Enviwiki

Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Základy ekologie/Úvod do základů ekologie: Porovnání verzí

< Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy‎ | Základy ekologie
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
m (link)
 
(Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
Ekologie je věda, která se zabývá studiem vztahů mezi organismy a prostředím. Termín ekologie (z řeckého „oikos“ a „logos“ = věda, nauka o domově) poprvé použil v roce 1869 Ernst Haeckel.
Ekologie je věda, která se zabývá studiem vztahů mezi organismy a prostředím. Termín ekologie (z řeckého „oikos“ a „logos“ = věda, nauka o domově) poprvé použil v roce 1869 [[wikipedia:en:Ernst Haeckel|Ernst Haeckel]].


Jedním ze zakladatelů ekologie byl britský zoolog Charles Sutherland Elton (1900 – 1991), který upozornil ''na potřebu studia druhů živočichů v jejich přirozeném prostředí'' a který se věnoval studiu dynamiky živočišných populací a ekologicky drobných savců a který inicioval výzkum mezidruhových vazeb a jako první použil termín nika pro označení „funkčního zařazení organismu v ekosystému“ (Begon, 1997)<ref>BEGON, M., HARPER, J., TOWNSEND, CR. 1. vyd. Ekologie. Jedinci, populace a společenstva. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1997. 949 s. ISBN 80-7067-695-7.</ref>.
Jedním ze zakladatelů ekologie byl britský zoolog [[wikipedia:en:Charles Sutherland Elton|Charles Sutherland Elton]] (1900–1991), který upozornil ''na potřebu studia druhů živočichů v jejich přirozeném prostředí'' a který se věnoval studiu dynamiky živočišných populací a ekologicky drobných savců a který inicioval výzkum mezidruhových vazeb a jako první použil termín nika pro označení „funkčního zařazení organismu v ekosystému“ (Begon, 1997)<ref>BEGON, M., HARPER, J., TOWNSEND, CR. 1. vyd. Ekologie. Jedinci, populace a společenstva. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1997. 949 s. ISBN 80-7067-695-7.</ref>.


Definic pojmu ekologie existuje celá řada. Nejčastěji se používají tyto:
Definic pojmu ekologie existuje celá řada. Nejčastěji se používají tyto:
*„věda o domově“
*„věda o domově“
*„studium vztahů organismů a prostředí“
*„studium vztahů organismů a prostředí“
Řádek 10: Řádek 11:
*„biologie prostředí“.
*„biologie prostředí“.


Dalším významným ekologem byl '''Eugene Paul Odum''' (1913 – 2002), průkopník v teorii ekosystémů. Odum v roce 1958 studoval invaze rostlin a živočichů a poukázal na propojenost lidských aktivit a přírodních procesů (Odum, 1997)<ref></ref>. Jeho kniha Základy ekologie se stala učebnicí pro několik generací ekologů a změnila způsob nazírání světa. Tuto učebnici vřele doporučuji všem zájemcům o hlubší porozumění problematice. E. P. Odum podporoval na konci svého života zelená hnutí a také Lovelockovu hypotézu Gaia.
Dalším významným ekologem byl '''[[wikipedia:en:Eugene Odum|Eugene P. Odum]]''' (1913–2002), průkopník v teorii ekosystémů. Odum v roce 1958 studoval invaze rostlin a živočichů a poukázal na propojenost lidských aktivit a přírodních procesů (Odum, 1977)<ref>ODUM, EP. Základy ekologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 736 s.</ref>. Jeho kniha Základy ekologie se stala učebnicí pro několik generací ekologů a změnila způsob nazírání světa. Tuto učebnici vřele doporučuji všem zájemcům o hlubší porozumění problematice. E. P. Odum podporoval na konci svého života zelená hnutí a také Lovelockovu hypotézu Gaia.


V letech 1965 – 1975 proběhl jeden z nejvýznamnějších mezinárodních vědeckých projektů - ''International biology program (IBP)'', v jehož rámci desítky odborníků intenzivně studovali světové suchozemské i mořské ekosystémy; zaznamenávaly především toky energie, koloběhy prvků a látek a hodnotily parametry světových ekosystémů jako např. biomasu, produkci, energii a výnosy.
V letech 1965–1975 proběhl jeden z nejvýznamnějších mezinárodních vědeckých projektů - ''International biology program (IBP)'', v jehož rámci desítky odborníků intenzivně studovali světové suchozemské i mořské ekosystémy; zaznamenávaly především toky energie, koloběhy prvků a látek a hodnotily parametry světových ekosystémů jako např. biomasu, produkci, energii a výnosy.


Ekologie zažila ve 20. století, hlavně díky hydrobiologům (limnologům a oceánografům), ohromný rozvoj (to má svou logiku – ryby a mořské savce lze v umělém prostředí pozorovat mnohem hůře, než suchozemská zvířata, např. vlky; proto biologové zabývající se těmito organismy na vztah ''organismus – prostředí'' kladli veliký důraz jako první). Posléze se ekologie diferencovala se na víceméně samostatné podobory: '''ekologie rostlin''' (resp. geobotanika), '''lesní ekologie''', '''ekologie savců''', '''ekologie ptáků''', '''ostrovní ekologie''', '''hydrobiologie''', '''ekologie člověka''' a další. Z ekologie se etablovaly další předměty: '''etologie''' (věda o chování zvířat), sociobiologie (věda srovnávající chování zvířat a lidí – přináší originální nástroje porozumění vztahu člověk-příroda viz např. Keller, 1997<ref>KELLER, J. Sociologie a ekologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství Slon, 1997. 232 s. ISBN 80-85850-42-7.</ref>, Mohrig, 1987<ref>MOHRIG, W. Zlý jako zvíře. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987, 132 s. ISBN neuvedeno.
Ekologie zažila ve 20. století, hlavně díky hydrobiologům (limnologům a oceánografům), ohromný rozvoj (to má svou logiku – ryby a mořské savce lze v umělém prostředí pozorovat mnohem hůře, než suchozemská zvířata, např. vlky; proto biologové zabývající se těmito organismy na vztah ''organismus – prostředí'' kladli veliký důraz jako první). Posléze se ekologie diferencovala se na víceméně samostatné podobory: '''ekologie rostlin''' (resp. geobotanika), '''lesní ekologie''', '''ekologie savců''', '''ekologie ptáků''', '''ostrovní ekologie''', '''hydrobiologie''', '''ekologie člověka''' a další. Z ekologie se etablovaly další předměty: '''etologie''' (věda o chování zvířat), sociobiologie (věda srovnávající chování zvířat a lidí – přináší originální nástroje porozumění vztahu člověk-příroda viz např. Keller, 1997<ref>KELLER, J. Sociologie a ekologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství Slon, 1997. 232 s. ISBN 80-85850-42-7.</ref>, Mohrig, 1987<ref>MOHRIG, W. Zlý jako zvíře. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987, 132 s. ISBN neuvedeno.
</ref>) a '''environmentalistika''' (nauka o životním prostředí a jeho problémech).  
</ref>) a '''environmentalistika''' (nauka o životním prostředí a jeho problémech).  


Nejdůležitějšími pojmy ekologie jsou '''ekosystém''', '''ekologická nika''', '''populace''' a '''ekologická rovnováha'''. Témata ekologických výzkumů posledních let se zaměřují především na studium mezidruhové konkurence, heterogenity zdrojů (např. Tilman, 1982)<ref></ref>, vztahu diverzity a stability ekosystému (např. McNaughton, 1988)<ref>McNAUGHTON, SJ. Diversity and stability. Nature. May 1988. vol. 333, 19. pps. 204-205. ISSN 0028-0836.</ref>, významu velikosti ostrova nebo zdroje (např. McArthur, Wilson 1963)<ref></ref>, úlohy predátorů, parazitů a chorob a mykorrhizy (např. Storch, Mihulka, 2000)<ref>STORCH, D., MIKULKA, S. Úvod do současné ekologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 160 s. ISBN: 80-7178-462-1.</ref> nebo termodynamických zákonitostí souvisejících s tvarem a objemem těla (Lavers, 2004)<ref>LAVERS, Ch. Proč mají sloni velké uši. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2004. 262 s. ISBN 80-86569-63.
Nejdůležitějšími pojmy ekologie jsou '''[[ekosystém]]''', '''[[Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Základy ekologie/Ekologická nika|ekologická nika]]''', '''[[Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Základy ekologie/Populace|populace]]''' a '''[[Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Základy ekologie/Ekologické systémy#Ekologick.C3.A1 rovnov.C3.A1ha|ekologická rovnováha]]'''. Témata ekologických výzkumů posledních let se zaměřují především na studium mezidruhové konkurence, heterogenity zdrojů (např. Tilman, 1982)<ref>Tilman (1982) Resource Competition and Community Structure, p. 86. </ref>, vztahu diverzity a stability ekosystému (např. McNaughton, 1988)<ref>McNAUGHTON, SJ. Diversity and stability. Nature. May 1988. vol. 333, 19. pps. 204-205. ISSN 0028-0836.</ref>, významu velikosti ostrova nebo zdroje (např. McArthur, Wilson 1963), úlohy predátorů, parazitů a chorob a mykorrhizy (např. Storch, Mihulka, 2000)<ref>STORCH, D., MIKULKA, S. Úvod do současné ekologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 160 s. ISBN: 80-7178-462-1.</ref> nebo termodynamických zákonitostí souvisejících s tvarem a objemem těla (Lavers, 2004)<ref>LAVERS, Ch. Proč mají sloni velké uši. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2004. 262 s. ISBN 80-86569-63.
</ref>.
</ref>.
==Literatura==
==Literatura==
<references/>
<references />
[[Kategorie:Základy ekologie]]
[[Kategorie:Základy ekologie]]
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}

Aktuální verze z 25. 2. 2019, 13:45

Ekologie je věda, která se zabývá studiem vztahů mezi organismy a prostředím. Termín ekologie (z řeckého „oikos“ a „logos“ = věda, nauka o domově) poprvé použil v roce 1869 Ernst Haeckel.

Jedním ze zakladatelů ekologie byl britský zoolog Charles Sutherland Elton (1900–1991), který upozornil na potřebu studia druhů živočichů v jejich přirozeném prostředí a který se věnoval studiu dynamiky živočišných populací a ekologicky drobných savců a který inicioval výzkum mezidruhových vazeb a jako první použil termín nika pro označení „funkčního zařazení organismu v ekosystému“ (Begon, 1997)[1].

Definic pojmu ekologie existuje celá řada. Nejčastěji se používají tyto:

  • „věda o domově“
  • „studium vztahů organismů a prostředí“
  • „studium struktury (angl. patterns) a funkce přírody“
  • „věda o životním prostředí“
  • „biologie prostředí“.

Dalším významným ekologem byl Eugene P. Odum (1913–2002), průkopník v teorii ekosystémů. Odum v roce 1958 studoval invaze rostlin a živočichů a poukázal na propojenost lidských aktivit a přírodních procesů (Odum, 1977)[2]. Jeho kniha Základy ekologie se stala učebnicí pro několik generací ekologů a změnila způsob nazírání světa. Tuto učebnici vřele doporučuji všem zájemcům o hlubší porozumění problematice. E. P. Odum podporoval na konci svého života zelená hnutí a také Lovelockovu hypotézu Gaia.

V letech 1965–1975 proběhl jeden z nejvýznamnějších mezinárodních vědeckých projektů - International biology program (IBP), v jehož rámci desítky odborníků intenzivně studovali světové suchozemské i mořské ekosystémy; zaznamenávaly především toky energie, koloběhy prvků a látek a hodnotily parametry světových ekosystémů jako např. biomasu, produkci, energii a výnosy.

Ekologie zažila ve 20. století, hlavně díky hydrobiologům (limnologům a oceánografům), ohromný rozvoj (to má svou logiku – ryby a mořské savce lze v umělém prostředí pozorovat mnohem hůře, než suchozemská zvířata, např. vlky; proto biologové zabývající se těmito organismy na vztah organismus – prostředí kladli veliký důraz jako první). Posléze se ekologie diferencovala se na víceméně samostatné podobory: ekologie rostlin (resp. geobotanika), lesní ekologie, ekologie savců, ekologie ptáků, ostrovní ekologie, hydrobiologie, ekologie člověka a další. Z ekologie se etablovaly další předměty: etologie (věda o chování zvířat), sociobiologie (věda srovnávající chování zvířat a lidí – přináší originální nástroje porozumění vztahu člověk-příroda viz např. Keller, 1997[3], Mohrig, 1987[4]) a environmentalistika (nauka o životním prostředí a jeho problémech).

Nejdůležitějšími pojmy ekologie jsou ekosystém, ekologická nika, populace a ekologická rovnováha. Témata ekologických výzkumů posledních let se zaměřují především na studium mezidruhové konkurence, heterogenity zdrojů (např. Tilman, 1982)[5], vztahu diverzity a stability ekosystému (např. McNaughton, 1988)[6], významu velikosti ostrova nebo zdroje (např. McArthur, Wilson 1963), úlohy predátorů, parazitů a chorob a mykorrhizy (např. Storch, Mihulka, 2000)[7] nebo termodynamických zákonitostí souvisejících s tvarem a objemem těla (Lavers, 2004)[8].

LiteraturaEditovat

  1. ↑ BEGON, M., HARPER, J., TOWNSEND, CR. 1. vyd. Ekologie. Jedinci, populace a společenstva. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1997. 949 s. ISBN 80-7067-695-7.
  2. ↑ ODUM, EP. Základy ekologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 736 s.
  3. ↑ KELLER, J. Sociologie a ekologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství Slon, 1997. 232 s. ISBN 80-85850-42-7.
  4. ↑ MOHRIG, W. Zlý jako zvíře. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987, 132 s. ISBN neuvedeno.
  5. ↑ Tilman (1982) Resource Competition and Community Structure, p. 86.
  6. ↑ McNAUGHTON, SJ. Diversity and stability. Nature. May 1988. vol. 333, 19. pps. 204-205. ISSN 0028-0836.
  7. ↑ STORCH, D., MIKULKA, S. Úvod do současné ekologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 160 s. ISBN: 80-7178-462-1.
  8. ↑ LAVERS, Ch. Proč mají sloni velké uši. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2004. 262 s. ISBN 80-86569-63.
 
Autor(ři): Jančaříková, Kateřina .
Správná citace této stránky dle normy ISO 690-2: Jančaříková, Kateřina . Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Základy ekologie/Úvod do základů ekologie [online]. Enviwiki, ; [citováno 23. 11.. 2024 ]. On-line získáno: <https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Z%C3%A1klady_ekologie/%C3%9Avod_do_z%C3%A1klad%C5%AF_ekologie&oldid=22878>
Citováno z „https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Základy_ekologie_a_problematiky_životního_prostředí_pro_pedagogy/Základy_ekologie/Úvod_do_základů_ekologie&oldid=22878“