Co citovat a co ne?: Porovnání verzí

Citovat autory cizích myšlenek není jen něčím co zabraňuje krádeži něčí práce (plagiarismu), nebo naopak ocenění jejího významu. Na základě uvedené citace také víme od koho daná práce je a můžeme usoudit na základě [[Co citovat v neanonymním zdroji|reputace autora]] její důležitost, významnost a relevanci, popř. rozšíření ve společnosti (např. díky počtu citací dané práce) a to zda již třeba není [[Společná znalost|společnou znalostí]] v určitém oboru, v němž je potřeba daného autora a práci znát (např. v oblasti teorie znalostí jako veřejného statku článek ekonoma Stiglitze, kde prezentoval [https://scholar.google.cz/scholar?hl=cs&as_sdt=0%2C5&q=public+good&btnG=#d=gs_cit&p=&u=%2Fscholar%3Fq%3Dinfo%3AHapCzx9NXBsJ%3Ascholar.google.com%2F%26output%3Dcite%26scirp%3D5%26hl%3Dcs znalost jako světový veřejný statek]).  

Podstatné je si při psaní textu uvědomit, co jsou naše myšlenky a co myšlenky ostatních (námi použité nevlastní by měly být ideálně ozdrojované, pokud nejsou společnou znalostí; naše vlastní pak mohou citovat jiní).

* Jsou myšlenky (fakta, údaje) obecně známé či jde o myšlenku konkrétního jedince (např. výsledek vědeckého experimentu), ''nekrademe'' cizí myšlenku?  

* Čtenář. A to např. a) Abychom ho nemystifikovali tím, že vykládáme cizí práci za vlastní b) Aby si mohl naše tvrzení ověřit a sám si tak udělat úsudek, zda to, co tvrdíme je pravdivé (proto je i vhodné uvést zdroje, ze kterých vycházíme, aby je nemusel složitě hledat) c) abychom jeho pozornost příliš nerozptýlili zbytečným citováním a tak ho neodradili od čtení textu (to platí zejména v učebnicích na nižších stupních vzdělávacího systému, kdy se žáci potřebují primárně něco naučit a ne si vše ověřovat).

* Autor (myšlenek, které uvádíme, pokud to nejsme my sami). Velká část našich myšlenek nemusí být ''naše vlastní'' ale jedná se o lidovou moudrost. Jako příklad můžeme uvést slavný citát připisovaný Exupérymu, často zmiňovaný v oblasti udržitelného rozvoje: „Zemi nedědíme po předcích, nýbrž si ji jen vypůjčujeme od našich dětí.“ Pokud to ale Exupéry napsal (autorovi článku se nepodařilo dohledat), nejedná se pouze o jeho myšlenku ale spíše o lidovou modrost, která se objevuje u různých lidí.<ref>https://quoteinvestigator.com/2013/01/22/borrow-earth/</ref> Pokud nejde např. o současný objev bývá těžké nalézt autora myšlenky. Ve starých dobách se autoři děl často neuváděli. Důraz na autorství a ochranu duševního vlastnictví je až relativně nový fenomén, který souvisí s individualizací.

Již přemýšlení nad tím, co citovat a co ne, může pomoci kvalitě našeho textu. Poznáme třeba, že řadu našich tvrzení nemůžeme nijak doložit, jsou to naše subjektivní pocity, které nemusíme uvádět. Je potřeba si také při psaní pokládat otázky, co pravděpodobně náš čtenář ví (je to naše společná znalost) a není třeba to uvádět a co je naopak něco nového, co mu chceme sdělit. I v psaní platí zásada, že méně je někdy více a je dobré čtenáře nezatěžovat zbytečnými údaji.

====== ''V zásadě můžeme identifikovat tři potenciální původce každého tvrzení (které je buď subjektivní úvahou či výsledkem vědeckého experimentu):'' ======

* Anonymní kolektiv (jedná se o společnou znalost - původcem sice byl jedinec či kolektiv autorů, ty je ale již těžké či zbytečné hledat, protože se jedná o společnou znalost a není třeba je citovat). Co je společná znalost je ale někdy problém určit (viz článek [[Společná znalost]]).

Univerzální, resp. obecně příjímané objektivní pravidlo, která by se dalo použít v různých oblastech, neexistuje a ze své podstaty není ani možné ho ani vytvořit (tedy, co se týče parafrází, něco jiného je to u doslovně přejatých pasáží jako jsou celé části textu, tam platí pravidlo, že by se mělo citovat pokaždé a v uvozovkách). Vždy záleží na konkrétním autorovi (a jeho mravní integritě) a konkrétním textu a jeho subjektivním pocitu u každého tvrzení. V zásadě ale můžeme vymezit dvě pravidla, která mají univerzální platnost pro problematiku citování napříč kontexty a žánry (ač jejich aplikace v konkrétních případech je subjektivní):

* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Zlat%C3%A9_pravidlo '''Zlaté pravidlo'''] ([https://en.wikipedia.org/wiki/Golden_Rule Golden rule]). Jedná se o základní pravidlo mezilidských vztahů pro řešení problémů, které se dá použít i v oblasti citování. A to jak ve vztahu k předpokládané cílové skupině čtenářů, tak případně autorů jejichž myšlenky uvádíme. To předpokládá značnou míru empatie (např. pokud píšeme text pro žáky základních škol, tak si položit otázku, zda bychom v jejich věku chtěli být zatíženi citačním aparátem; popř. v případě autorů - jejichž myšlenky využíváme - pokud bychom byli na jejich místě, zda požadujeme abychom byli v textu, který píšeme, citovaní). I v tomto případě ale platí, že je potřeba zachovat si zdravý úsudek. Jedinec s radikálním komunistickým myšlením může např. dojít k závěru, že mu nevadí, když ho nikdo necituje, tak by to nemělo vadit ani nikomu jinému, ''protože'' ''všechno vlastnictví (i duševní) je společné;'' a naopak egoista, který chce být všude vidět, může chtít citovat vše, co napsal, i v případě, že se nejedná o jeho vlastní úvahy ale o společnou znalost. A stejně tak bude přistupovat i k druhým a citovat i to, co není potřeba.

''(možno nainstalovat google translator do chromu a jeho pomocí anglické stránky přeložit).''