Editace stránky Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Propojení morální a environmentální výchovy/Milgramovy experimenty – modelový příklad výzkumného nástroje

Psycholog '''[[wikipedia:cs:Stanley Milgram|Stanley Milgram]]''' (2005<ref name="MILGRAM">MILGRAM, S. Obedience to Authority. new ed. UK: Pinter & Martin Ltd., 2005. ISBN 9780953096473.
</ref> a 2008<ref>MILGRAM, S.  The Perils of Obedience. [on-line]. 2008. [Cit. 12. 9. 2008]. Dostupné na http://www.age-of-the-sage.org/psychology/milgram_perils_authority_1974.html</ref>) zkoumal v 70. letech 20. století slepou poslušnost, která měla v období druhé světové války tak fatální následky. Výzkumným nástrojem se stal tzv. [[wikipedia:cs:Milgramův experiment|Milgramův experiment]] (obr. 1). Lidé ovládající elektrický zdroj netušili, že jde pouze o simulaci, a přesto 50–65 % (v Německu dokonce 85 %) pokusných osob (S) se řídilo příkazy experimentátora až do samotného konce: člověku za zástěnou poslalo smrtelnou dávku elektrického proudu (Milgram, 2005)<ref name="MILGRAM"></ref>.

[[File:Milgram Experiment v2.png|150px]]

'''Obrázek 1.''' Schéma znázorňující Milgramovy experimenty. E – experimentátor, S – účastník experimentu (např. student) a A – herec (z angl.: actor). Experimentátor (E) se vahou své autority snažil přimět obyčejné lidi – studenty (S), aby manipulovali přístrojem, o němž věřili, že dává nevinným lidem stále silnější elektrické šoky. „Oběti“ – ve skutečnosti herci (A) simulovaly za zástěnou bolest křikem a posléze i smrt ztichnutím. Účastník experimentu (S) se domnívá, že A je také účastník experimentu a že jejich role byly určeny náhodně. Většina S pokračovala v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou.

S. Milgram doložil, že výsledky (tj. zabít x nezabít) nejsou závislé na pohlaví, věku, vzdělání, víře, lokalitě ani kultivovanosti. Dále studoval osoby, které, i za cenu ztráty práce a výdělku, odmítly pokračovat v experimentu. Zjistil jedinou významnou závislost, závislost na výchově v dětství. Lidé, kteří se dokázali vzepřít, zažili v dětství a dospívání relativně přísnou, ale spravedlivou výchovu založenou na pravidlech určovaných dospělými, o nichž ale bylo možné diskutovat. Lidé z rodin příliš autoritativních, stejně jako lidé z rodin příliš liberálních se vzepřít nedokázali – pokračovali v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. Největší roli při formování charakteru hraje rodina (Milgram, 2005)<ref name="MILGRAM"/>. Lze přepokládat, že na druhém místě by mohla být škola (tento předpoklad byl v práci výzkumně potvrzen viz viz Jančaříková, 2008)<ref> JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Environmentální výchova na prvním stupni ZŠ. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. Dostupný z WWW: <http://cevv-uk-pedf.blog.cz/>.</ref><ref> JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Přílohy disertační práce. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. Dostupný z WWW: <http://cevv-uk-pedf.blog.cz/>.</ref>.

Proč se tak vysoké procento účastníků (S) z Milgramových experimentů včas nezastavilo? Zdá se, že úvaha „šéf mi poručil, musím poslechnout, zodpovědnost ponese on“ zrcadlí jakési hluboce zakořeněné schéma lidského chování. Problém: „Kdo nese odpovědnost za nemorální chování – ten, kdo rozkaz vydal, nebo ten, kdo ho vykonal?“ řešili lidé odpradávna. Najdeme ho např. v biblickém příběhu Danielových přátel a ohnivé pece – boží trest za vhození tří nevinných mládenců do ohně nedopadl na krále, který rozkaz vydal, ale na vojáky, kteří králův rozkaz vykonali.<ref>Toto téma doplňuje rozbor vybraných biblických příběhů Purim, pijme do němoty! (Jančaříková, 2006).</ref>

Na Milgramovy experimenty navázali další psychologové s podobnými experimenty. Všechny tyto výzkumy nasvědčují skutečnosti, že přibližně polovina lidstva se z nezralé představy, že odpovědnost leží (pouze) na tom, kdo vydal příkaz (heteronomního chování) nevymanila ani v dospělosti.

Dnes existuje celá řada unifikovaných testů morálních postojů. V zahraničí je vůbec nejčastěji užíván Restův DIT <ref>[[wikipedia:en:Defining Issues Test|Defining Issues Test]], Rest 1979</ref>. Méně se uplatňují testy: Kohlbergův MJI <ref>Moral Judgement Interwiev, Kohlberg, Lawrence (1958). "The Development of Modes of Thinking and Choices in Years 10 to 16". Ph. D. Dissertation, University of Chicago.</ref> a jeho modifikace, Gibbsův test SRM <ref>Sociomoral Reflection Measure, Gibbs 1992</ref>. V evropských zemích je užíván zejména Lindův test MJT <ref>Moral Judgement Test, Lind 1978, 1985, 1995</ref>. Je však nutno uvést, že ačkoli jsou tyto testy založeny na společném principu (předkládají morální dilema), zjišťují obvykle něco jiného. DIT měří pouze morální postoje, MJI smíšeně morální kompetenci a morální postoje, SRM převážně morální postoje a částečně morální kompetenci, MJT měří čistě morální kompetenci (Slováčková, 2001)<ref>SLOVÁČKOVÁ, B. Morální kompetence a morální postoje u studentů lékařské fakulty
Univerzity Karlovy v Hradci Králové. [on-line]. Psychiatrie 30. 4. 2001. [Cit. 30. 7. 2008]. Dostupné na http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH201/04.htm</ref>.
==Poznámky==
<references/>
[[Kategorie:Propojení morální a environmentální výchovy]]
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}
Popis	Co píšete	Co získáte
Kurzíva	''Text kurzívou''	Text kurzívou
Tučné písmo	'''Tučný text'''	Tučný text
Tučná kurzíva	'''''Text tučnou kurzívou'''''	*Text tučnou kurzívou*
Popis	Co píšete	Co získáte
Reference	Text článku.<ref>[https://www.example.org/ Text odkazu], další text.</ref>	Text článku.^[1]
Pojmenovaná reference	Text článku.<ref name="test">[https://www.example.org/ Text odkazu]</ref>	Text článku.^[2]
Další odkaz na stejnou referenci	Text článku.<ref name="test" />	Text článku.^[2]
Zobrazení referencí	<references />	↑ Text odkazu, další text. ↑ Text odkazu