Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Propojení morální a environmentální výchovy/Milgramovy experimenty – modelový příklad výzkumného nástroje: Porovnání verzí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
 
(Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
Psycholog Stanley Milgram (2005<ref>MILGRAM, S. Obedience to Authority. new ed. UK: Pinter & Martin Ltd., 2005. ISBN 9780953096473.
Psycholog '''[[wikipedia:cs:Stanley Milgram|Stanley Milgram]]''' (2005<ref name="MILGRAM">MILGRAM, S. Obedience to Authority. new ed. UK: Pinter & Martin Ltd., 2005. ISBN 9780953096473.
</ref> a 2008<ref>MILGRAM, S.  The Perils of Obedience. [on-line]. 2008. [Cit. 12. 9. 2008]. Dostupné na http://www.age-of-the-sage.org/psychology/milgram_perils_authority_1974.html</ref>) zkoumal v 70. letech 20. století slepou poslušnost, která měla v období druhé světové války tak fatální následky. Výzkumným nástrojem se stal tzv. Milgramův experiment (obr. 1). Lidé ovládající elektrický zdroj netušili, že jde pouze o simulaci, a přesto 50 – 65 % (v Německu dokonce 85 %) pokusných osob (S) se řídilo příkazy experimentátora až do samotného konce: člověku za zástěnou poslalo smrtelnou dávku elektrického proudu (Milgram, 2005)<ref>
</ref> a 2008<ref>MILGRAM, S.  The Perils of Obedience. [on-line]. 2008. [Cit. 12. 9. 2008]. Dostupné na http://www.age-of-the-sage.org/psychology/milgram_perils_authority_1974.html</ref>) zkoumal v 70. letech 20. století slepou poslušnost, která měla v období druhé světové války tak fatální následky. Výzkumným nástrojem se stal tzv. [[wikipedia:cs:Milgramův experiment|Milgramův experiment]] (obr. 1). Lidé ovládající elektrický zdroj netušili, že jde pouze o simulaci, a přesto 50–65 % (v Německu dokonce 85 %) pokusných osob (S) se řídilo příkazy experimentátora až do samotného konce: člověku za zástěnou poslalo smrtelnou dávku elektrického proudu (Milgram, 2005)<ref name="MILGRAM"></ref>.
MILGRAM, S. Obedience to Authority. new ed. UK: Pinter & Martin Ltd., 2005. ISBN 9780953096473.</ref>.


Obrázek 1. Schéma znázorňující Milgramovy experimenty. E – experimentátor, S – účastník experimentu (např. student) a A – herec (z angl.: actor). Experimentátor (E) se vahou své autority snažil přimět obyčejné lidi – studenty (S), aby manipulovali přístrojem, o němž věřili, že dává nevinným lidem stále silnější elektrické šoky. „Oběti“ – ve skutečnosti herci (A) simulovaly za zástěnou bolest křikem a posléze i smrt ztichnutím. Účastník experimentu (S) se domnívá, že A je také účastník experimentu a že jejich role byly určeny náhodně. Většina S pokračovala v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. (Zdroj obrázku http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Milgram_Experiment_v2.png. [Citace 10. 1. 2006])
[[File:Milgram Experiment v2.png|150px]]


S. Milgram doložil, že výsledky (tj. zabít x nezabít) nejsou závislé na pohlaví, věku, vzdělání, víře, lokalitě ani kultivovanosti. Dále studoval osoby, které, i za cenu ztráty práce a výdělku, odmítly pokračovat v experimentu. Zjistil jedinou významnou závislost, závislost na výchově v dětství. Lidé, kteří se dokázali vzepřít, zažili v dětství a dospívání relativně přísnou, ale spravedlivou výchovu založenou na pravidlech určovaných dospělými, o nichž ale bylo možné diskutovat. Lidé z rodin příliš autoritativních, stejně jako lidé z rodin příliš liberálních se vzepřít nedokázali – pokračovali v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. Největší roli při formování charakteru hraje rodina (Milgram, 2005). Lze přepokládat, že na druhém místě by mohla být škola (tento předpoklad byl v práci výzkumně potvrzen viz viz Jančaříková, 2008).
'''Obrázek 1.''' Schéma znázorňující Milgramovy experimenty. E – experimentátor, S – účastník experimentu (např. student) a A – herec (z angl.: actor). Experimentátor (E) se vahou své autority snažil přimět obyčejné lidi – studenty (S), aby manipulovali přístrojem, o němž věřili, že dává nevinným lidem stále silnější elektrické šoky. „Oběti“ – ve skutečnosti herci (A) simulovaly za zástěnou bolest křikem a posléze i smrt ztichnutím. Účastník experimentu (S) se domnívá, že A je také účastník experimentu a že jejich role byly určeny náhodně. Většina S pokračovala v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou.


Proč se tak vysoké procento účastníků (S) z Milgramových experimentů včas nezastavilo? Zdá se, že úvaha „šéf mi poručil, musím poslechnout, zodpovědnost ponese on“ zrcadlí jakési hluboce zakořeněné schéma lidského chování. Problém: „Kdo nese odpovědnost za nemorální chování – ten, kdo rozkaz vydal, nebo ten, kdo ho vykonal?“ řešili lidé odpradávna. Najdeme ho např. v biblickém příběhu Danielových přátel a ohnivé pece – boží trest za vhození tří nevinných mládenců do ohně nedopadl na krále, který rozkaz vydal, ale na vojáky, kteří králův rozkaz vykonali.<ref>Toto téma doplňuje rozbor vybraných biblických příběhů Purim, pijme do němoty! (Jančaříková, 2006).</ref><ref></ref>
S. Milgram doložil, že výsledky (tj. zabít x nezabít) nejsou závislé na pohlaví, věku, vzdělání, víře, lokalitě ani kultivovanosti. Dále studoval osoby, které, i za cenu ztráty práce a výdělku, odmítly pokračovat v experimentu. Zjistil jedinou významnou závislost, závislost na výchově v dětství. Lidé, kteří se dokázali vzepřít, zažili v dětství a dospívání relativně přísnou, ale spravedlivou výchovu založenou na pravidlech určovaných dospělými, o nichž ale bylo možné diskutovat. Lidé z rodin příliš autoritativních, stejně jako lidé z rodin příliš liberálních se vzepřít nedokázali – pokračovali v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. Největší roli při formování charakteru hraje rodina (Milgram, 2005)<ref name="MILGRAM"/>. Lze přepokládat, že na druhém místě by mohla být škola (tento předpoklad byl v práci výzkumně potvrzen viz viz Jančaříková, 2008)<ref> JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Environmentální výchova na prvním stupni ZŠ. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. Dostupný z WWW: <http://cevv-uk-pedf.blog.cz/>.</ref><ref> JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Přílohy disertační práce. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. Dostupný z WWW: <http://cevv-uk-pedf.blog.cz/>.</ref>.
 
Proč se tak vysoké procento účastníků (S) z Milgramových experimentů včas nezastavilo? Zdá se, že úvaha „šéf mi poručil, musím poslechnout, zodpovědnost ponese on“ zrcadlí jakési hluboce zakořeněné schéma lidského chování. Problém: „Kdo nese odpovědnost za nemorální chování – ten, kdo rozkaz vydal, nebo ten, kdo ho vykonal?“ řešili lidé odpradávna. Najdeme ho např. v biblickém příběhu Danielových přátel a ohnivé pece – boží trest za vhození tří nevinných mládenců do ohně nedopadl na krále, který rozkaz vydal, ale na vojáky, kteří králův rozkaz vykonali.<ref>Toto téma doplňuje rozbor vybraných biblických příběhů Purim, pijme do němoty! (Jančaříková, 2006).</ref>


Na Milgramovy experimenty navázali další psychologové s podobnými experimenty. Všechny tyto výzkumy nasvědčují skutečnosti, že přibližně polovina lidstva se z nezralé představy, že odpovědnost leží (pouze) na tom, kdo vydal příkaz (heteronomního chování) nevymanila ani v dospělosti.
Na Milgramovy experimenty navázali další psychologové s podobnými experimenty. Všechny tyto výzkumy nasvědčují skutečnosti, že přibližně polovina lidstva se z nezralé představy, že odpovědnost leží (pouze) na tom, kdo vydal příkaz (heteronomního chování) nevymanila ani v dospělosti.


Dnes existuje celá řada unifikovaných testů morálních postojů. V zahraničí je vůbec nejčastěji užíván Restův DIT (Defining Issues Test, Rest 1979)<ref></ref>. Méně se uplatňují testy: Kohlbergův MJI (Moral Judgement Interwiev, Colby et al. 1987)<ref></ref> a jeho modifikace, Gibbsův test SRM (Sociomoral Reflection Measure, Gibbs 1992)<ref></ref>. V evropských zemích je užíván zejména Lindův test MJT (Moral Judgement Test, Lind 1978, 1985, 1995)<ref></ref>. Je však nutno uvést, že ačkoli jsou tyto testy založeny na společném principu (předkládají morální dilema), zjišťují obvykle něco jiného. DIT měří pouze morální postoje, MJI smíšeně morální kompetenci a morální postoje, SRM převážně morální postoje a částečně morální kompetenci, MJT měří čistě morální kompetenci (Slováčková, 2001)<ref>SLOVÁČKOVÁ, B. Morální kompetence a morální postoje u studentů lékařské fakulty
Dnes existuje celá řada unifikovaných testů morálních postojů. V zahraničí je vůbec nejčastěji užíván Restův DIT <ref>[[wikipedia:en:Defining Issues Test|Defining Issues Test]], Rest 1979</ref>. Méně se uplatňují testy: Kohlbergův MJI <ref>Moral Judgement Interwiev, Kohlberg, Lawrence (1958). "The Development of Modes of Thinking and Choices in Years 10 to 16". Ph. D. Dissertation, University of Chicago.</ref> a jeho modifikace, Gibbsův test SRM <ref>Sociomoral Reflection Measure, Gibbs 1992</ref>. V evropských zemích je užíván zejména Lindův test MJT <ref>Moral Judgement Test, Lind 1978, 1985, 1995</ref>. Je však nutno uvést, že ačkoli jsou tyto testy založeny na společném principu (předkládají morální dilema), zjišťují obvykle něco jiného. DIT měří pouze morální postoje, MJI smíšeně morální kompetenci a morální postoje, SRM převážně morální postoje a částečně morální kompetenci, MJT měří čistě morální kompetenci (Slováčková, 2001)<ref>SLOVÁČKOVÁ, B. Morální kompetence a morální postoje u studentů lékařské fakulty
Univerzity Karlovy v Hradci Králové. [on-line]. Psychiatrie 30. 4. 2001. [Cit. 30. 7. 2008]. Dostupné na http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH201/04.htm</ref>.
Univerzity Karlovy v Hradci Králové. [on-line]. Psychiatrie 30. 4. 2001. [Cit. 30. 7. 2008]. Dostupné na http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH201/04.htm</ref>.
==Poznámky==
==Poznámky==
<references/>
<references/>
[[Kategorie:Propojení morální a environmentální výchovy]]
[[Kategorie:Propojení morální a environmentální výchovy]]
[[Kategorie:Učebnice Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy]]
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}

Aktuální verze z 3. 5. 2016, 10:53

Psycholog Stanley Milgram (2005[1] a 2008[2]) zkoumal v 70. letech 20. století slepou poslušnost, která měla v období druhé světové války tak fatální následky. Výzkumným nástrojem se stal tzv. Milgramův experiment (obr. 1). Lidé ovládající elektrický zdroj netušili, že jde pouze o simulaci, a přesto 50–65 % (v Německu dokonce 85 %) pokusných osob (S) se řídilo příkazy experimentátora až do samotného konce: člověku za zástěnou poslalo smrtelnou dávku elektrického proudu (Milgram, 2005)[1].

Obrázek 1. Schéma znázorňující Milgramovy experimenty. E – experimentátor, S – účastník experimentu (např. student) a A – herec (z angl.: actor). Experimentátor (E) se vahou své autority snažil přimět obyčejné lidi – studenty (S), aby manipulovali přístrojem, o němž věřili, že dává nevinným lidem stále silnější elektrické šoky. „Oběti“ – ve skutečnosti herci (A) simulovaly za zástěnou bolest křikem a posléze i smrt ztichnutím. Účastník experimentu (S) se domnívá, že A je také účastník experimentu a že jejich role byly určeny náhodně. Většina S pokračovala v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou.

S. Milgram doložil, že výsledky (tj. zabít x nezabít) nejsou závislé na pohlaví, věku, vzdělání, víře, lokalitě ani kultivovanosti. Dále studoval osoby, které, i za cenu ztráty práce a výdělku, odmítly pokračovat v experimentu. Zjistil jedinou významnou závislost, závislost na výchově v dětství. Lidé, kteří se dokázali vzepřít, zažili v dětství a dospívání relativně přísnou, ale spravedlivou výchovu založenou na pravidlech určovaných dospělými, o nichž ale bylo možné diskutovat. Lidé z rodin příliš autoritativních, stejně jako lidé z rodin příliš liberálních se vzepřít nedokázali – pokračovali v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. Největší roli při formování charakteru hraje rodina (Milgram, 2005)[1]. Lze přepokládat, že na druhém místě by mohla být škola (tento předpoklad byl v práci výzkumně potvrzen viz viz Jančaříková, 2008)[3][4].

Proč se tak vysoké procento účastníků (S) z Milgramových experimentů včas nezastavilo? Zdá se, že úvaha „šéf mi poručil, musím poslechnout, zodpovědnost ponese on“ zrcadlí jakési hluboce zakořeněné schéma lidského chování. Problém: „Kdo nese odpovědnost za nemorální chování – ten, kdo rozkaz vydal, nebo ten, kdo ho vykonal?“ řešili lidé odpradávna. Najdeme ho např. v biblickém příběhu Danielových přátel a ohnivé pece – boží trest za vhození tří nevinných mládenců do ohně nedopadl na krále, který rozkaz vydal, ale na vojáky, kteří králův rozkaz vykonali.[5]

Na Milgramovy experimenty navázali další psychologové s podobnými experimenty. Všechny tyto výzkumy nasvědčují skutečnosti, že přibližně polovina lidstva se z nezralé představy, že odpovědnost leží (pouze) na tom, kdo vydal příkaz (heteronomního chování) nevymanila ani v dospělosti.

Dnes existuje celá řada unifikovaných testů morálních postojů. V zahraničí je vůbec nejčastěji užíván Restův DIT [6]. Méně se uplatňují testy: Kohlbergův MJI [7] a jeho modifikace, Gibbsův test SRM [8]. V evropských zemích je užíván zejména Lindův test MJT [9]. Je však nutno uvést, že ačkoli jsou tyto testy založeny na společném principu (předkládají morální dilema), zjišťují obvykle něco jiného. DIT měří pouze morální postoje, MJI smíšeně morální kompetenci a morální postoje, SRM převážně morální postoje a částečně morální kompetenci, MJT měří čistě morální kompetenci (Slováčková, 2001)[10].

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 MILGRAM, S. Obedience to Authority. new ed. UK: Pinter & Martin Ltd., 2005. ISBN 9780953096473.
  2. ↑ MILGRAM, S. The Perils of Obedience. [on-line]. 2008. [Cit. 12. 9. 2008]. Dostupné na http://www.age-of-the-sage.org/psychology/milgram_perils_authority_1974.html
  3. ↑ JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Environmentální výchova na prvním stupni ZŠ. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. Dostupný z WWW: <http://cevv-uk-pedf.blog.cz/>.
  4. ↑ JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Přílohy disertační práce. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. Dostupný z WWW: <http://cevv-uk-pedf.blog.cz/>.
  5. ↑ Toto téma doplňuje rozbor vybraných biblických příběhů Purim, pijme do němoty! (Jančaříková, 2006).
  6. ↑ Defining Issues Test, Rest 1979
  7. ↑ Moral Judgement Interwiev, Kohlberg, Lawrence (1958). "The Development of Modes of Thinking and Choices in Years 10 to 16". Ph. D. Dissertation, University of Chicago.
  8. ↑ Sociomoral Reflection Measure, Gibbs 1992
  9. ↑ Moral Judgement Test, Lind 1978, 1985, 1995
  10. ↑ SLOVÁČKOVÁ, B. Morální kompetence a morální postoje u studentů lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové. [on-line]. Psychiatrie 30. 4. 2001. [Cit. 30. 7. 2008]. Dostupné na http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH201/04.htm
ikona
Autor(ři): Jančaříková, Kateřina .
Správná citace této stránky dle normy ISO 690-2: Jančaříková, Kateřina . Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Propojení morální a environmentální výchovy/Milgramovy experimenty – modelový příklad výzkumného nástroje [online]. Enviwiki, ; [citováno 23. 11.. 2024 ]. On-line získáno: <https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Environment%C3%A1ln%C3%AD_v%C3%BDchova/Propojen%C3%AD_mor%C3%A1ln%C3%AD_a_environment%C3%A1ln%C3%AD_v%C3%BDchovy/Milgramovy_experimenty_%E2%80%93_modelov%C3%BD_p%C5%99%C3%ADklad_v%C3%BDzkumn%C3%A9ho_n%C3%A1stroje&oldid=15481>
Citováno z „https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Základy_ekologie_a_problematiky_životního_prostředí_pro_pedagogy/Environmentální_výchova/Propojení_morální_a_environmentální_výchovy/Milgramovy_experimenty_–_modelový_příklad_výzkumného_nástroje&oldid=15481“