Potápění a životní prostředí: Porovnání verzí

Vodní plocha zaujímá více než 70 % povrchu planety Země. Spolu s nejhlubším místem, kterým je [[w:cs:Marianský příkop|Mariánský příkop]] s hloubkou více než 11 km, činí tyto parametry podmořský svět mnohem rozsáhlejším a mnohem méně probádaným než je tomu u suchozemské části ([[w:cs:Mount Everest|nejvyšší bod souše]] má „pouhých“ 8 850 m). Není proto divu, že svět pod vodní hladinou magicky přitahuje potápěče v rámci sportovních a rekreačních aktivit. Z technického pohledu existují dva základní způsoby potápění – [[w:cs:přístrojové potápění|přístrojové potápění]], využívající dýchací přístroj při pobytu pod vodní hladinou, a [[w:cs:Volné potápění|volné/nádechové potápění]] (freediving).

           V posledních dekádách došlo k významnému (nikoliv pozitivnímu) vývoji ve smyslu znečištění světových oceánů. Průmyslová produkce zplodin vznikajících spalováním fosilních paliv má za následek znečištění nejen ovzduší, ale i vodního prostředí. Oceány a vodní plochy absorbovaly za posledních padesát let více než čtvrtinu (25–33%) všech průmyslových emisí. Zatímco tento proces působil jako pufr na změny klimatu, ekosystémy světových oceánů se s postupnou [[w:cs:Acidifikace|acidifikací]] vyrovnávaly a vyrovnávají mnohem obtížněji.<ref>{{Citace periodika

| příjmení = Le Quéré

}}</ref>

To vše a mnohé další samozřejmě negativně ovlivňuje prožitek, které nabízejí potápěčské aktivity. V současnosti je celosvětově registrováno jen v systému PADI více než 27 milionů aktivních potápěčů a v posledních letech každoročně přibývá 1–2 miliony nových zájemců.<ref>{{Citace elektronické monografie

| příjmení = PADI

Potápění s přístrojem s sebou přináší potřebu vybavení, které zahrnuje masku, ploutve, neoprenový oblek a samozřejmě komplexní sestavu s dýchacím přístrojem; tedy vybavení, jehož výroba za sebou zanechává ne nevýznamnou ekologickou stopu. Jeden až dva miliony nových zájemců ročně, spolu s nespočtem zájemců o „[[w:cs:Šnorchl|šnorchlování]]“ s sebou přináší poptávku po výrobě odpovídajícího množství kusů daného vybavení. Kompletní vybavení váží v průměru 8–10 kg (bez tlakových lahví), což je jen pro nové potápěče přibližně 10 000 tun potenciálního umělohmotného odpadu ročně, nehledě na obnovu vybavení již zkušenějších potápěčů. Stejná kalkulace pak platí pro další vybavení, jakým jsou tlakové lahve. S jejich provozem se však pojí ještě další problematika, a to potřeba jejich pravidelného plnění, která je spojena s významnou spotřebou energie a v rozvojových zemích, kde nejsou dostupné elektrické kompresory, a pak i s tvorbou emisí. V neposlední řadě je třeba zmínit fakt, že většina potápěčů žije mimo dosah vodního prostředí a za svými podvodními aktivitami mnohdy cestuje přes značnou část světa, což s sebou opět přináší další produkci emisí při letecké či lodní dopravě. V kontextu výše uvedeného je pak přímý, negativní kontakt potápěče a vodního prostředí (kontakt s podvodní faunou/flórou apod.) pouze minoritní složkou celé interakce.

V posledních letech akcelerovaná destrukce vodního ekosystému moří a oceánů nepochybně negativně ovlivňuje všechny druhy potápěčských aktivit. Zatímco pohled ze strany potápěče je poměrně přímočarý, vycházející ze zkušeností, pozorování a samozřejmě zvětšujícího se množství environmentálních studií zabývajících se danou problematikou, pohled opačný je významně limitován absencí (nedostupností?) konkrétních informací, o něž by bylo možné opřít se při recipročním hodnocení. Text tedy není a nemůže být vyčerpávajícím přehledem dané problematiky, ale spíše zamyšlením nad tím, že existuje i odvrácená strana potápění, které svým dílem přispívá v likvidaci toho, co by chtěli potápěči navždy zachovat.

<references />