Největší přikázání

Největší přikázání (anglicky Greatest Commandments) jsou pravidla, která mají původ ve starém zákoně a která Ježíš z Nazareta originálním způsobem spojil. Podle řady názorů jsou esencí křesťanství. Jejich správné chápání pak může pomoci předcházet hříchu ničení životního prostředí, vzhledem k tomu, že se jedná o Boží dílo a člověk není oprávněn ho ničit.

Poptávka po osvědčených návodech na život roste. Svědčí o tom globální úspěch Petersonových 12 pravidel pro život. Různí koučové pak přichází se stovkami pravidel, které se dost často navzájem vylučují. Vyvstávají tak otázky: Podle čeho v životě žít, čím se řídit, jak se rozhodovat? Přitom je možné vyjít z jednoduchých pravidel, která platí tisíce let a na nichž vznikl civilizovaný svět. V určité podobě je nalezneme již ve Starém zákoně, jenž vznikal v prostředí starověkých kultur Egypta a Mezopotámie. Ale až Ježíš z Nazaretu je z něj vypreparoval, originálním způsobem spojil a konstatoval, že na nich stojí celá starozákonní nauka o správném lidském chování.

Můžeme se o nich dočíst ve všech synoptických evangeliích, takhle je formuluje Matouš: Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, sešli se tam. Jeden z nich, znalec Zákona, se pak zeptal, aby ho vyzkoušel: „Mistře, které je největší přikázání v Zákoně?“ Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Marek k tomu dodává: „Mistře, to jsi opravdu řekl dobře. Ano, Bůh je jediný a není žádný kromě něj. A milovat ho celým srdcem, celým rozumem a ze vší síly a milovat svého bližního jako sám sebe – to je nade všechny zápaly a oběti.“ Když Ježíš uviděl, jak moudře mu odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se ho už neodvažoval na nic zeptat. V Lukášově evangelium je ještě pravidlo, které můžeme chápat jako rozvedení druhého: Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám.

V rámci křesťanství není důležitější dogma pro lidské chování než právě tato přikázání. Čtení Evangelií pak pomáhá pochopit jejich aplikaci. V různých podobách je ale najdeme i v jiných kulturách (zlaté pravidlo), do určité míry se tak jedná o kulturní univerzálie, na nichž se shoduje značná část obyvatel planety již po tisíce let. Tato dvě přikázání jsou jedinečná zejména z toho důvodu, že se je může snažit dodržovat každý v každé situaci. Nekladou totiž nároky na nic konkrétního, jen na lásku ke třem entitám, z níž pak teprve vyvěrají konkrétní jednání podle individuálních možností.

Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.

Milovat Boha je základní. Lidská mysl pravděpodobně nemůže Boha plně pochopit. Proto je vhodné nebrat jméno Boží nadarmo a neříkat věci jako ,,Bůh chce to či ono”. Jelikož o něm a o jeho úmyslech nevíme nic jistého. Každopádně celková láska k tomuto nedefinovatelnému subjektu nám pomáhá nemilovat více cokoliv co je definovatelného (majetek, různé koncepty jako komunismus či volný trh jako řešení všech problémů, popř. osoby). Tím, že milujeme Boha si zároveň totiž uvědomujeme, že nic z toho, co máme rádi, není Bůh. Bez milování Boha může naše náboženská láska sublimovat a věci si zbožšťujeme a lpíme na nich. Pokud milujeme něco, co si zbožštíme, tak to později můžeme začít nenávidět (vidíme chyby a uvědomíme si, že jsme si zbožštili modlu). Pokud nic nemilujeme více než Boha, můžeme ostatní věci a lidi mít rádi ale nemilovat je náboženskou láskou.

V oblasti životního prostředí je možné například chápat stvoření přírody jako dílo stvořitele (netělesné a všeprostupující entity), který designoval všechny organismy a vztahy mezi nimi. Pro člověka je nemožné vytvořit rostlinu. Natož naprogramovat všechny složité vztahy, které mezi živými a neživými složkami přírody panují. V kontextu náboženského chápání světa, pak nemusí být evoluce něco co stojí proti náboženskému dogmatu ale jeden z principů, jak se božská moc uplatňuje ve světě.

Miluj svého bližního jako sám sebe.

Protože člověk byl podle biblického učení stvořen Bohem, měl by se podle také milovat, protože pokud miluje Boha, je logické, že miluje i to, co vytvořil. Zároveň stvořil také našeho bližního, proto i jeho je třeba milovat. Ne víc a ne míň než sebe. To pomáhá jak k asertivitě, tak altruismu. Koncept bližního zároveň přesahuje rodiny a národy. Podle Ježíšova Podobenství milosrdném Samaritánovi bychom se měli chovat jako bližní k těm, kteří to potřebují. Otázka nestojí tak, kdo je nám bližní, ale abychom jednali tak, aby nás ostatní považovali za svoje bližní.

Závěr

To, co je na obou přikázáních podnětné, je to, že mohou vést k vnitřní proměně člověka. Nejedná se o nějaká konkrétní racionální dogmata, co je dobré v životě dělat, naopak se jedná o myšlenkový rámec, z nějž by pak měly vznikat dobré věci. Můžeme se pak stát oním dobrým stromem, který nese dobré ovoce. Veškerá naše rozhodování a jednání by podle tohoto rámce měla být založena právě na těchto dvou přikázáních.

Další zdroje

Článek Great Commandment na anglické Wikipedii.

Autor a licence

Autor (verze z 03. 05. 2022, 17:19 - viz položka ,,Zobrazit historii" vpravo nahoře):

Mgr. Eduard Petiška, Ph.D.

Licence: Článek může být využit také pod licencí CC BY či Public Domain (kromě děl jako přímé citáty, jež mohou podléhat jiným autorským právům).