Vlastnická práva a ochrana životního prostředí

„Předmětem politické ekonomie od vzniku a počátku této vědní disciplíny nejsou jen vztahy vznikající v procesu výroby mezi lidmi, ale i jejich vztahy k přírodě. Přírodní podmínky jsou základem života i významným činitelem sociálně ekonomického rozvoje. Vzájemné interakce mezi přírodním prostředím a ekonomickými aktivitami se dostávají do popředí zájmu ekonomického výzkumu i hospodářsko politické praxe, když jak přírodní suroviny, minerály, zásoby energie, tak čistý vzduch a voda či krása krajiny přestávají být volnými neomezenými statky a stávají se statky vzácnými a nedostatkovými.“

S postupným rozvojem společnosti se přírodní statky a přírodní zdroje stávaly statky a zdroji vzácnými a omezenými. Dokud zdroje nebyly omezené a vzácné, tak definice vlastnických práv k přírodním statkům a zdrojům nebyla tolik potřebná. Až v situaci, kdy existovalo mnoho alternativních, navzájem si konkurujících, využití přírodních statků bylo nutné definovat vlastnická práva k těmto statkům, aby nedocházelo ke konfliktům a k ničení životního prostředí. Vlastnická práva mají nejen rozměr právní, ale také ekonomický a sociální.

Co je to vlastně vlastnictví, přesně vlastnické (dispoziční) právo?

Vlastnické právo je vymezeno několika podmínkami a to:

• právně určenými normami, které definují povolené užívání věci a souhrn zákazů, jenž definují, jak se věci nesmí užívat
• oprávnění zabránit jiným danou věc užívat nebo vymezit pravidla, za kterých ji jiní mohou užívat
• oprávnění vlastnická práva prodat

Vlastnické právo je tedy výsadní, vynutitelná a převoditelná. Jedná se o individuální právo vlastníka věc držet, nakládat s ní a čerpat z jejích plodů bez ohledu na ostatní. Právě díky těmto vlastnostem si lidé cení svého majetku (vlastnictví) a snaží se zvyšovat jeho hodnotu, aby přinesl co největší užitek svému majiteli. Žádný z racionálně uvažujících vlastníků nechce hodnotu svého majetku snižovat nebo dokonce majetek vědomě ničit. Konkrétní forma vlastnických práv k enviromentální statkům a zdrojům může ovlivnit způsob jejich užívání a zacházení s nimi. Právní úpravou vlastnických práv se zabývají zákonodárci každé země, ale nikde není psáno, jakými principy se řídí naši zákonodárci a jaké jsou jejich opravdové pohnutky.

Veřejné a soukromé statky

S postupem doby, kdy si lidé chtěli přivlastňovat určité,nové, statky a zdroje, mezi nimi i statky enviromentální, společnost narazila na další problém. Tato sporná otázka poukazuje na charakteristiky některých z enviromentálních statků a přírodních zdrojů, ty jsou ze své povahy nerivalitní a nevylučitelné ze spotřeby. Tyto dvě vlastnosti znesnadňují efektivní využívání jak přírodních zdrojů, tak enviromentálních statků jednotlivci (soukromími subjekty). Podle kombinací těchto dvou vlastností můžeme rozlišit veřejné statky a soukromé statky. Z níže uvedených definic vyplívá, že pro každou skupinu statků může být vhodnější jiná forma vlastnictví.

Veřejné statky

Mezi základní charakteristiky veřejných statků patří nerivalita ve spotřebě, z čehož vyplívá, že pokud statek využívá jedna osoba (spotřebitel), tak osoba další není ve své spotřebě nijak omezena. Dále je technicky nemožné nebo příliš nákladné zabránit neplatícím spotřebitelům ve spotřebě daného statku, tzn. nevylučitelnost ze spotřeby Mnoho enviromentálních statků se vyznačuje nerivalitou a nevylučitelností ze spotřeby, proto je nutná určitá forma státní regulace.

Soukromé statky

Mezi základní charakteristiky soukromých statků, pak naopak logicky patří rivalita ve spotřebě, což znamená, že pokud statek užívá (spotřebovává) jedna osoba (spotřebitel), tak statek není k užívání přístupný nikomu jinému. Dále je možné vyloučit ze spotřeby statku neplatící spotřebitele, ať už prostřednictvím cen či technicky.

Společné vlastnictví

Určité statky jsou předmětem společného vlastnictví ze svobodného rozhodnutí lidí, nikoli z donucení. Lidé v těchto případech dospěli k závěru, že společné vlastnictví statku nebo zdroje bude vhodnější a mnohdy efektivnější než vlastnění statku či zdroje jednou jedinou osobou, která by pak měla monopol na užívání statku. Nejlépe se tato situace ilustruje na případě silnic.V mnoha situacích jednoduše nelze zařídit výlučnost v užívání majetku, tak není jiné volby než výkon vlastnických práv svěřit do rukou vlády. Tento postup je v největší míře používán u vodních toků a ovzduší.

Takto vybraný vlastník má oprávnění k určení pravidel pro užívání statků a zdrojů, které má formálně v držení, ale které mají sloužit všem. V případě, že takováto pravidla skutečně stanoví, tak hovoříme o omezeném společném vlastnictví, případně o veřejném vlastnictví.

V případě, kdy nejsou nastavena regulační pravidla hovoříme o neomezeném společném vlastnictví. Nekontrolované a neregulované čerpání přírodních statků a zdrojů, hlavně těch vyčerpatelných, pramenící z nejasně vymezených vlastnických práv a jejich vynucování, pak může vést k jejich nadměrnému čerpání, poškozování a nakonec i ke zničení, popřípadě vyčerpání statku či zdroje. Mnoho živočišných a rostlinných druhů bylo člověkem vyhubeno právě proto, že neměly konkrétního majitele. Tuto situaci nejlépe vystihuje teorie tragédie obecní pastviny. V souvislosti s existencí společného vlastnictví (veřejných statků) se touto teorií jako první zabýval Garret Hardin.

S existencí veřejných statků je také spojena teorie tržního selhání. Nejasně nebo nijak definovaná vlastnická práva k veřejným statkům neumožňují zprostředkování užitků těchto statků trhem a zároveň jejich charakteristiky (viz výše) nedovolují volně působit cenovému mechanismu. Kromě veřejných statků se na existenci tržního selhání podílí rovněž externality. Také externí efekty, které mají podobu pozitivních externalit a negativních extarnalit, mají své kořeny v nejasně nebo špatně definovaných vlastnických právech.