Dějiny ekologie

Ve vývoji - nepřipraveno k publikování

Ekologie se považuje za novou vědu jenž se stala významější ve druhé polovině dvacátého století. Její kořeny ale sahají do 4 stol. př. n. l. Za jednoho z prvních ekologů, jejichž spisy se zachovaly, můžeme považovat Aristotela nebo spíše jeho studenta Theophrasta, kteří měli oba zájem v mnoha druzích živočichů a květin. A byl to Theophrastus, kdo popsal vztahy mezi živočichy a jejich prostředím již ve čtvrtém století př. n. l. Ekologie se posléze rozvíjela v 18. a 19. století. Na počátku stál Carl Linnaeus a jeho práce zabývající se ekonomií přírody. Brzy poté přišel Alexander von Humboldt se svou botanickou geografií. Alfred Russel Wallace a Karl Mobius posléze přispěli se zmínkou o biocenóze. Eugenius Warming se zabývá ekologií rozšíření rostlin, která vede k založení ekologie jako disciplíny. Práce Charlese Darwina také přispívají k ustanovení ekologie, a Darwin je často brán jako jeden z hlavních postav ve vývoji ekologického myšlení. Ekologické myšlení se dále prosazuje ve 20. století. Hlavní přínos na tom má koncept biosféry Eduarda Suesse a Vladimira Vernadskyho, ekosystém Arthura Tansleyho, Zvířecí ekologie Charlese Eltona a ekologická posloupnost Henryho Cowlese. Ekologie ovlivnila sociální a humanitní vědy. Ekologie člověka vznikla v počátcích 20. století a pohlíží na lidstvo jako na ekologický faktor. Později James Lovelock rozšířil pohled na zemi jako na makro organismus a vyslovil svou hypotézu o Gaie. Mezi dalšími důležitými představiteli jmenujme například Shelforda a ESA, Národní environmentální politický zákon (National Environmental Policy act), George Perkinsona Marshe, Theodora Roosevelta, Stephene A. Forbese a konzervaci učiněnou po prašných bouřích (Dust Bowl). Později ve dvacátém století začaly vlády jednotlivých zemí uznaly vliv člověka na biosféru a zemské ekosystémy. Dějiny ekologie jsou úzce spojeny s historií ocrany přírody, obzváště se zřizováním Nature conservancy.

18. a 19. století ekologické počátky

Arkádká a imperiální ekologie (Arcadian an Imperial Ecology) V ranných počátcích osmnáctého století, předchůdci Carla Linnaeuse, dvě soupeřící školy dominovaly vznikající ekologické disciplíně. První Gilbert White ,,farář-přírodovědec" je spojen s rozvojem a podporou pohledu Arkádské ekologie. Arkádská ekologie obhajovala ,,jednoduchý pokorný život pro člověka" a harmonické vztahy mezi lidmi a přírodou. Oproti arkádskému pohledu sotjí paradigma ideologie Francise Bacona imperiální ekologie. Imperialisté obhajují ,,Lidskou dominanci nad přírodou díky využívání rozumu a tvrdé práce". Imperialističtí ekologové také věří, že by se člověk měl mít převahu nad přírodou a organismy, stejně jako kdysi v Edenu. Tyto pohledy se střetávají v průběhu raného osmnáctého století až do Linneovy podpory imperialismu. A díky Linneové věhlasu se imperiální ekologie stává hlavním názorovým proudem v rámci vznikající disciplíny.

Carl Linné a Systema Naturae

Carl Linné, švédský přírodovědec, je dobře známí díky své práci v Taxonomii ale jeho myšlenky položily také základy moderní ekologii. Rozvinul dvousložkový systém pro klasifikaci rostlin a zvířat. Dvojčlenná klasifikace byla využita pro klasifikaci, popis, a pojmenování rozdílných rodů a druhů. Kompilovaná edice Systema Naturae (Soustava přírody) rozvinula a zpopularizovala systém pojmenování pro rostliny a živočichy v moderní biologii. Reid naznačuje, že: ,,Linnaeus může být opravdu považován za zakladatele systematických a ekologických studií v biodiverzitě", díky jeho pojmenování a klasifikaci tisíce druhů rostlin a živočichů. Linné také ovlivnil vznik Darwinovy teorie evoluce, věřil, že může nastat změna v nebo mezi rozdílnými druhy v rámci stejného rodu. Linné byla také jedním z prvních přírodovšdců, které zařadily lidský druh do stejné kategorie jako primáty.

Botanická geografie (botanical geography) a Alexandr Humboldt

Napříč 18 a v pořátcích 19. století velká námořní mocnosti jako Británie, Španělsko a Portugalsko, podnikly po celém světě mnoho výzkumných expedi za účelem rozvoje námořního obchodu s ostatními zeměmi a objevením a zmapováním nových nalezišť nerostných surovin. Na počátku osmnáctého století bylo známo kolem dvaceti tisíc rostlin ve srovnání se začátkem devatenáctého století s dnešním stavem (kolem 300 000). K těmto expedicím se houfně připojovaly zástupy vědců, včetně botaniků, jako byl německý badatel Alexander von Humboldt. Humboldt je často považován za otce ekologie. Byl první kdo se zabýval studiem vztahu mezi organismy a jejich životním prostředím. Osvítil existující vztahy mezi pozorovanými rostlinami a klimatem a popsal vegetační zóny za pomoci zeměpisné šířky a výšky, což je předmětem zkoumání současné geobotaniky. Von Humboldt na jeho expedici doprováze botanik Aimé Bonpland. V roce 1856, byla ustanovena Park Grass Experiment na Rothamsted Experimental Station k testování efektů hnojiv a hnoje na sklizeň. Toto je nejdéle běžící experiment na světě.

Poznámka k biocenóze:

Wallace and Möbius Alfred Russel Wallace, Darwinův současník a kolega, byl první kdo navrhl ,,geografii" jako vědu o organismech. Několik tehdejších autorů rozpoznalo, že druhy nejsou navzájem nezávislé, a rozdělili je v rámci rostlinné říše, druhů živočichů a později v rámci komunity živých organismů nebo biocenózy. Jako první, kdo užil pojem biocenóza je obvykle uváděn Karel Möbius v roce 1877, ale již v roce 1825, Francouzský přírodovědec Adolphe Dureau de la Malle uživá termín societé, když se zmiňuje o shluku jednotlivých rostlin nebo rozdílných druhů.

Warming a vznik ekologie jako disciplíny

Zatímco se Darwin zaměřil výhradně na kompetici jako selektivní nástroj, Eugen Warming navrhoval novou disciplínu, která by byla v potaz abiotické faktory, jako je sucho, oheň, sůl, atd. stejně vážně jako biotické faktory při vytváření biotických komunit. Biogeografie se před Warmingem zaměřovala zejména na deskripci přírody - faunistickou nebo floristickou. Warmingovým cílem bylo, díky studiu organismů (rosltin), morfologii a anatomii, tedy adaptaci, vysvětlit proč se druhy vyskytují v daných environmentálních podmínkách. Dalším záměrem nové disciplíny bylo vysvětlit proč se druhy, které se vyskytují na podobných stanovištích, čelí stejným podmínkám, řeší problémy podobnými způsoby, navzdory tomu, že často mají velmi odlišný fylogenetický původ. Na základě svých osobnách pozorování v Brazilském cerradu, Holandsku, Norském Finnmarku a Greenlandu, začal Warming vyučovat první universitná kurz v ekologické rostlinné geografii. Na základě svých přednášek napsal knihu Plantesamfund, která byla bezprostředně poté přeložena do němčiny, polštiny a ruštiny, později do angličiny jako Oecology of Plants (ekologie rostlin). Díky svému německůmu vydání měla tato kniha znatelný vliv na britské a americké vědce jako byli Arthur Tansley, Henry Chandler Cowles a Frederic Clements.

Maltusiánské ovlivnění

Thomas Robert Malthus byl vlivný spisovatel zabývající se problematikou populace a přelidnění na začátku devatenáctého století. Jeho práce byla významná v uchopení směrů ve kterých Darwin viděl mechanismy světa. Malthus píše: Tak populační růst je nezbytně ovlivněn únosnou kapacitou obživy, tak populace trvale roste, když se zvětšují možnosti obživy a tak. V Eseji o podstatě populace (An Essay on the Principle of Population) Malthus obhajuje potřebu zmírnění populačního růstu ze dvou důvodů: Positivního a Preventivního. Zaprvé zvýší úmrtnost, zadruhů omezí přírůstek. Maltus také přichází s myšlenkou, že světová populace překročí limity udržitelného množství. Tento směr úvah stále pokračuje a ovlivňuje diskuze zaměřené na narození a sňatek k teorii vznesené Malthusem. Esej měla značný vliv na Charlese Darwina a pomohla mu k formulaci teorie Přirozeného výberu. Tento diskurz vyvolaný Malthusiánstvím neovlivnil pouze ekologické dílo Charlese Darwina, ale pomohl k vyčlenění ekonomické teorie světa z ekologie.

Toto tvrzení

Darwinismus a ekologická věda Často se setkáváme s tvrzením, že kořeny vědecké ekologie mohou být vysledovány k Darwinovi. Toto tvrzení vypadá sice přesvědčivě, když procházíme On the Origin of Species jenž je plné pozorování a navrhovaných mechanismů, které jasně zapadají do vymezení oboru moderní ekologie. Ale nutno podotknout, že sám Darwin nikdy neužil termín ekologie ani v jeho ,,nejekologičtějším" spise jako je předmluva k anglickému vydání Fertilizace květin (The Fertilization of Flowers) (1883) od Hermanna Mullera ani v (The formation of vegetable mould through the action of worms (1881). Navíc pionýři ekologie jako vznikající vědní disciplíny jako Eugen Warming, A. F. W. Schimper, Gaston Bonnier, F. A. Forel, S. A. Forbes a Karl Möbius neučinily takřka žádný odkaz na Darwinovo dílo ve svých pracích. To ale nebylo způsobeno ignorantstvím nebi proto, že by Darwin nebyl známý. Někteří jako S. A. Forbes studovali složité potravní sítě a kladli otázky dodnes nezodpovězené o nestabilitě potravních řetězců, které možná přetrvají pokud se dominantní predátor na vlastní omezení. Další se zaměřily na dominantní témata na začátku, zabývající se vztahy mezi morfologií a fyziologií organismu na jedné straně a životním prostředím na druhé, převážně abiotickým prostředím, tudíž environmentální selekcí. Darwinův koncept přírodního výběru se na druhé straně orientuje převážně na kompetici. Mezi jím popsané mechanismy kromě kompetice je zejména rozdílnost charakterů, který může snížit kompetici a jeho prohlášení ,,zápas" jako ho metaforicky užíval a tak zahrnoval environmentální selekci, byl méně zdůrazňován v Původů. Navzdory většině popisů Darwina jako neagresivního poustevníka, který za sebe nechával bojovat ostatní, zůstal Darwin po celý svůj život člověkem takřka posedlým ideou kompetice, boje a podmaněním - se všemi formami lidského kontaktu jako konfrontace.