Nepřípustné využití ekologických principů za hranicemi discipliny - Historie editací

JaDlo: rozšíření

2019-02-25T11:53:06Z

rozšíření

← Starší verze		Verze z 25. 2. 2019, 13:53
Řádek 1:		Řádek 1:
	~~Pojem "ekologie"~~ je často ~~užíván v hovorovém jazyce~~ a ~~vystavuje se~~ tak ~~nebezpečí zneužití~~.		Ekologie je věda, která se často pokládá za základ nového názoru (Weltanschauung). S pomocí ekologie se má zastavit postupující fragmentace vědních oborů. Její význam coby spojující a syntetizující síly přesahuje přírodní vědy a zahrnuje i vědy sociální a humanitní. Ekologický pohled tak lze použít ve všech oblastech života: v ochraně národního dědictví, přírody, urbanismu, umožňuje brát lidi jako komunitu, ekonomii jako organismus atd.<ref name=":0">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York, ISBN 0-415-18094-5, ISBN 0-415-18093-7 (váz.).</ref>.

	Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z [[ekologie]], které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K"~~>Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London~~/~~New York.</ref~~>.		== Radikální ekologie ==
			Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z [[ekologie]], které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name=":0" />

	Ekologie v minulosti stála u zrodu názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. práce M. Bookchina). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie ovšem „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K" />		Ekologie v minulosti stála u zrodu názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. práce M. Bookchina). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie ovšem „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name=":0" />

	Falešný kontext pro využití pojmu ekologie může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.		=== Absolutní platnost ekologických zákonitostí ===
			Pojem "ekologie" je také často užíván v hovorovém jazyce a vystavuje se tak nebezpečí zneužití. Falešný kontext pro využití pojmu ekologie ovšem může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.

	*To dokládá následující citát: „Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí. Jejich vzpoura nutně vede k jejich úpadku.“<ref>Hitler, A. (1925): Mein Kampf</ref>.		*To dokládá následující citát: „Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí. Jejich vzpoura nutně vede k jejich úpadku.“<ref>Hitler, A. (1925): Mein Kampf</ref>.

	== Témata ==		==Témata==

	[http://userweb.pedf.cuni.cz/paideia/index.php?sid=3&lng=cs&lsn=10&jiid=9&jcid=70 Holismis a totalitarismus]. Kapitola z knihy Keulartz, J.: Zápas o přírodu: kritika radikální ekologie. In Paideia, 2/III/2006, dostupné na http://userweb.pedf.cuni.cz/		[http://userweb.pedf.cuni.cz/paideia/index.php?sid=3&lng=cs&lsn=10&jiid=9&jcid=70 Holismis a totalitarismus]. Kapitola z knihy Keulartz, J.: Zápas o přírodu: kritika radikální ekologie. In Paideia, 2/III/2006, dostupné na http://userweb.pedf.cuni.cz/

	== Zdroje ==		==Zdroje==
	<references/>		<references />

	{{licence cc\|Dlouhá, Jana}}		{{licence cc\|Dlouhá, Jana}}

	[[Kategorie:vědy o prostředí]] [[Kategorie:Vzdělávání]]		[[Kategorie:vědy o prostředí]]
			[[Kategorie:Vzdělávání]]

Admin v 1. 9. 2017, 09:09

2017-09-01T09:09:29Z

← Starší verze		Verze z 1. 9. 2017, 11:09
Řádek 3:		Řádek 3:
	Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z [[ekologie]], které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>.		Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z [[ekologie]], které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>.

	Ekologie v minulosti stála u zrodu názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. práce M. Bookchina). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie ovšem „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K"~~> <~~/~~ref~~>.		Ekologie v minulosti stála u zrodu názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. práce M. Bookchina). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie ovšem „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K" />

	Falešný kontext pro využití pojmu ekologie může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.		Falešný kontext pro využití pojmu ekologie může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.

JaDlo v 2. 12. 2010, 20:40

2010-12-02T20:40:13Z

← Starší verze		Verze z 2. 12. 2010, 22:40
Řádek 3:		Řádek 3:
	Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z [[ekologie]], které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>.		Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z [[ekologie]], které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>.

	Ekologie v minulosti stála u zrodu ~~pseudovědeckého~~ názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. ~~Bookchin,~~ M. ~~1987~~). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K"> </ref>.		Ekologie v minulosti stála u zrodu názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. práce M. Bookchina). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie ovšem „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K"> </ref>.

	Falešný kontext pro využití pojmu ekologie může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.		Falešný kontext pro využití pojmu ekologie může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.

JaDlo: Stránka Využití ekologických principů za hranicemi discipliny - nebezpečí ideologizace přemístěna na stránku Nepřípustné využití ekologických principů za hranicemi discipliny

2010-12-02T20:34:10Z

Stránka Využití ekologických principů za hranicemi discipliny - nebezpečí ideologizace přemístěna na stránku Nepřípustné využití ekologických principů za hranicemi discipliny

← Starší verze		Verze z 2. 12. 2010, 22:34
(Žádný rozdíl)

JaDlo v 2. 12. 2010, 20:33

2010-12-02T20:33:39Z

← Starší verze		Verze z 2. 12. 2010, 22:33
Řádek 1:		Řádek 1:
	~~Pro pojmy vycházející z [[~~ekologie]] nalezli využití i radikální ekologové, kteří se snaží o rehabilitaci přírody jako základu nebo zdroje objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.		Pojem "ekologie" je často užíván v hovorovém jazyce a vystavuje se tak nebezpečí zneužití.
	~~</ref>~~.

	~~Ekologie může stát u zrodu pseudovědeckého názoru~~, ~~který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např~~. ~~Bookchin~~, M. ~~1987). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy~~, a ~~do filosofie~~, ~~která se~~ o ~~ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody~~. ~~Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska~~, ~~tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt~~ na ~~debatu~~ o ~~tom~~, ~~jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat~~. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K"> </ref>.		Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z [[ekologie]], které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>.

	~~Výsledkem může být ideologizace poznání: „Ekologie – bez interpretace~~ a ~~mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti~~. ~~Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty~~, ~~a tento (ideologicky hájený~~) ~~„přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní~~. ~~Výhradně ekologická orientace~~, která ~~přehlíží kritické společenské souvislosti~~, je tak ~~nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy~~ o ~~reformu společnosti v souladu~~ s ~~potřebami přírody postrádají politický význam~~. ~~… Souběh antihumanistického dogmatu~~ a ~~fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním~~, ~~ale i podnětem ke zločinům Třetí říše~~.“<ref>~~Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.~~</ref>.		Ekologie v minulosti stála u zrodu pseudovědeckého názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. Bookchin, M. 1987). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K"> </ref>.

	„Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí. Jejich vzpoura nutně vede k jejich úpadku.“<ref>Hitler, A. (1925): Mein Kampf</ref>.		Falešný kontext pro využití pojmu ekologie může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.

			*To dokládá následující citát: „Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí. Jejich vzpoura nutně vede k jejich úpadku.“<ref>Hitler, A. (1925): Mein Kampf</ref>.

	== Témata ==		== Témata ==

	[http://~~www~~.pedf.cuni.cz/~paideia/index.php?pg=42&id=70 Holismis a totalitarismus]. Kapitola z knihy Keulartz, J.: Zápas o přírodu: kritika radikální ekologie		[http://userweb.pedf.cuni.cz/paideia/index.php?sid=3&lng=cs&lsn=10&jiid=9&jcid=70 Holismis a totalitarismus]. Kapitola z knihy Keulartz, J.: Zápas o přírodu: kritika radikální ekologie. In Paideia, 2/III/2006, dostupné na http://userweb.pedf.cuni.cz/

	== Zdroje ==		== Zdroje ==
	<references/>		<references/>

	{{~~upravit~~ Jana}}		{{licence cc\|Dlouhá, Jana}}

	[[Kategorie:vědy o prostředí]] [[Kategorie:Vzdělávání]]		[[Kategorie:vědy o prostředí]] [[Kategorie:Vzdělávání]]

Jiří Dlouhý v 17. 2. 2008, 07:09

2008-02-17T07:09:10Z

← Starší verze		Verze z 17. 2. 2008, 09:09
Řádek 1:		Řádek 1:
	Pro pojmy vycházející z [[ekologie]] nalezli využití i radikální ekologové, kteří se snaží o rehabilitaci přírody jako základu nebo zdroje objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě. (Keulartz, J., 1998).		Pro pojmy vycházející z [[ekologie]] nalezli využití i radikální ekologové, kteří se snaží o rehabilitaci přírody jako základu nebo zdroje objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.
			</ref>.

	Ekologie může stát u zrodu pseudovědeckého názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. Bookchin, M. 1987). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“ ~~(Keulartz, J. 1998)~~.		Ekologie může stát u zrodu pseudovědeckého názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. Bookchin, M. 1987). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K"> </ref>.

	Výsledkem může být ideologizace poznání: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“ (Biehlová, J., Staudenmaier, P. 1999)		Výsledkem může být ideologizace poznání: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.

	„Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí. Jejich vzpoura nutně vede k jejich úpadku.“ (Hitler, A. 1925).		„Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí. Jejich vzpoura nutně vede k jejich úpadku.“<ref>Hitler, A. (1925): Mein Kampf</ref>.

	== Témata ==		== Témata ==
Řádek 12:		Řádek 13:

	== Zdroje ==		== Zdroje ==
			<references/>

	~~Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.~~		{{upravit Jana}}

	~~Hitler, A. (1925)~~: ~~Mein Kampf~~		[[Kategorie:vědy o prostředí]] [[Kategorie:Vzdělávání]]

	~~Keulartz, J. (1998)~~: ~~Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.~~

Jiří Dlouhý v 2. 2. 2008, 09:02

2008-02-02T09:02:00Z

← Starší verze		Verze z 2. 2. 2008, 11:02
Řádek 1:		Řádek 1:
	Pro pojmy vycházející z ekologie nalezli využití i radikální ekologové, kteří se snaží o rehabilitaci přírody jako základu nebo zdroje objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě. (Keulartz, J., 1998).		Pro pojmy vycházející z [[ekologie]] nalezli využití i radikální ekologové, kteří se snaží o rehabilitaci přírody jako základu nebo zdroje objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě. (Keulartz, J., 1998).

	Ekologie může stát u zrodu pseudovědeckého názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. Bookchin, M. 1987). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“ (Keulartz, J. 1998).		Ekologie může stát u zrodu pseudovědeckého názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. Bookchin, M. 1987). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“ (Keulartz, J. 1998).
Řádek 11:		Řádek 11:
	[http://www.pedf.cuni.cz/~paideia/index.php?pg=42&id=70 Holismis a totalitarismus]. Kapitola z knihy Keulartz, J.: Zápas o přírodu: kritika radikální ekologie		[http://www.pedf.cuni.cz/~paideia/index.php?pg=42&id=70 Holismis a totalitarismus]. Kapitola z knihy Keulartz, J.: Zápas o přírodu: kritika radikální ekologie

	== Zdroje: ==		== Zdroje ==

	Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.		Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.

Admin: Nová stránka: Pro pojmy vycházející z ekologie nalezli využití i radikální ekologové, kteří se snaží o rehabilitaci přírody jako základu nebo zdroje objektivní morality pod heslem ...

2007-12-01T09:19:26Z

Nová stránka: Pro pojmy vycházející z ekologie nalezli využití i radikální ekologové, kteří se snaží o rehabilitaci přírody jako základu nebo zdroje objektivní morality pod heslem ...

Nová stránka

Pro pojmy vycházející z ekologie nalezli využití i radikální ekologové, kteří se snaží o rehabilitaci přírody jako základu nebo zdroje objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě. (Keulartz, J., 1998).

Ekologie může stát u zrodu pseudovědeckého názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. Bookchin, M. 1987). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“ (Keulartz, J. 1998).

Výsledkem může být ideologizace poznání: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“ (Biehlová, J., Staudenmaier, P. 1999)

„Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí. Jejich vzpoura nutně vede k jejich úpadku.“ (Hitler, A. 1925).

== Témata ==

[http://www.pedf.cuni.cz/~paideia/index.php?pg=42&id=70 Holismis a totalitarismus]. Kapitola z knihy Keulartz, J.: Zápas o přírodu: kritika radikální ekologie

== Zdroje: ==

Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.

Hitler, A. (1925): Mein Kampf

Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.