Editace stránky Trhy kapitálu

Jedním z atributů ekonomické stránky globalizace je „financializace světa“: rozšíření peněžního hospodářství co do šíře i co do hloubky (prolomení dosavadních etických mezí trhu). Finanční sektor globálního hospodářství roste rychleji než „reálná ekonomika“. Zatímco zahraniční pomoc vyspělých zemí zemím „třetího světa“ za poslední dvě desetiletí poklesla (jako jeden z projevů oslabení státu na straně dárců i příjemců pomoci), soukromé kapitálové investice za stejnou dobu enormně vzrostly, a to i do zemí rozvojových. Dnes je na světě více než 50 burz na všech kontinentech (Pražská burza oproti 19. století relativně ztratila na ekonomickém významu). Kapitál je vzácným statkem, a soutěži o přilákání tohoto „plachého zvířete“ jistě prospívá, že soutěží země různých kontinentů, regionů a zemí v globálním měřítku.

Kapitálové transakce mohou však mít velice rozdílnou podobu. Důležitý je zejména aspekt rychlosti – mobility kapitálu (volatility). Pro země, kam kapitál „přistává“, jsou nejcennější přímé zahraniční investice (FDI – foreign direct investment), a to ať už jde o investiční celky „na zelené louce“ nebo třeba privatizační akvizice důležité pro tranzitivní ekonomiky. Podobně i společné investiční projekty „joint ventures“ jsou stabilizačními faktory rozvoje: dokud běží investiční „zakladatelský plán“, nemůže se vlastník (kapitálová skupina) tak snadno vyvázat z vlastnické odpovědnosti vůči hostitelské zemi. Už daleko mobilnější jsou „portfoliové investice“ – kapitálové toky směřující do investičních a penzijních fondů, stavebních spořitelen, s jejichž podílovými listy se každodenně obchoduje na trzích cenných papírů. Ještě efemérnější jsou kapitálové transakce obchodníků s měnami jednotlivých zemí.

Funkce, které kapitálové trhy plní v globálním měřítku, jsou nezastupitelným generátorem ekonomických informací o hospodaření podniků kótovaných na burzách (a těch jsou dnes desítky tisíc) i o efektivnosti veřejné správy politiků vládnoucích různým zemím. V tom není spor, a v tomto ohledu není za kapitálové trhy žádná náhrada. Co však je předmětem odborných i politických diskusí, to je otázka, zda a v jaké podobě by měly být tyto kapitálové transakce „globálně regulovány“. Finanční krize propukající čas od času v různých zemích, regionech, ba celých kontinentech, totiž poukazují na hrozby destabilizace finančních trhů. A rizikem destabilizace hrozí právě ty „nejmobilnější“, spekulativní kapitálové transakce. Už po více než čtvrtstoletí se vždy čas od času vracejí diskuse k návrhu amerického ekonoma Jamese Tobina na zavedení daně, která by zatěžovala právě spekulativní kapitálové transakce, a která by měla jednak „ořezat“ ty nejrizikovější investice, jednak by mohla vytvářet jakýsi globální stabilizační fond k „hašení“ požárů finančních krizí. Odpůrci vůči takto konstruované dani (Tax Tobin) ovšem namítají, že její zavedení by bylo kontraproduktivní: mohlo by paradoxně zvýšit rizika morálního hazardu investorů („když je rizika krize z čeho hradit“).

== Nadnárodní korporace ==

Podle výpočtů P. Dembinského zaměstnává 800 největších nadnárodních korporací přibližně 30 milionů pracovníků, což je pouhé 1 % světové populace v aktivním produktivním věku. Tedy co do úrovně produktivity práce jsou tito „obři“ cca desetkrát efektivnější, než činí světový průměr produktivity práce. To ovšem není „zadarmo“: tatáž exkluzivní skupina představuje kolem 60 % globální kapitalizace světových finančních trhů. Tedy vice versa, kapitálová intenzita multinacionálních obrů je desetkrát vyšší než ve „zbytku světa“. „Obři“ díky svému vlivu získávají na burzách celého světa emisemi svých obligací a akcií – a privilegovaným přístupem k bankovním úvěrům rovněž v globálním měřítku – rozhodující podíl na úsporách „domácností“ celého světa. Díky privilegovanému přístupu ke kapitálu jsou obří nadnárodní korporace schopny nahrazovat práci kapitálem v míře nedostupné ostatním.

== Daňová optimalizace ==
 
Tlak konkurence a pokušení dosáhnout minima daňových povinností pro nadnárodní korporaci vedou k tzv. „daňové optimalizaci“. Ziskové marže jsou potom vykazovány podle výše zdanění zisku korporací v různých zemích. Existence systematických nadhodnocení či podhodnocení se daňovým autoritám obtížně dokazuje uvnitř složitých vnitřních kooperačních vztahů. Druhou stranou téže mince je naopak „daňová soutěž“ vlád národních států, která tlačí na snižování daňové zátěže ve snaze přilákat zahraniční investory. Spolu se systémy investičních pobídek, udělováním „daňových prázdnin“ či „daňových amnestií“ může taková soutěž vést až k daňovému dumpingu, který v delším časovém horizontu zbavuje ekonomicky slabé státy spravedlivého podílu na daňovém výnosu a má pak za následek podfinancování těch či oněch složek veřejných výdajů (kultura, vzdělávání, ekologie...). Tato argumentace nemíří proti nadnárodním korporacím obecně, ale proti zneužití ekonomické moci a sbírání privátních zisků na úkor „fair“ podílu hostitelských zemí na daňovém výnosu. „Fair“ podíl na daních ovšem nemůže nebrat v potaz i chování a hospodárnost vlád dotčených zemí, jejich příspěvek ke „společnému dobru“ právního státu (vynutitelnost práva, vnitřní bezpečnost a ochrana investic a vlastnických práv, infrastruktura „veřejných statků“ atd.).

[[Kategorie:Globalizace]] [[Kategorie:Ekonomie]]
{{upravit Martin}}