Změny v duchovní oblasti

Z Enviwiki
Verze z 17. 2. 2008, 13:49, kterou vytvořil Jiří Dlouhý (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Globalizace neznamená jen celosvětové rozšíření jedné (západní, „moderní“) civilizace, jejích hodnot a životního stylu, nýbrž spíš vznik kvali­tativně nové civilizace, která poznamenává a proměňuje i tu společnost, z níž dynamika vzájemného propojování „světů“ původně vycházela. Západní civilizace uvolnila síly, které v odlišných kulturních kontextech působí jinak, než Západ očekával a byl zvyklý. „Pohyb modernizace“ vyvolává i dramatické obranné reakce a také řadu důsledků, které nejsou řešitelné jinak, než v opravdu globálním měřítku. Přijmout taková řešení předpokládá konsensus, pohled z širší perspektivy, tedy také schopnost překročit myšlenková schémata, která Západ považoval za samozřejmá.

Zpočátku pochopitelně převažovaly analýzy ekonomických faktorů a politických důsledků globalizace. V poslední době se však obrací zájem i k souvislostem kulturním a duchovním. Proces globalizace totiž zasahuje také sféru hodnotové orientace, životního stylu a způsobu vnímání světa – a tyto změny v duchovní oblasti se zpětně promítají i do jednání lidí ve sféře ekonomie a politiky.

Průkopníkem sociokulturních analýz globalizace je zejména pittsburgský sociolog Roland Robertson. Globalizace podle Robertsona má charakter paradoxu, přináší zároveň absolu­tizaci i relativizaci. Jde o „univerzalizaci partikulárního“ – globální rozšíření západní kul­tury, vyrostlé z křesťanských základů a zároveň o „partikularizaci univerzálního“ – západní kultura se těsněji setkává s ostatními kulturami, její nárok na univerzální platnost naráží na fakt plurality a je tím relativizován. Tento paradox se promítá i do osudů náboženství: jejich podoba i jejich sociální role se prudce mění, některé formy slábnou, zatímco jiné se prudce rozvíjejí.

Robertson jako jeden z prvních věnoval pozornost tématu „náboženství a globalizace“. Zatímco před třiceti lety se ještě mnoho sociologů v duchu tehdy převládající teze o seku­larizaci domnívalo, že role náboženství bude v budoucnosti celosvětově rapidně slábnout, Robertson už v sedmdesátých letech předpověděl, že náboženství si nejen udrží svůj sociál­ní význam v postindustriální společnosti, nýbrž že právě v procesu globalizace může sehrát významnou roli. Robertson odmítl představu, že to, co jsme pozorovali v moderní západní společnosti – vydělení náboženství jako samostatného dílčího sektoru a jeho oddělení od politiky, „privatizaci náboženství“ – můžeme pokládat za obecný jev. Mnozí předpoklá­dali, že to, co prožívá Evropa, musí dřív nebo později přijmout celý svět. Opustíme-li však předsudek eurocentrického výkladu dějin, zjistíme, že v globálním měřítku je evrop­ský vývoj – a platí to zejména o náboženské situaci – daleko spíše izolovanou výjimkou než univerzálním jevem. Nezápadní kultury sice převzaly osvícenstvím vytvořený západní koncept „náboženství“, avšak naplnily ho záhy zcela odlišným obsahem. Náboženství se stalo jedním z nejvýznamnějších nositelů skupinové identity. Zejména tam, kde se různé skupiny cítily ohroženy unifikujícím tlakem globalizace, náboženství prožila revitalizaci a repolitizaci – a tato skutečnost se stala vskutku globálním jevem. V naší úvaze se stručně dotkneme několika tezí, které lze odvodit z úvah a výzkumů celé řady předních soudobých sociologů, religionistů a politologů:

  • Jedním z charakteristických globálních jevů je reprivatizace a repolitizace náboženství – celosvětový masivní návrat náboženství do veřejného a politického života. Tváří v tvář této skutečnosti bylo třeba revidovat donedávna velmi rozšířená myšlenková schémata:
    • je třeba opustit či radikálně reinterpretovat „paradigma sekularizace“
    • vztah náboženství a politiky už nelze vnímat paradigmatem „oddělení církve a státu“.


  • Proces globalizace působí změny sociálních rolí náboženství v několikerém směru:
    • Globalizace vede k náboženské pluralitě, v řadě společností mizí monopolní postavení náboženských organizací, relativizují se jejich nároky na univerzalitu. S oslabením tradičních náboženských struktur se šíří jak náboženský individualismus, tak alternativní formy náboženství a funkcionální alternativy náboženství.
    • V pluralitní společnosti se utvářejí nové podoby tradičních náboženství a ty pak zpětně ovlivňují původní komunity.
    • Globalizace a její průvodní jevy vyvolávají jako reakci náboženský fundamentalismus, který někdy nabývá forem fanatismu.
    • Globalizace napomáhá růstu vlivu „globálních náboženských vůdců“.


  • Globalizace vede k posilování vzájemného kontaktu náboženství
    • Vzájemný kontakt náboženství někdy posiluje synkretismus a „vícečetnou náboženskou identitu“.
    • Rostou ekumenické snahy a snahy o mezináboženský dialog.
    • Objevují se snahy o dialog a spolupráci mezi politickými a náboženskými elitami, od náboženství se čeká „spiritualita globalizace“, péče o „etické minimum“ a kritický korektiv negativních či jednostranných dopadů globalizace.
    • Za určitých okolností však kontakt náboženství vede k střetům.