Editace stránky Holistický přístup

Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici [[wikipedia:cs:Kant|Kant]] jako první rozlišil tři typy úsudků, které nelze redukovat jeden na druhý, a které mají tedy autonomní status. Jde o názor empirický (nebo teoretický), morální (či praktický), a estetický (či reflexivní). Na tomto základě [[W:en:Wilhelm Dilthey|Dilthey]] vyvozuje kategorie příčiny, hodnoty a smyslu, které nelze redukovat jednu na druhou ani dedukovat z jakéhokoli vyššího principu. Lidská (celková) bytost se ke světu vztahuje prostřednictvím jedné z kategorií; pokus vysvětlit svět v jeho celkovosti by zrušil mnohorozměrnou povahu skutečnosti.<ref>Dilthey, W. (1924): Gesammelte Schriften. Teubner, Leipzig/Berlin. 324 s.</ref>

Způsob, jakým se vztahujeme ke skutečnosti, je zdrojem významu také pro Wittgensteina: reálné objekty a jevy se neotiskují do slovního popisu „objektivně“, význam se mění podle druhu „řečové hry“, v rámci které jazyk užíváme. Tyto různé druhy řečových her nemají žádný společný základ nebo podstatu, ačkoli vykazují mnohé příbuzné rysy. V Habermasově rozlišení konstatujících (constative), regulativních a expresivních řečových aktů (výpovědí) lze rozpoznat (kromě návaznosti na Wittgensteina) též klasickou Kantovu triádu. Čisté řečové akty si tak činí nárok na platnost v podobě pravdy (o objektivním stavu skutečnosti), správnosti (sociálního vztahu mezi účastníky dialogu) a pravdivosti či autenticity sdělení vnitřní zkušenosti. Takové výpovědi jsou krystalizačním jádrem třech komplexů racionality: kognitivně-objektivující (věda a technologie); eticko-normativní (zákon a morálka) a esteticko-expresivní (umění a erotika). [[wikipedia:cs:Habermas|Habermas]] považuje za ideál stav souhry – harmonie, kterou ale už [[wikipedia:cs:Lyotard|Lyotard]] označuje jako totalitní: není možné uplatňovat jakýkoli princip souhrnné jednoty nebo syntézy uskutečňující se pod autoritou nějakého metadiskurzu vědění.<ref>Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.</ref>

(Celkové) vědění v Lyotardových úvahách není jen pouhou instrumentální koncepcí, souborem denotativních výpovědí; neredukuje se na vědu, dokonce ani ne na poznání. S věděním souvisí různé druhy výpovědí, které nepodléhají čistě kritériu pravdivosti: – jedná se o kompetenci, jež zahrnuje i stanovení a aplikaci kritérií výkonnosti (technická kvalifikace), spravedlnosti a/nebo štěstí (etická moudrost), zvukové a barevné krásy (auditivní a vizuální vnímavost) atd. Jeden určitý druh výpovědí, například výpovědi kognitivní, nevylučuje z vědění výpovědi ostatní, které dovolují „dobré“ výkony v souvislosti s různými předměty diskurzu: v souvislosti s poznáním, s rozhodováním, s hodnocením, přetvářením. Lze tak rozlišit např. vědění pozitivistické, které snadno nachází aplikaci v technikách týkajících se lidí a materiálů a které se takto může stát se produktivní silou, a vědění kritické nebo reflexivní nebo hermeneutické, které klade přímo nebo nepřímo otázky týkající se hodnot nebo cílů atd. V další argumentaci je zdůrazňováno rozpoznání rozdílů a konfliktů – různých pravidel, jimž podléhají autonomní řečové hry, diskurzy či žánry (např. věda, etika, estetika, ekonomie a erotika).<ref name=":0">Lyotard, J.F., (1993): O postmodernismu. Postmoderno vysvětlované dětem. Postmoderní situace. Filosofický ústav AV ČR, Praha.</ref>

Řečové hry jsou smíšeny do husté tkáně a uspořádány z hlediska celkové perspektivy pouze v narativní formě vědění: ve vyprávění snadno nacházejí místo (kromě výpovědí denotativních) také výpovědi mravně normativní, tázací, hodnotící atd. Tradice vyprávěných příběhů je zároveň i tradicí kritérií, která zakládají trojí kompetenci: vědění o tom, co se má říci, jak se má naslouchat, a co se má správně dělat, tedy tři dovednosti, jimiž se realizují vztahy společenství k sobě samému a k jeho okolí. To, co se předává spolu s vyprávěnými příběhy, je soubor pragmatických pravidel, který vytváří společenskou vazbu. Narativní forma nemá zapotřebí žádných zvláštních procedur, kterými by se jejím příběhům dostávalo stvrzení: je bezprostředně legitimizující. Řečová hra, kterou zná Západ, však klade v první řadě otázku legitimity. (Soudy o existenci a o platnosti narativního vědění na základě vědění vědeckého nelze vynášet, ani naopak: příslušná kritéria nejsou v tom a onom případě stejná. Srovnávací konfrontace vědeckého vědění s věděním nevědeckým, narativním, dává pochopit, že existence prvního nemá v sobě o nic víc nutnosti než existence druhého, a také o nic méně. Naříkat nad ztrátou smyslu v postmoderním období znamená litovat, že vědění tu už není převážně narativní.).<ref name=":0" />

Každý druh diskurzu implikuje rozhodnutí pro určité obsahy a vylučuje obsahy jiné; žijeme v postmoderním světě radikální plurality, kde konsenzus panuje spíše v tom, že spolu navzájem zásadně nesouhlasíme. To nás zavazuje na jedné straně k toleranci (platí přikázání respektu vůči vlastnímu smyslu a pravidlům), na straně druhé vylučuje jakékoli přesahy v souvislostech (kritéria jedné souvislosti se nesmějí stát kritérii souvislosti jiné) a zakazuje vytváření jakéhokoli superdiskurzu (neexistuje žádná univerzální míra pro posuzování partikulárního).<ref>Welsch, W. (1993): Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. KLP, Praha.</ref> Z toho také vyplývá zcela zvláštní přístup ke konfliktním situacím: kompetence k jejich řešení nelze přenášet z jednoho diskurzu do jiného. Rozpor v rámci stejného „žánru“ je sporem, jenž může podléhat soudu (úsudku) dle pravidel tohoto žánru. V případě, že konflikt vzniká mezi stranami, které praktikují odlišné žánry, neexistence meta-pravidel činí nemožným vynést spravedlivý verdikt. Jedná se o různici („differend“) doprovázenou nespravedlností („tort“). Jeden z žánrů získává výsadní postavení a brání jiným žánrům, aby uplatňovaly své nároky.<ref>Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>

Radikální „různice“ je cestou ke zpřesňování pozitivního myšlení, vytváření stále exaktnějších disciplinárních metodologických nástrojů. V rovině jejich používání je však pravděpodobně nutné hledat teoretická východiska zcela „různá“. Dosavadní nedostatečnost jejich rozpracování uvádí environmentální filosofii přímo do středu filosofických debat současnosti.<ref>Apel, K.-O. (1999): The Problem of Justice in a Multicultural Society. The Response of Discourse Ethics. In: Kearney, R., Dooley, M. (ed.) (1999): Questioning Ethics. Contemporary Debates in Philosophy. Routledge, London, New York.</ref>

== Odkazy ==

=== Zdroje ===