Vegetační stupňovitost

Z Enviwiki
Přejít na: navigace, hledání

Výškové rozlišení rostlinstva v horských oblastech Země[1] , jedná se o souvislý a plynulý sled rozdílů vegetace se sledem rozdílů klimatu, projevujících se v celém území nebo v jeho části.[2] V území, kde je povrch výškově členěn, je zonálnost vegetace kombinována s vertikální vegetační stupňovitostí[3]

Čím je způsobena?[editovat | editovat zdroj]

Vegetační stupňovitost v daném území je podmíněna změnou klimatu, zejména teplot a srážek s měnící se nadmořskou výškou terénu. Se zvyšující se nadmořskou výškou stoupá intenzita slunečního záření asi o 10 % na jeden kilometr, teplota však klesá (na 100 m o 0,54 ºC) a množství srážek se zvyšuje. Tyto změny přímo působících ekologických faktorů na vegetaci způsobují, že od nížin do hor v tomtéž území se mění životní podmínky pro vegetaci, což se odráží na její skladbě.

Vegetační stupně do určité míry opakují analogicky vegetační zonálnost podle zeměpisné šířky. Vertikální vegetační stupňovitost a horizontální zonálnost vegetace jsou však naprosto odlišné jevy, a nemohou být proto spolu ztotožňovány.[3]

Vegetační stupně podle Zlatníka[editovat | editovat zdroj]

V určitém rozpětí ekologických podmínek se vyskytují jednotlivé vegetační stupně. Na území ČR se vyskytují podle Zlatníka vegetační stupně nazvané podle zastoupení čili dominance významných stromových nebo keřových druhů, nikoliv tedy podle jejich optima výskytu ve vegetačních stupních. 1. dubový, 2.bukodubový, 3. dubobukový, 4. bukový, 5. jedlobukový, 6. smrkobukojedlový, 7. smrkový, 8. klečový, 9. alpínský, 10. subnivální, 11. nivální.[2]

Biogeo.JPG

Výškové geografické stupně[editovat | editovat zdroj]

Často se výšková stupňovitost vyjadřuje podle tzv. geografických výškových stupňů, tyto stupně nejsou vegetačními stupni. Ve střední Evropě se používají nejčastěji tyto výškové geografické stupně: 1. planární (nížinný), 2. kolinní (pahorkatinný), 3. submontánní (podhorský, vrchovinný), 4. montánní (horský), 5. oreální (vysokohorský), 6. subalpínský, 7. alpínský, 8. nivální (sněžný).[3]

Rozdílnost ve stupňovitosti[editovat | editovat zdroj]

Klimaxová vegetace jednotlivých stupňů se mění v jednotlivých vegetačních zónách, v jednotlivých pohořích a dokonce i v témže pohoří. Vegetační stupňovitost je nejlépe vyvinuta v pohořích mimotropických a mimopolárních zón. V tropech je setřeno rozlišení nižších stupňů a v polárních oblastech je stupňovitost potlačena příliš drsným klimatem.

Se stoupající nadmořskou výškou klesají hranice vegetačních stupňů (na severní polokouli cca o 79 m na jeden šířkový stupeň), výškové rozpětí vegetačního stupně ovlivňuje též oceánita a kontinentalita (v oceánickém klimatu probíhají hranice vegetačních stupňů níže). Určité formy reliéfu vyvolávají místní anomálie, popř. až zvrat vegetační stupňovitosti v důsledku teplotních inverzí.[4]

Popis jednotlivých vegetačních stupňů[editovat | editovat zdroj]

1. Vegetační stupeň dubový - v tomto stupni se uplatňuje hlavně dub zimní a jiné druhy dubů bez účasti buku pro nedostatek vláhy, hlavně pro letní přísušky. V panonské oblasti zaujímá dubový stupeň velké souvislé plochy, v České kotlině se vyskytuje jen maloplošně.

2. Vegetační stupeň bukodubový - v původní dřevinné skladbě je převažující dřevinou dub zimní s příměsí buku a habru.

3. Vegetační stupeň dubobukový - převažující dřevinou je buk s přimíšeným dubem zimním a habrem. V podstatě jde o bučiny s příměsí dubu zimního a habru.

4. Vegetační stupeň bukový - v tomto vegetačním stupni se projevují určité rozdíly v dřevinné skladbě ovlivněné půdními poměry, hlavně vlhkostí půdy. V území Karpatské soustavy je buk ve svém optimu a v přírodní skladbě tvoří buk hlavní dřevinu. V území Českého masívu jsou podmínky ekologicky nepříznivé pro buk: povrch víceméně parovinný, půdy vlhčí, s kontinentálněji laděné klima. Vedle buku se zde vyskytuje dub zimní a na vlhčích místech dub letní a jedle.

5. Vegetační stupeň jedlobukový - v tomto vegetačním stupni chybí zcela dub zimní, hlavními determinantními dřevinami jsou buk a jedle.

6. Vegetační stupeň smrkobukojedlový - hlavními dřevinami jsou buk, jedle a smrk. Buk však už proti jedli a smrku poněkud ustupuje. Při horní hranici tohoto vegetačního stupně dochází již k omezování výškového růstu dřevin v důsledku ekologicky zhoršeného klimatu.

7. Vegetační stupeň smrkový - zcela dominuje smrk a chybějí buk a jedle, nebo se vyskytují v zakrslé formě. Smrkový stupeň je u nás nejvýše položený lesní vegetační stupeň s lesní a stromovou hranicí, na kterou v Krkonoších a ve vyšších polohách navazuje stupeň klečový.

8. Vegetační stupeň klečový - zaujímá křovité porosty kleče nad horní hranicí lesa. Kleč je dominantním druhem.

9. Vegetační stupeň alpínský - tvoří jej hole krátkostébelných trav a na místech kamenitějších porosty mechorostů a lišejníků.[3]

10. Vegetační stupeň subnivální - vyznačuje se mechovými a lišejníkovými společenstvy.

11. Vegetační stupeň nivální - u nás není vyvinut. Lze se s ním setkat v Alpách, kde jeho dolní hranice kolísá podle geografických a ekologických podmínek od asi 2500 po 3350 m.[4]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. Novotná D. (2001): Úvod do pojmosloví v ekologii krajiny. MVČR Praha: Enigma. 399 s, ISBN 80-7212-192-8.
  2. 2,0 2,1 Zlatník A. (1978): Lesnická fytocenologie. Praha : Státní zemědělské nakladatelství. 495 s.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 Randuška,R. et Vorel,J. et Plíva,K. (1986): Fytocenológia a lesnícka typológia. Bratislava: Príroda. 339 s.
  4. 4,0 4,1 Moravec J. et al (2000): Fytocenologie. Praha: Academia. 403 s. ISBN 80-200-0128-X.


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]