Editace stránky Naše společná budoucnost

Říká se jí také „zpráva Brundtlandové“. 

Její výsledek zní: Ekonomický rozvoj se v žádném případě nesmí zastavit, naděje je naopak v jeho urychlení. Je však třeba změnit jeho podobu: rozvoj se musí stát trvale udržitelným. Na podzim roku 1987 předložila komise Brundtlandové svou zprávu Naše společná budoucnost 42. zasedání Valného shromáždění OSN. V textu této zprávy se poprvé objevil výraz [[udržitelný rozvoj]].

''Meze růstu'' dospěly k tomu, že zátěž prostředí je přímo úměrná počtu lidí a jejich materiální úrovni, která je výsledkem hospodářského růstu. Základem pro tento závěr bylo zjištění, že ukazatele znečištění a čerpání zdrojů na jedné straně a ukazatele produkce, spotřeby, hospodářského výkonu ([[hrubý domácí produkt]]) a podobně na straně druhé rostly paralelně po celou sledovanou dobu, tedy od začátku století až do konce šedesátých let.

Koncepce [[udržitelný rozvoj|udržitelného rozvoje]] přichází s tím, že tato zdánlivě fatální rovnoběžnost není nevyhnutelná. Celková zátěž prostředí totiž závisí ještě na třetím faktoru, jímž je [[ekologická náročnost technologických postupů]], které zajišťují danou životní úroveň. Hospodářský růst, tak jak je měřen hrubým domácím produktem, může pokračovat, aniž by se úměrně zvyšovala zátěž prostředí. Spotřeba energie, materiálů, produkce odpadů nemusí růst - dokonce se může snižovat.