Editace stránky Nástroje politiky životního prostředí

== Úvod ==

Užití konkrétních ekonomických nástrojů závisí na převažujícím politickém přístupu a daném ekonomickém systému. Například v rámci neoklasické ekonomické teorie se problémy životního prostředí interpretují tak, že souvisí s "neoptimální tvorbou cen" a řeší v souladu s tradičními přístupy "ekonomie blahobytu". Strategie udržitelného rozvoje naproti tomu neklade důraz na zvyšování tokových veličin (např. roční růst výroby), ale na stabilizaci stavových veličin (zachování přírodního bohatství v celé jeho rozmanitosti). Toto pojetí znamená účinnou korekci kvantity výroby její kvalitou.

Pro praktické použití byla navržena [[Ekonomické nástroje|škála ekonomických nástrojů]] politiky životního prostředí - mají-li být dostatečně účinné, musí být dostatečně integrovány do "[[Nástrojový mix|nástrojového mixu]]". 

K odpovědnému rozhodování v oblasti politické i ekonomické jsou zapotřebí jasné signály o stavu prostředí i jednotlivých jeho "statků a služeb", o souvislostech vývoje tohoto stavu s ekonomickými aktivitami člověka. K tomu lze využít některé [[Indikátory udržitelného rozvoje|indikátory udržitelného rozvoje]] či například [[Analýza materiálových a energetických toků|materiálové a energetické bilance]].

== Normativní nástroje ==
- viz samostatné heslo [[Normativní nástroje]]

== Ekonomické nástroje ==
- viz samostatné heslo [[Ekonomické nástroje]]

== Ovlivňování stavu prostředí z makroekonomické úrovně ==

Makroekonomický pohled na tempo hospodářského růstu vychází z hodnot [[Ekonomické ukazatele|hrubého domácího produktu]] (HDP), který v  plné míře zahrnuje náklady na ochranu prostředí; škody ze znečištění naopak úplně nebo částečně ignoruje. Poskytuje tak zkreslenou charakteristiku dosažené úrovně společnosti. Hledají se proto způsoby, jak ekonomické ukazatele s ohledem na životní prostředí korigovat - vedle HDP jakožto ukazatele čistě ekonomického lze zavést tzv. [[Ekonomické ukazatele|index lidského rozvoje]] (HDI - Human Development Index). 

Řada mezinárodních organizací v současné době pracuje na začlenění ekologických faktorů do vrcholového národohospodářského účetnictví v tzv. satelitních účtech, které doplňují systém národních účtů; kromě toho se využívá systém zdrojových účtů (Norsko), systém účtu národního majetku (Francie) atd. Ty se soustřeďují na aktivity, které neprocházejí trhem a nejsou vyjádřitelné v penězích; v případě satelitního účtu životního prostředí obsahují informace o dopadu jednotlivých aktivit na prostředí, o ekologické náročnosti ekonomiky jako celku atd. Jeho položky charakterizují nejen hmotné a finanční toky, ale jsou doplněny verbálním hodnocením a popisem v oblastech, kde není možná kvantifikace. Satelitní účty životního prostředí obsahují soubor dílčích ukazatelů, které v souhrnu umožňují upravit hrubý domácí produkt na ekologicky upravený čistý domácí produkt. Takto konstruované satelitní účty byly již testovány v některých rozvojových zemích (Mexiko, Nová Guinea).

== Ostatní nástroje ==

'''Soukromé přístupy'''. Ne všechny situace vyžadují přímou aktivitu vlády. V řadě případů mohou poskytnout nejefektivnější řešení přístupy opírající se o soukromou iniciativu - tzv. soukromé vyjednávání a soudní jednání.
Dobrovolné dohody s garancí státu. V poslední době se úspěšně rozvíjejí také některé přístupy založené na dobrovolném rozhodnutí faktického nebo potenciálního znečišťovatele zavázat se k minimalizaci narušování životního prostředí. Patří sem například dobrovolné dohody mezi státem a průmyslovými podniky a environmentální označování výrobků .

'''Dobrovolné dohody''' uzavírají mezi sebou veřejná správa na straně jedné a průmyslové svazy nebo jednotlivé podniky na straně druhé - týkají se podmínek pro konkrétní opatření (povolení, předpisy, sankce). S větší iniciativou firem počítají podnikatelské strategie zaměřené na budování [[Ekologicky orientované systémy řízení|ekologicky orientovaných systémů řízení podniků - EMS]] (někdy se mu také říká systém managementu zdraví a bezpečnosti prostředí - EHS). Tato široká úroveň strategie podnikání umožňuje zařadit etická rozhodnutí do celého ekonomického rozhodovacího procesu. Strategii lze navrhnou tak, že odpovídá na otázku po smyslu podnikání v širších souvislostech sociálních, ekologických atd. - firmy se tak mohou rozhodnout pro udržitelný výrobní proces. K vytvoření úplného a efektivního systému EMS je zapotřebí množství procesů a nástrojů; pro srovnání úspěšnosti při vytváření této strategie se zavádějí standardní požadavky a normy.

Příkladem dobrovolné aktivity je [[označování ekologicky šetrných výrobků]] ([[ecolabelling]]). Má za účel informovat spotřebitele o tom, že daný výrobek je k životnímu prostředí "přátelský", že jeho spotřeba má menší nebo žádné negativní environmentální důsledky než jiné srovnatelné, ale neoznačené výrobky.

== Literatura ==

Mezřický, V. a kol. (1996): Základy ekologické politiky. Právnická fakulta, UK v Praze, ISBN 80-85368-96-X.

Moldan, B. (2001): Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. Karolinum, Praha, ISBN 80-246-0246-6.

Moldan, B. (2003): (Ne)udržitelný rozvoj. Ekologie, hrozba i naděje. Karolinum, Praha, ISBN 80-246-0286-5.

[http://www.env.cebin.cz/_nav/_index_hp.html Publikace Ministerstva životního prostředí] (2000): Env-ekonomie, politika a vnější vztahy ČR, 2 seminář doktorandských studentů, Praha.

{{upravit Jana}}
[[Kategorie:Politika udržitelného rozvoje]]