Slovo budoucím učitelům

Z Enviwiki
Přejít na: navigace, hledání

S jakými záměry jsme k tvorbě výukových materiálů přistupovali?[editovat | editovat zdroj]

„Krize“, o které se mluví v souvislosti s životním prostředím, je do značné míry (významným, určujícím) fenoménem současnosti. Na jedné straně má svůj původ v lidských aktivitách; na straně druhé ji však nelze zvrátit na základě pouhé změny toho, co činíme. Rozpor mezi člověkem a prostředím, které ho obklopuje, patří k době, ve které žijeme; ukazuje se v něm hlubší rozpor našeho vztahu ke skutečnosti.

O těchto věcech se uvažuje většinou tak, že každý zastává nějaký názor. Odborník nebo laik je nějakým způsobem už vlastně předem „pro“ nebo „proti“, tento postoj vychází z jeho osobní zkušenosti. Jeho názor má co dělat s tím, jak člověk rozumí sám sobě a svému místu ve společenství lidí. Ten, kdo má zájem o literaturu nebo se chce prosadit jako schopný ekonom, pravděpodobně bude na věc pohlížet jinak, než biolog, který zkoumá ohrožené živočichy. V poslední době se ale zdá, že pod tlakem věcných argumentů a některých objektivních údajů o zničeném prostředí bychom se měli o tyto záležitosti zajímat všichni – jak jinak by totiž bylo možné například vychovat zdravé děti? Jestliže společenský „organismus“ potřebuje ke své existenci různé technické vymoženosti, lidské tělo stále ještě plně závisí na čisté vodě, vzduchu, potravinách – na přírodě, se kterou je spojeno tisíci nitkami.

Mnozí z nás se ptají: co lze dělat? Můžeme vylepšit naši techniku a vyvinout nové technologie, které budou schopny napravit největší škody. Můžeme změnit právní řád, daňový systém a fungování důležitých institucí tak, že budou podporovat „ekologicky příznivé“ chování a trestat nebo jinak postihovat to, které je v tomto ohledu nevhodné. Neměli bychom však přitom tyto instituce učinit nepřátelskými člověku – nechceme-li, aby na nás vykonávaly násilí, měl by se pravděpodobně v určitém směru také změnit člověk. Co to znamená? Jde o to, abychom přehodnotili své jednání a také to, z čeho vycházíme ve svém rozhodování, zkrátka svůj pohled na svět? Tváří v tvář devastaci, kterou způsobilo lidské pokolení, se tyto požadavky často zdají velmi oprávněné. Technická civilizace je přírodě nepřátelská, kulturní vývoj stále více rozevírá nůžky mezi tím, co je přirozené a uměle vytvořené. Možnost, že nás tyto nůžky odstřihnou od životodárných zdrojů planety, přináší některá radikální řešení.

Pro zlepšení stavu prostředí je jistě zapotřebí neodkladných akcí - na tom se shodují všichni. Jaké akce by to měly být, už tak jasné není. Odpovědí, která patří ke vzdělání a kterou zde předkládáme, je: vědět. Nejen získat základní orientaci v tzv. environmentální problematice, pochopit hluboké souvislosti. Také (následně) probudit přemýšlení samotné. Protože když napravujeme, co se zdá být narušeno, jednáme proti logice toho, co přichází - co vyrůstá z přítomné chvíle a postupně také z minulosti. V takových případech se pokoušíme o symptomatickou léčbu. Počítáme s tím, že se zabýváme pacientem, jehož organismus nefunguje normálně měl by být dočasně v klidu.

Chceme-li léčit, měli bychom se kromě důkladného poznání nemoci zajímat i o to, co je vlastně „zdraví“. Pokud za něj pokládáme stav, který už tu byl v minulosti, možná jenom nerozumíme vývojové dynamice. „Řešení“ krize vnesením prvku setrvalosti do dějů, jejichž negativní důsledky neumíme ovlivňovat – to by jistě bylo dobré v experimentálních podmínkách, při studiu těchto procesů za účelem jejich regulace. Aktivní úsilí o proměnu civilizace, techniky, člověka samotného však nemůže být založeno na myšlence zastavení veškerého pohybu. Předpokládá naopak pochopení jeho mechanismů (či skrytých sil, které jej ovládají) - tedy hluboké porozumění přírodě, technice, světu a také sobě samým. Budeme-li znát východiska, předpoklady, a jejich viditelné důsledky (projevy, fenomény), teprve potom teprve můžeme zahlédnout nově otevřené horizonty, ke kterým bychom se mohli vydat. V tomto pohledu se proměny, kterými lidstvo v průběhu svých dějin prochází, stávají nikoliv nutností, evolucí, ale jednou z možností, která se uskutečnila. Pak je možné přemýšlet také o tom, proč se tak stalo. A jak by to případně mohlo být jinak.

Jana Dlouhá