Ekologické daně, daňové diferenciace, výjimky a úlevy: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
m (+odkaz) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Myšlenka využít daně jako nástroj politiky životního prostředí se v teoretické rovině objevila již ve 20. létech 20. století díky pracím Arthura Cecila Pigoua (Rothengatter 2003). Logika jeho přístupu je jasná. Vzhledem k tomu, že spotřeba určitého statku vyvolává dodatečné společenské náklady (mezní externí náklady), které spotřebitel, chovající se egoisticky, nebere v úvahu, musí být tyto náklady zahrnuty do ceny spotřebovávaného statku. Cenový signál pak zpětně ovlivňuje chování spotřebitele. Z dnešního pohledu představuje tzv. pigouoviánská daň naplnění principu „znečišťovatel platí“. Toto pojetí bylo ekonomy přijato a dálo rozvíjeno v 60. letech a především od počátku 90. let 20. století. | Myšlenka využít daně jako nástroj politiky životního prostředí se v teoretické rovině objevila již ve 20. létech 20. století díky pracím [[wikipedia:cs:Arthur Cecil Pigou|Arthura Cecila Pigoua]] (Rothengatter 2003). Logika jeho přístupu je jasná. Vzhledem k tomu, že spotřeba určitého statku vyvolává dodatečné společenské náklady (mezní externí náklady), které spotřebitel, chovající se egoisticky, nebere v úvahu, musí být tyto náklady zahrnuty do ceny spotřebovávaného statku. Cenový signál pak zpětně ovlivňuje chování spotřebitele. Z dnešního pohledu představuje tzv. pigouoviánská daň naplnění principu „znečišťovatel platí“. Toto pojetí bylo ekonomy přijato a dálo rozvíjeno v 60. letech a především od počátku 90. let 20. století. | ||
Pigouviánské daně jsou daně teoreticky ideální, avšak z důvodu náročnosti jejich stanovování, sledování a kontroly je jejich zavedení v reálném světě obtížné. Proto se podstatně častěji setkáme s daněmi z prodeje, výroby či spotřeby produktů nebo služeb, které jsou spojeny s negativním ekologickým dopadem. Takové daně se nazývají nepřímé ekologické daně. Výše poplatku je závislá na vztahu toho, co je daněno, a znečištění. Komplexním nástrojem fiskální politiky je pak tzv. ekologická daňová reforma (EDR). Koncept EDR požaduje více daňově zatížit aktivity, které poškozují životní prostředí, a naopak snížit daňové zatížení aktivit, které jsou příznivé z hlediska životního prostředí, například práci. To by vedlo k tomu, že by lidská práce byla levnější a v případě, že nevzroste příliš reálná mzda (a tedy i náklady na práci), by toto opatření mělo přispět k vyšší zaměstnanosti. Levnější práce pak může být výhodou mimo jiné při zavádění technologií náročných na lidskou práci, avšak příznivých pro ochranu životního prostředí (takováto situace je např. u recyklace odpadů). | Pigouviánské daně jsou daně teoreticky ideální, avšak z důvodu náročnosti jejich stanovování, sledování a kontroly je jejich zavedení v reálném světě obtížné. Proto se podstatně častěji setkáme s daněmi z prodeje, výroby či spotřeby produktů nebo služeb, které jsou spojeny s negativním ekologickým dopadem. Takové daně se nazývají nepřímé ekologické daně. Výše poplatku je závislá na vztahu toho, co je daněno, a znečištění. Komplexním nástrojem fiskální politiky je pak tzv. [[ekologická daňová reforma]] (EDR). Koncept EDR požaduje více daňově zatížit aktivity, které poškozují životní prostředí, a naopak snížit daňové zatížení aktivit, které jsou příznivé z hlediska životního prostředí, například práci. To by vedlo k tomu, že by lidská práce byla levnější a v případě, že nevzroste příliš reálná mzda (a tedy i náklady na práci), by toto opatření mělo přispět k vyšší zaměstnanosti. Levnější práce pak může být výhodou mimo jiné při zavádění technologií náročných na lidskou práci, avšak příznivých pro ochranu životního prostředí (takováto situace je např. u recyklace odpadů). | ||
Zavádění ekologických daní (případně celé EDR) jde v praxi (zvláště v dopravě) poměrně pomalu. Najdeme spíše jednotlivé nástroje, které částečně či zcela internalizují některé negativní externality. Nejrozšířenějšími ekonomickými nástroji v dopravě jsou spotřební daně z paliv a daně z vozidel. | Zavádění ekologických daní (případně celé EDR) jde v praxi (zvláště v dopravě) poměrně pomalu. Najdeme spíše jednotlivé nástroje, které částečně či zcela internalizují některé negativní externality. Nejrozšířenějšími ekonomickými nástroji v dopravě jsou spotřební daně z paliv a daně z vozidel. | ||
Verze z 14. 9. 2008, 14:45
Myšlenka využít daně jako nástroj politiky životního prostředí se v teoretické rovině objevila již ve 20. létech 20. století díky pracím Arthura Cecila Pigoua (Rothengatter 2003). Logika jeho přístupu je jasná. Vzhledem k tomu, že spotřeba určitého statku vyvolává dodatečné společenské náklady (mezní externí náklady), které spotřebitel, chovající se egoisticky, nebere v úvahu, musí být tyto náklady zahrnuty do ceny spotřebovávaného statku. Cenový signál pak zpětně ovlivňuje chování spotřebitele. Z dnešního pohledu představuje tzv. pigouoviánská daň naplnění principu „znečišťovatel platí“. Toto pojetí bylo ekonomy přijato a dálo rozvíjeno v 60. letech a především od počátku 90. let 20. století.
Pigouviánské daně jsou daně teoreticky ideální, avšak z důvodu náročnosti jejich stanovování, sledování a kontroly je jejich zavedení v reálném světě obtížné. Proto se podstatně častěji setkáme s daněmi z prodeje, výroby či spotřeby produktů nebo služeb, které jsou spojeny s negativním ekologickým dopadem. Takové daně se nazývají nepřímé ekologické daně. Výše poplatku je závislá na vztahu toho, co je daněno, a znečištění. Komplexním nástrojem fiskální politiky je pak tzv. ekologická daňová reforma (EDR). Koncept EDR požaduje více daňově zatížit aktivity, které poškozují životní prostředí, a naopak snížit daňové zatížení aktivit, které jsou příznivé z hlediska životního prostředí, například práci. To by vedlo k tomu, že by lidská práce byla levnější a v případě, že nevzroste příliš reálná mzda (a tedy i náklady na práci), by toto opatření mělo přispět k vyšší zaměstnanosti. Levnější práce pak může být výhodou mimo jiné při zavádění technologií náročných na lidskou práci, avšak příznivých pro ochranu životního prostředí (takováto situace je např. u recyklace odpadů).
Zavádění ekologických daní (případně celé EDR) jde v praxi (zvláště v dopravě) poměrně pomalu. Najdeme spíše jednotlivé nástroje, které částečně či zcela internalizují některé negativní externality. Nejrozšířenějšími ekonomickými nástroji v dopravě jsou spotřební daně z paliv a daně z vozidel.
U jednotlivých daňových titulů mohou být uplatněny různé daňové diferenciace, výjimky a úlevy, jejichž cílem je zvýhodnit environmentálně příznivé chování nebo výrobky/služby. Do této skupiny ekonomických nástrojů s regulačním efektem na životní prostředí řadíme všechny příspěvky (kredity), daňové úlevy, daňové diferenciace a platby za takové chování ekonomických subjektů, které je žádáno z hlediska jeho dopadu na životní prostředí. Patří sem také například možnost zrychleného odpisu environmentálně příznivých investic.
Odkazy
Související stránky
- Ekologické daně, daňové diferenciace, výjimky a úlevy v dopravě
- Problémy spojené se zaváděním ekologických daní
