Populační růst a chudoba

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Prosté konstatování růstu populace současnou situaci velmi zjednodušuje. Na celém světě totiž dnes probíhá nebývalá demografická změna. Enormní expanze počtu lidí rozvojových zemí ostře kontrastuje se situací v oblastech ekonomicky rozvinutých, kde lidé žijí déle a jsou zdravější, ženy rodí méně dětí a zvyšují se počty imigrantů, kteří se sem stěhují za lepším životem. Jakékoli diskuse o globálních trendech jsou ale zavádějící, pokud není vzat v úvahu ohromný, výše naznačený kontrast mezi světovými regiony. Dnes nejchudší oblasti Afriky, Asie a Latinské Ameriky mají rychle rostoucí mladou populaci, zatímco vyspělé a bohatší státy Evropy, Severní Amerika a Japonsko vykazují nulový nebo v některých případech dokonce záporný růst a jejich populace stárnou rychle. Následkem toho bude většina přírůstku soustředěna do rozvojových zemí, kde dnes žijí čtyři pětiny veškeré světové populace. Předpokládaný růst populace v rozvojových zemích mezi roky 2000 a 2025 (4,87–6,72 miliard) je v podstatě stejně velký, jako rekordní nárůst v poslední čtvrtině minulého století. Historicky nebývalá populační exploze v nejchudších oblastech světa bude v nesnížené míře pokračovat.

Vliv populačních charakteristik na kvalitu lidského života je diskutován už po staletí. Když v 18. století započala moderní expanze lidské populace, Thomas Robert Malthus dokazoval, že tento růst bude limitován nedostatkem potravin. Světová populace rostla ale daleko rychleji, než Malthus předpovídal, a je fakt, že z celkového pohledu se výživa lidstva spíše zlepšila. V dostupnosti a kvalitě potravy jsou však na světě obrovské regionální a společenské rozdíly. Vysoká kvalita výživy na bohatém severu ostře kontrastuje s neudržitelnou situací v mnoha oblastech chudého jihu. Největší příčinou hladu a podvýživy je zde chudoba, ovšem hlavní příčinou chudoby je růst populace. Tato souvislost se projevuje dvěma mechanismy:

1) Rychlý růst populace vede k mládnutí populace.

Více než polovina této populace je dnes pod věkovou hranicí zaměstnatelnosti. Tito mladí lidé tedy musí být nakrmeni, ubytováni, oblečeni a vzděláni. Nejsou ale produktivní, a tím významně zatěžují ekonomiku;

2) Rychlý populační růst vytváří obrovskou poptávku po nových pracovních místech.

Velké množství žadatelů o omezené množství pracovních příležitostí stlačuje dolů mzdy, což je další příčina chudoby a nerovnosti. Nezaměstnanost v chudých zemích je značná a zaměstnaní tam proto pobírají mzdy, které jim sotva stačí k obživě. V takových zemích také nemohou stoupat výdaje na školství, zdravotnictví a infrastrukturu spolu s rostoucí populací. Nízké platy totiž implikují nízké daně a tedy i nedostatek peněz na veřejných účtech.

Oba tyto nepříznivé ekonomické jevy jsou pravděpodobně vratné. Bylo by ale třeba snížit porodnost. Snížení porodnosti znamená méně naplněné školy, nižší množství závislých a neproduktivních mladých lidí, stejně jako nižší počty zájemců o práci. Takové pozitivní demografické změny již přispěly k ekonomickým „zázrakům“ několika zemí ve východní Asii. Je ale jasné, že tyto tak závratné výsledky nejsou v žádném případě zaručeny a uplatní se pouze v zemích s dobrou hospodářskou politikou.

Dalším problémem spojeným s růstem populace je migrace vysokého podílu obyvatel venkova do měst. V rozvinutých zemích bývá tento vývoj ekonomicky pozitivní, neboť městské obyvatelstvo má všeobecně vyšší životní úroveň než venkovské. Koncentrace průmyslu a vznik obchodních a politických center jsou hlavním důvodem k tomu, že se venkovské obyvatelstvo i v rozvojových státech stahuje ve velkých množstvích z chudého venkova do měst. Přelidněný venkov, kde je problémem uživit stále rostoucí počet lidí, hledá ve městech možnosti lepšího výdělku a tedy i zabezpečení početných rodin. Příliv migrantů v hospodářsky slabých zemích je však tak vysoký, že překračuje nosnou kapacitu měst, a mnoho přistěhovalců končí v bídných podmínkách satelitních „slumms“. Tradiční městské výhody jsou v nejchudších zemích potlačeny a životní podmínky jsou mnohdy stejně nuzné nebo ještě nuznější, než na venkově.

Zvyšování počtu obyvatel měst a rozšiřování zastavěných ploch bude zřejmě jeden z hlavních problémů budoucnosti. Přibližně na počátku 20. století žilo ve městech – sídlech s více než 2 500 obyvateli – necelých 15 % světové populace. V roce 1950 a v roce 1985 žilo ve městech už 29 % a 41 %. V roce 2020 bude patrně ve městech žít kolem dvou třetin veškerého obyvatelstva světa. Již dnes je jasné, že nejrychleji rostoucí města jsou města v nejchudších oblastech světa.

Růst populace není jedinou hlavní příčinou světových sociálních, ekonomických a environmentálních problémů, ale přispívá k nim podstatnou měrou. Kdyby rostla populace v minulosti pomaleji, bylo by nám nyní lépe. A bude-li možno omezit růst populace v budoucnu, budou na tom lépe příští generace.

Zdroj

Braniš, M.: Globální problémy životního prostředí. In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 207 – 220. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>