Nepřípustné využití ekologických principů za hranicemi discipliny: Porovnání verzí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
m
Řádek 3: Řádek 3:
 
Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z [[ekologie]], které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>.
 
Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z [[ekologie]], které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.<ref name="K">Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>.
  
Ekologie v minulosti stála u zrodu názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. práce M. Bookchina). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie ovšem „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K"> </ref>.
+
Ekologie v minulosti stála u zrodu názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. práce M. Bookchina). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie ovšem „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“<ref name="K" />
  
 
Falešný kontext pro využití pojmu ekologie může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.
 
Falešný kontext pro využití pojmu ekologie může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“<ref>Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.</ref>.

Verze z 1. 9. 2017, 11:09

Pojem "ekologie" je často užíván v hovorovém jazyce a vystavuje se tak nebezpečí zneužití.

Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z ekologie, které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.[1].

Ekologie v minulosti stála u zrodu názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. práce M. Bookchina). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie ovšem „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“[1]

Falešný kontext pro využití pojmu ekologie může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“[2].

  • To dokládá následující citát: „Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí. Jejich vzpoura nutně vede k jejich úpadku.“[3].

Témata

Holismis a totalitarismus. Kapitola z knihy Keulartz, J.: Zápas o přírodu: kritika radikální ekologie. In Paideia, 2/III/2006, dostupné na http://userweb.pedf.cuni.cz/

Zdroje

  1. 1,0 1,1 Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.
  2. Biehlová, J.; Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999.
  3. Hitler, A. (1925): Mein Kampf