno, což vedlo k celkově nižším cenám přírodních zdrojů, plýtvavému využívání zdrojů a k devastaci přírody a životního prostředí. Neoklasická ekonomie koncept hodnoty zakládá jednostranně pouze na preferencích jednotlivce. K přírodě přistupuje utilitárně, jako k zásobárně přírodních zdrojů, směňovaných na trzích. Netržními funkcemi přírodního prostředí se nezabývá. Environmentální ekonomie uvažuje vedle užitné hodnoty statku (use value) také neužitnou složku, která se skládá z možnosti ponechání volby (option value), hodnoty odkazu (bequest value) a existenční hodnoty (existence value).<ref>Seják a kol.Oceňování pozemků a přírodních zdrojů</ref> | ||
== <br><br>Pojem == | |||
Ekonomická škoda ze znehodnocování životního prostředí představuje ekonomický dopad znehodnocování životního prostředí, které pocítí různé ekonomické subjekty. Představuje vlastně ekonomickou interpretaci negativních externalit. Celková ekonomická škoda je částí celkových environmentálních nákladů a skládá se z následujících komponent: - ekonomická ztráta ze znehodnocování životního prostředí - představuje hodnoty, které z důvodu znehodnoceného životního prostředí nebyly vyprodukovány, a tudíž nemohou být ani spotřebovány (např. ušlá zemědělská produkce v důsledku znečištění půdy škodlivinami) - náklady na odstranění/zmírnění negativních důsledků znehodnocování životního prostředí - náklady na odstranění/zmírnění již vzniklých škod (např. zvýšené náklady na léčbu obyvatel z oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší) - náklady vyhnutí se negativním důsledkům znehodnocování životního prostředí - náklady na předejití následků možného znehodnocení (např. školení zaměstnanců o bezpečnosti práce) <ref>P.Šauer.Introduction to environmentl economics and policy</ref> | Ekonomická škoda ze znehodnocování životního prostředí představuje ekonomický dopad znehodnocování životního prostředí, které pocítí různé ekonomické subjekty. Představuje vlastně ekonomickou interpretaci negativních externalit. Celková ekonomická škoda je částí celkových environmentálních nákladů a skládá se z následujících komponent: - ekonomická ztráta ze znehodnocování životního prostředí - představuje hodnoty, které z důvodu znehodnoceného životního prostředí nebyly vyprodukovány, a tudíž nemohou být ani spotřebovány (např. ušlá zemědělská produkce v důsledku znečištění půdy škodlivinami) - náklady na odstranění/zmírnění negativních důsledků znehodnocování životního prostředí - náklady na odstranění/zmírnění již vzniklých škod (např. zvýšené náklady na léčbu obyvatel z oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší) - náklady vyhnutí se negativním důsledkům znehodnocování životního prostředí - náklady na předejití následků možného znehodnocení (např. školení zaměstnanců o bezpečnosti práce) <ref>P.Šauer.Introduction to environmentl economics and policy</ref> | ||
<br>Stanovení výše škody | == <br>Stanovení výše škody == | ||
Pro stanovení výše ekonomické škody ze znehodnocování životního prostředí neexistuje jednoznačný postup, přesto je stanovení její výše potřebné v celé řadě oblastí (stanovení výše daní a poplatků, efektivní využití přírodních zdrojů, CBA, EIA, environmentální politika, soudní spory, restituce, makroekonomické indikátory aj.). Pokusy o vyčíslení ekonomických škod pozorujeme od 70.let zejména v případě ekologických katastrof (např.ropných skvrnách) a při pokusech vyčíslit škodu realizací nějakého projektu (např. v roce 1972 autoři A.C.Fischer a Ch.Cicchetti v American Economic Review počítali ztráty rekreační hodnoty v případě realizace přehrady v Hell's Canyon v USA).<ref>Stale Navrud, R.Ready: Environmental Value Transfer: Issues and Method</ref> | |||
=== Metody oceňování === | |||
<br>Metody rozdělujeme na tržní a netržní. <br> <br> <br> <br> Pojem ekonomického oceňování či ekonomické hodnoty vychází podle neoklasické teorie z ochoty jednotlivce platit (WTP - willingness to pay) za vyloučení nějakých nákladů (např. rizik plynoucích ze zhoršeného zdravotního prostředí). Alternativním přístupem ke zjištění peněžně vyjádřených osobních preferencí je tzv. ochota přijímat (WTA - wilingness to accept) kompenzaci za zhoršené životní prostředí. Donedávna se předpokládalo, že rozdíl mezi oběma přístupy je malý, ale z empirických studií vyplývá, že WTP se obecně ukazuje mnohem menší něž WTA. Obě tato peněžní měřítka změny blahobytu jednotlivce, vyplývající ze změny kvality životního prostředí, ekonomové v tržních ekonomikách nazývají celkovou ekonomickou hodnotou změny kvality prostředí pro jednotlivce. Ekonomická hodnota statku je pak součtem ochot jednotlivců platit za tento statek. Jde o antropogenní přístup, odvození probíhá na základě jednotlivých lidských preferencích. V úvahu se bere pouze poptávka po statku.Tento koncept má dva hlavní problémy. Prvně nebere v úvahu dlouhodobější horizont - bere v úvahu preference současné generace bez ohledu na generace příští. Druhým problémem je předpoklad schopností platit, neboli je podmíněna rozdělováním důchodu ve společnosti. Dá se ale předpokládat, že ochota platit za životní prostředí bude u chudších lidí menší než u ostatních.<br> Seják a kol.Oceňování pozemků a přírodních zdrojů<br> <br>Oceňení přírodního zdroje - 3 způsoby:<br>odvození od ceny jiného podobného statku - metoda komparativní<br>podle nákladů, které bylo třeba vynaložit na jeho získání - nákladová metoda<br>podle užitečných efektů, které zdroj poskytuje - metoda výnosová<br> - nejvíce používaná<br> - oceňuje službu přírodního zdroje jako sumu diskontovaných budoucích čistých ekonomických efektů za dobu používání zdroje netržní:<br>rostoucí intenzita využívání přírodních zdrojů vedla ke změně pohledu na tyto statky. Přírodní prostředí, přírodní zdroje a celý globální ekosystém se staly vzácnými ekonomickými statky, které již nadále nemohou být využívány jako volně přístupné a bezplatné. Nelze ani vystačit s tradičním utilitaristickým přístupem, podle něhož základem ceny je přímý užitek pro jednotlivce.<br>Přírodní statky mají často charakter veřejných statků, charakterizovaných zejména nevylučitelností jednotlivců ze spotřeby. Lidské činnosti zase produkují externality, a jako takové je ekonomika nevztahuje automaticky do svého rámce. To jsou dvě hlavní těžkosti při posuzování hodnoty přírodních statků. <br> <br> Kapitál:<br>člověkem vytvořený kapitál<br>kriticky ohrožený kapitál (ozónová vrstva, globální klima, biodiverzita, globální ekosystém Země, jednotlivé regionální ekosystémy) – složen z významných částí přírody, které tvoří základní podmínky života a nelze je nahradit člověkem vytvořeným kapitálem. tento kapitál je nenahraditelný a proto je jeho cena vysoká – stojí nad systémem oceňování<br>ostatní přírodní kapitál – obnovitelné přírodní zdroje, některé neobnovitelné minerální a fosilní zdroje, které lze částečně vyčerpat nebo nahradit člověkem vytvořeným kapitálem. <br> <br> <references /> | |||
Verze z 18. 5. 2010, 13:28
Tento článek je součástí práce studentů VŠE ve školním roce 2009/10.
Upozornění pro tvůrce stránek - sledujte diskusní stránku k tomuto článku - tam naleznete připomínky pedagogů.
.
Historie
V historii docházelo k oceňování přírodních zdrojů, zejména půdy, podle skutečných a očekávaných výnosů z využívání těchto zdrojů. Neoceňoval se tedy zdroj samotný, ale suma efektů, kterou bylo možné očekávat za dobu využívání tohoto zdroje. V pol. 19.století přichází J.S.Mill s myšlenkou, že přírodní zdroje nejsou využívány jen pro zemědělskou výrobu a k težbě, ale že také vytváří prostředí pro život a uspokojení z hlediska přírodních krás. Klasiční ekonomové vycházejí při oceňování z pracovní teorie hodnoty, podle níž jsou cena a hodnota určeny množstvím práce nutné k vytvoření určité komodity. V pol. 20.století se objevuje Ricardova teorie renty, která je přiznávána majiteli půdy "za užívání původních a nezničitelných sil půdy" (Ricardo, 1956). Marxova ekonomická teorie naopak považovala cenu půdy za iracionální, přírodní zdroje byly viděny jako bezplatné dary společnosti. V centrálně plánovaných ekonomikách bylo Marxovo vyloučení renty a rentních vztahů z cenového systému realizováno, což vedlo k celkově nižším cenám přírodních zdrojů, plýtvavému využívání zdrojů a k devastaci přírody a životního prostředí. Neoklasická ekonomie koncept hodnoty zakládá jednostranně pouze na preferencích jednotlivce. K přírodě přistupuje utilitárně, jako k zásobárně přírodních zdrojů, směňovaných na trzích. Netržními funkcemi přírodního prostředí se nezabývá. Environmentální ekonomie uvažuje vedle užitné hodnoty statku (use value) také neužitnou složku, která se skládá z možnosti ponechání volby (option value), hodnoty odkazu (bequest value) a existenční hodnoty (existence value).[1]
Pojem
Ekonomická škoda ze znehodnocování životního prostředí představuje ekonomický dopad znehodnocování životního prostředí, které pocítí různé ekonomické subjekty. Představuje vlastně ekonomickou interpretaci negativních externalit. Celková ekonomická škoda je částí celkových environmentálních nákladů a skládá se z následujících komponent: - ekonomická ztráta ze znehodnocování životního prostředí - představuje hodnoty, které z důvodu znehodnoceného životního prostředí nebyly vyprodukovány, a tudíž nemohou být ani spotřebovány (např. ušlá zemědělská produkce v důsledku znečištění půdy škodlivinami) - náklady na odstranění/zmírnění negativních důsledků znehodnocování životního prostředí - náklady na odstranění/zmírnění již vzniklých škod (např. zvýšené náklady na léčbu obyvatel z oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší) - náklady vyhnutí se negativním důsledkům znehodnocování životního prostředí - náklady na předejití následků možného znehodnocení (např. školení zaměstnanců o bezpečnosti práce) [2]
Stanovení výše škody
Pro stanovení výše ekonomické škody ze znehodnocování životního prostředí neexistuje jednoznačný postup, přesto je stanovení její výše potřebné v celé řadě oblastí (stanovení výše daní a poplatků, efektivní využití přírodních zdrojů, CBA, EIA, environmentální politika, soudní spory, restituce, makroekonomické indikátory aj.). Pokusy o vyčíslení ekonomických škod pozorujeme od 70.let zejména v případě ekologických katastrof (např.ropných skvrnách) a při pokusech vyčíslit škodu realizací nějakého projektu (např. v roce 1972 autoři A.C.Fischer a Ch.Cicchetti v American Economic Review počítali ztráty rekreační hodnoty v případě realizace přehrady v Hell's Canyon v USA).[3]
Metody oceňování
Metody rozdělujeme na tržní a netržní.
Pojem ekonomického oceňování či ekonomické hodnoty vychází podle neoklasické teorie z ochoty jednotlivce platit (WTP - willingness to pay) za vyloučení nějakých nákladů (např. rizik plynoucích ze zhoršeného zdravotního prostředí). Alternativním přístupem ke zjištění peněžně vyjádřených osobních preferencí je tzv. ochota přijímat (WTA - wilingness to accept) kompenzaci za zhoršené životní prostředí. Donedávna se předpokládalo, že rozdíl mezi oběma přístupy je malý, ale z empirických studií vyplývá, že WTP se obecně ukazuje mnohem menší něž WTA. Obě tato peněžní měřítka změny blahobytu jednotlivce, vyplývající ze změny kvality životního prostředí, ekonomové v tržních ekonomikách nazývají celkovou ekonomickou hodnotou změny kvality prostředí pro jednotlivce. Ekonomická hodnota statku je pak součtem ochot jednotlivců platit za tento statek. Jde o antropogenní přístup, odvození probíhá na základě jednotlivých lidských preferencích. V úvahu se bere pouze poptávka po statku.Tento koncept má dva hlavní problémy. Prvně nebere v úvahu dlouhodobější horizont - bere v úvahu preference současné generace bez ohledu na generace příští. Druhým problémem je předpoklad schopností platit, neboli je podmíněna rozdělováním důchodu ve společnosti. Dá se ale předpokládat, že ochota platit za životní prostředí bude u chudších lidí menší než u ostatních.
Seják a kol.Oceňování pozemků a přírodních zdrojů
Oceňení přírodního zdroje - 3 způsoby:
odvození od ceny jiného podobného statku - metoda komparativní
podle nákladů, které bylo třeba vynaložit na jeho získání - nákladová metoda
podle užitečných efektů, které zdroj poskytuje - metoda výnosová
- nejvíce používaná
- oceňuje službu přírodního zdroje jako sumu diskontovaných budoucích čistých ekonomických efektů za dobu používání zdroje netržní:
rostoucí intenzita využívání přírodních zdrojů vedla ke změně pohledu na tyto statky. Přírodní prostředí, přírodní zdroje a celý globální ekosystém se staly vzácnými ekonomickými statky, které již nadále nemohou být využívány jako volně přístupné a bezplatné. Nelze ani vystačit s tradičním utilitaristickým přístupem, podle něhož základem ceny je přímý užitek pro jednotlivce.
Přírodní statky mají často charakter veřejných statků, charakterizovaných zejména nevylučitelností jednotlivců ze spotřeby. Lidské činnosti zase produkují externality, a jako takové je ekonomika nevztahuje automaticky do svého rámce. To jsou dvě hlavní těžkosti při posuzování hodnoty přírodních statků.
Kapitál:
člověkem vytvořený kapitál
kriticky ohrožený kapitál (ozónová vrstva, globální klima, biodiverzita, globální ekosystém Země, jednotlivé regionální ekosystémy) – složen z významných částí přírody, které tvoří základní podmínky života a nelze je nahradit člověkem vytvořeným kapitálem. tento kapitál je nenahraditelný a proto je jeho cena vysoká – stojí nad systémem oceňování
ostatní přírodní kapitál – obnovitelné přírodní zdroje, některé neobnovitelné minerální a fosilní zdroje, které lze částečně vyčerpat nebo nahradit člověkem vytvořeným kapitálem.