Editace stránky Politika udržitelného rozvoje v EU

== Úvod ==

Politika udržitelného rozvoje v EU se postupně považuje za jeden ze základních kamenů hospodářského civilizačního rozvoje. Dokazuje to i tzv. evropská Bílá kniha o hospodářském rozvoji, zaměstnanosti a konkurenceschopnosti z roku 1993, která udržitelnému rozvoji věnuje celou samostatnou kapitolu. Nová verze evropské Bílé knihy – v poněkud jiném formátu - se připravuje. Tentokrát se bude problematikou udržitelného rozvoje zabývat výrazněji a podrobněji a pravděpodobně bude mít tento termín už v samotném názvu.

Zpráva Evropské unie Evropské životní prostředí na přelomu století ale konstatuje, že navzdory třem desetiletím úsilí o ochranu prostředí, přírody a přírodních zdrojů se ani v Evropě až na nepatrné výjimky nepodařilo zvrátit negativní trendy. Hnací síly nepříznivého vývoje, kterými jsou rostoucí materiální spotřeba, rozšiřující se doprava, stále neudržitelné vzorce spotřeby a výroby spojené s emisemi škodlivých látek včetně toxických a jinak nebezpečných chemikálií  sice zmírňují svůj tlak, avšak neustále působí a celková zátěž prostředí roste. Evropa je přitom kontinentem, který je v čele světového úsilí za ochranu prostředí a pokud se ani zde nepodařilo situaci zvrátit, znamená to, že v ostatním světě jsou poměry ještě nepříznivější. 

Tento stav si dobře uvědomují členské státy Evropské unie i Evropská komise v Bruselu. Evropská unie ve svých základních dokumentech opakovaně zdůrazňuje potřebu přechodu na trajektorii udržitelného rozvoje. Už Maastrichtská smlouva z roku 1992 učinila udržitelný rozvoj jedním z cílů Evropské unie. Tento cíl výrazně posílila nová Amsterodamská smlouva, která platí od 1. 5. 1999. Ve svém článku č. 2 říká: "Cílem společenství je dosažení harmonického, vyváženého a udržitelného rozvoje ekonomických aktivit…". Zároveň se v tomto článku označuje za jeden z cílů též zlepšení kvality prostředí. Velmi důležité rozvinutí  koncepce udržitelného rozvoje pak představuje článek 6,který zní: „Požadavky ochrany prostředí musí být integrovány do formulací i uskutečňování politik a aktivit společenství, o kterých hovoří článek 3 (v článku 3 jsou vyjmenovány všechny činnosti společenství zejména v hospodářské oblasti), zejména s ohledem na dosažení trvale udržitelného rozvoje“. 

Tento článek znamená praktický návod k tomu, jak dosáhnout trvalé udržitelnosti rozvoje. Bezprostředně po schválení Amsterodamské smlouvy hlavy evropských států pověřily komisi, aby vypracovala podrobnou zprávu o tom, jak bude naplňován tento zásadní článek ve vybraných odvětvích. Jinými slovy, jak budou od samého počátku uplatňovány zřetele ochrany životního prostředí, přírody a přírodních zdrojů v klíčových hospodářských sektorech, za které byly označeny: zemědělství, energetika, doprava, průmysl, společný trh a regionální rozvoj. 

Na evropském summitu v Helsinkách v prosinci 1999 bylo posouzeno, jak úspěšně se dokumenty připravené Komisí s tímto zadáním vyrovnaly. Jde o klíčové materiály, které určují politiku Evropské unie v této oblasti na další období. Bylo rozhodnuto práce v tomto směru dále prohloubit a rozšířit a předložit definitivní výsledek na evropském summitu v Goteborgu v létě 2001.

== Nejdůležitější elementy ==

Za nejdůležitější elementy udržitelného rozvoje lze v kontextu evropské politiky považovat tyto:

Prvním základním předpokladem je přísné dodržování veškerých norem, limitů a jiných předpisů, které jsou obsaženy v takzvaném environmental acquis, to znamená v souboru evropského zákonodárství věnovaného životnímu prostředí. Tento soubor je velmi rozsáhlý, obsahuje stovky jednotlivých směrnic a jiných zákonných předpisů. Podrobně jsou upraveny prakticky všechny složky životního prostředí.

Přístup k ochraně životního prostředí se v rámci Evropské unie vyvíjí, postupně se přestávají zdůrazňovat opatření vedoucí ke koncovým technologiím a naopak se uplatňují preventivní postupy. Charakteristickým přístupem je uplatnění postupů v rámci  tzv. procesu EIA (environmental impact assessment). 

Dalším důležitým stupněm jsou opatření  založená na moderních technologiích nenáročných na suroviny, energii a minimalizujících škodlivé emise. Typickou směrnicí v tomto směru je směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění ([[IPPC]]), která je založena na koncepci nejlepší dostupné techniky.

Velmi důležitou součástí účinné politiky je zabezpečení dostatečných informací v mnoha směrech, to znamená informace o stavu prostředí, o prováděných opatřeních, o rozvojových záměrech a podobně. Klíčový význam mají informace o zátěži prostředí z výrobních postupů, jako je například registr emisí a zdrojů znečištění.

Účast veřejnosti a elementů občanské společnosti je v této souvislosti naprosto nutnou podmínkou. Předpokládá to jednak zájem a angažovanost široké veřejnosti i jednotlivých společenských skupin, jako jsou zejména výrobci, jednak dostatečnou úroveň informovanosti a vzdělanosti celé veřejnosti i jednotlivých specifických skupin.

Součástí celé politiky je transparentní stanovení cílů, které by měly být kvantifikovány. To souvisí s potřebou  uplatnění souboru kvantitativních informací ve formě jasně specifikovaných indikátorů udržitelného rozvoje.

Vůbec nejdůležitějším nástrojem účinné politiky ochrany prostředí je integrace environmentálních zřetelů do hospodářských a jiných aktivit v souladu s článkem 6 Amsterodamské smlouvy. Této integrace lze dosáhnout uplatněním řady nástrojů.

Důležitou kategorií nástrojů jsou nástroje ekonomické, které směřují k tomu, aby byly odstraněny nepříznivé ekologické externality ekonomické činnosti. Znamená to především co možná jednoznačné řešení otázky vlastnických práv a plné uplatnění principu „znečišťovatel platí“ s cílem, aby „ceny vypovídaly ekologickou pravdu“. Jednotlivé ekonomické nástroje mají nejrůznější podobu, jako jsou různé poplatkové systémy a v poslední době stále více zdůrazňovaná [[Ekologická daňová reforma|ekologická daňová reforma]]. Rovněž se postupně uplatňují tržně kompatibilní nástroje, například obchodovatelná povolení. Jednoznačným požadavkem je v této souvislosti zrušení ekologicky škodlivých dotací, které stále ještě existují prakticky ve všech státech v oblasti energetiky a dopravy. 

Mezi významné nástroje patří dobrovolné aktivity průmyslu, charakterizované celou řadou iniciativ jako je [[EMAS]], [[normy ISO 14000|normy řady ISO 14000]], ekoefektivita, ekodesign. Důležité místo mají dobrovolné dohody mezi vládou a průmyslem a systémy značení ekologicky šetrných výrobků.
Konečným klíčem k přechodu na trajektorii udržitelného rozvoje je celková změna vzorců spotřeby a výroby. Týká se to tedy nejen produkčních metod, což je především záležitost průmyslu, ale zejména a v hlavní míře  domácností, to znamená všech kategorií spotřebitelů.  Nelze vystačit pouze s moderními  technologiemi, byť by byly jakkoliv ekoefektivní. Především spotřebitelé sami si musí uvědomit, že prakticky každá spotřeba kterýchkoliv výrobků či služeb s sebou do určité míry nese zátěž prostředí a že tuto zátěž je třeba minimalizovat spotřebou rozumnou a uvědoměle skromnou.

{{upravit}}

[[Kategorie:Evropská unie]]