Ekotoxicita: Porovnání verzí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
m
Řádek 45: Řádek 45:
  
 
=== Literatura ===
 
=== Literatura ===
Kočí, V. : Laboratorní ekotoxikologie 1.díl. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. [Citováno 2008-11-25] Dostupné z www: <http://www.vscht.cz/uchop/udalosti/skripta/labekotoxik/Laboratorni_ekotoxikologie_1dil.pdf>
+
*Kočí, V. : Laboratorní ekotoxikologie 1.díl. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. [Citováno 2008-11-25]
 
+
*Kočí, V. : Laboratorní ekotoxikologie 2.díl. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. [Citováno 2008-11-25]
Kočí, V. : Laboratorní ekotoxikologie 2.díl. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. [Citováno 2008-11-25] Dostupné z www: <http://www.vscht.cz/uchop/udalosti/skripta/labekotoxik/Laboratorni_ekotoxikologie_2dil.pdf>
 
 
 
  
 
{{licence cc|Burešová, Helena}}
 
{{licence cc|Burešová, Helena}}

Verze z 16. 3. 2011, 16:26

Znak - Nebezpečný pro životní prostředí [1]

Ekotoxicita je obecně definována jako toxické působení na životní prostředí nebo také toxické působení na živé organismy.


Legislativa

V legislativě České republiky je ekotoxicita zahrnuta pod kódem H14 mezi nebezpečné vlastnosti odpadů ve vyhlášce MŽP č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů [2]. V této vyhlášce se ekotoxicita definuje jako vlastnost těch odpadů, které představují nebo mohou představovat akutní nebo pozdní nebezpečí pro jednu nebo více složek životního prostředí. Jako nebezpečný se dle vyhlášky hodnotí odpad, jehož vodný výluh vykazuje ve zkouškách akutní toxicity hodnoty LC50 (EC50, IC50) menší než 10 ml.l-1 alespoň pro jeden z testovacích organismů při určené době působení testovaného odpadu. Jako testovací organismy se pro hodnocení ekotoxicity dle zákona použijvají ryby Poecilia reticulata nebo Brachydanio rerio (doba působení 96 hod.) [3], perloočky Daphnia magna (doba působení 48 hod.) [4], řasy Raphidocelis subcapitata (Selenastrum capricornutum) nebo Scenedesmus subspicatus (doba působení 72 hod.) [5] a vyšší rostlina Sinapis alba (doba působení 72 hod.).[6]

Ve vyhlášce jsou v příloze 3 také definovány pojmy:

LC50 (lethal concentration)- koncentrace látky, která způsobí úhyn 50 % testovacích ryb ve zvoleném časovém úseku.

EC50 (effective concentracion) - koncentrace látky, která způsobí úhyn nebo imobilizaci 50 % testovacích organismů (Daphnia magna).

IC50 (inhibitory concentration)- koncentrace látky, která způsobí 50-procentní inhibici růstu nebo růstové rychlosti řasové kultury nebo 50-procentní inhibici růstu kořene Sinapis alba ve srovnání s kontrolou ve zvoleném časovém úseku.

Ekotoxicita se v naší legislativě vyskytuje ještě ve vyhlášce č. 294/2005 Sb. o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu, kde jsou stanovena kritéria na obsah škodlivin v odpadech využívaných na povrchu terénu a jsou zde uvedeny v příloze č. 10 i požadavky na výsledky v testech ekotoxicity [7].

Ekotoxikologické testy

Jak již bylo řečeno v předchozím odstavci, ekotoxicita se dá zjišťovat tzv. ekotoxikologickými testy, kdy je testovaný organismus vystaven různým koncentracím testovaných látek, odpadů, půd atd. Reakce organismu na stres (smrt, inhibice fyziologických pochodů, pohybu, růstu atd.) je porovnávána s kontrolou, která testovanou látku neobsahuje.

V poslední době se zjišťuje, že testy ekotoxicity, které se zakládají na testování vodných výluhů (jak je tomu právě v naší legislativě), nejsou dostačující z důvodu nízké vypovídací hodnoty o daném vzorku. Základním nedostatkem legislativně zavedených testů pro hodnocení nebezpečné vlastnosti H-14 je to, že pokud nebezpečná látka, kterou má test ekotoxicity odhalit a hodnotit, je ve vodě nerozpustná nebo rozpustná jen minimálně, pak ji testy s vodnými výluhy nemohou postihnout vůbec nebo jen ve velmi omezené míře. Ve většině vyspělých států je tento nedostatek již řešen zavedením nových metodik pro hodnocení ekotoxicity odpadů, především kontaktních testů, jejichž výsledky mají podstatně vyšší vypovídací schopnost pro pevnou matrici než hodnocení podle kvality vodného výluhu. Kontaktní testy jsou založeny na testování organismů přímo na pevné matrici. Norma ČSN EN 14735 [8] „Charakterizace odpadu – příprava vzorků odpadů pro testy ekotoxicity“, která obsahuje definice, provedení a technické vybavení pro odběr vzorků odpadů, jejich transport, skladování, homogenizaci a extrakci a také seznam testů ekotoxicity kontaktních i s vodním výluhem. Kontaktní testy ekotoxicity se dle této normy dají provádět např. na chvostoskocích, roupicích, na vyšších rostlinách, nitrifikačních bakteriích atd. [9]

Témata

Zdroje

  1. Stránky firmy prodávající bezpečnostní znaky. Dostupné z www: http://www.safety-signs.org
  2. 376/2001 Sb. - Vyhláška Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů
  3. ČSN EN ISO 7346-2 Jakost vod - Stanovení akutní letální toxicity pro sladkovodní ryby [Brachydanio rerio Hamilton-Buchanan (Teleostei, Cyprinidae)] - část 2: Obnovovací metoda
  4. ČSN EN ISO 6341 Jakost vod - Zkouška inhibice pohyblivosti Daphnia magna Straus (Cladocera, Crustacea) - Zkouška akutní toxicit
  5. ČSN EN 28692 Jakost vod - Zkouška inhibice růstu sladkovodních řas Scenedesmus subspicatus a Selenastrum capricornutum (ISO 8692; 1989)
  6. MŽP (2007): Metodický pokyn ke stanovení ekotoxicity odpadů, věstník MŽP 4/2007 [Citováno 2008-11-24]. Dostupné z www: <http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPJMFL9Y99C
  7. 294/2005 Sb. – Vyhláška Ministrstva životního prostředí o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu
  8. ČSN EN 14735, Charakterizace odpadů – Příprava vzorků odpadu pro testy ekotoxicity (česká verze evropské normy EN 14735:2005 včetně opravy EN 14735:2005/AC:2006-06)
  9. Matějů, V., Vosáhlová, S. , Kyclt, R. (2005): Stanovení ekotoxicity, Odpadové fórum 4/2005

Odkazy

Související stránky

Odpady

Externí odkazy

Literatura

  • Kočí, V. : Laboratorní ekotoxikologie 1.díl. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. [Citováno 2008-11-25]
  • Kočí, V. : Laboratorní ekotoxikologie 2.díl. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. [Citováno 2008-11-25]